Pozměněný otisk z Časopisu Společnosti přátel starožitností českých, v Praze, Roč. IX, 1901 (Ponechán původní pravopis.)
Život Jana Táborského známe dosti podrobně. Narodil se v Táboře, neb snad v Klokotské Hoře u Tábora, v prvním roce věku šestnáctého a již v 19 letech věku svého přišel do Prahy, kde poslouchal astronomické přednášky universitního professora Pavla z Příbramě. Snad se po té brzy usadil na Novém městě, kde se objevuje s manželkou svojí Kateřinou r. 1543 jako kupec domu na Poříčí v ulici Kaňhovské. Jireček soudí z některých veršů jeho, že byl nějaký čas varhaníkem na Mělníce a v Praze že usadil se r. 1528. Právo měšťanské na Nov. Městě uděleno mu bylo r. 1537.
Jména rodičů Táborského neznáme, aniž víme, kolik měl sourozenců. Jmenují se
jen sestra jeho Regina v Praze a Samuel, sukna krojič, měšťan táborský, s
dcerou svou Salomenou.
Zaměstnáním Táborského bylo opisování knih, hlavně kancionalů, gradualů. Říkali
mu písař textův. Vyznání byl sotva katolického, ač u podobojích byl neoblíben.
R. 1541 vytýkala mu konsistoř utrakvistická, že mění text při opisování
modliteb. V osudné době r. 1546 a 1547 stál Táborský na straně královské a
nikoli při těch, kdo hájili svobodu země proti Ferdinandovi I. Ba bude asi
třeba vyznati, že snad dopustil se tehda prorady na české věci a stal se
udávačem svých spoluobčanů u vítězného krále. Upadl následkem toho v opovržení
ve své obci a žádal proto na radě Novoměstské, aby mu vydali list zachovací, že
se chce přesídliti na Staré Město. A tu čteme o tom protokole radním z r. 1547:
Jan Táborský žádal odpovědi na žádost svú se strany listu zachovacího ku pánuom
Staroměstským. Dictum per dominum Martinum Diwiss, že by na tom listu mohl
přestati, kterýž jest prve dán, neb kdyby nyní měl dán tobě list, nevíme, jak
by platen byl. Neb kdyby tak moudrý nebyl a „souseduov nespisoval a
nepozdvihoval a o statky nás i některých o hrdla nepřipravi, mohl by toho
užíti.“
Na Starém Městě byl Táborský přece přijat za měšťana (1548) a zde koupil si dům u sv. Havla od Jana Gabriela z Veleslavína za 50 kop gr. č. V ten čas ovdověv znovu se oženil. Náhodou jmenovala se i druhá žena jeho Kateřina; nevíme z kterého byla rodu. S první manželkou Táborský měl dítky, kterých až na dceru Marky tu neznáme. Žil s nimi v nevůli; teprv časem se to zlepšilo, nehoť r. 1563 jmenovaná Markyta, provdaná za Jiříka Bíbu v Soběslaví, dostala od něho výbavu 10 kop.
Kolem r. 1550 dostal Táborský praedikát z Klokotské Hory i znak. V kancionále kostela sv.-Vítského z r. 1551 na hradě Pražském, kde se sám portretoval, jest již podepsán s praedikátem a označen znakem. Obraz popisuje Vocel takto: „Kancionál sv.-Vítský jest pergamenový kodex. Na prvním listu spatřuje se vyobrazení písaře knihy Jana Táborského a illuminatora malíře Fabiana, klečících jeden za druhým ve stínu zeleného křoví v popředí hornaté krajiny. První je muž přistárlý, maje řídké kníry a líce i bradu krátkými vousy porostlé. Ruce jeho jsou sepjaté a oko pozdviženo k spasiteli světa. Oblečen jest Táborský v dlouhý řasnatý plášť barvy fialové. Nad ním čtou se slova: Joannes Táborský de Monte Klokotino, scriptor huius libri. Před ním pak stojí štít na čtyry pole, dvě černá a dvě bílá, rozdělený, žádných heraldických znaků a ozdob nemající.“ Zde ovšem přehlédl Vocel, že v erbu přece viděti jest holubice, jako na pozdějším znaku jeho zlepšeném.
Vyznamenání to bylo asi odměnou jednak za politické stranictví r. 1547 i za vyhotovení malého orloje, jak sám o tom Táborský ve Zprávě mluví. Po několika letech - 1556 - přijat byl do stavu vladyckého a erb jeho zlepšen. Popisuje se takto: Štít na čtvero rozdělený, jehož horní pravá a dolní levá čtvrť jsou barvy bílé a ostatní dvě čtvrti barvy černé. Tu, kdež štít rozčtvrcen, leží červený kříž jetelovitý, jehož horní část pokryta jest zlatou korunou lupenovitou; v pravé dolní čtvrti viděti jest bílou holubici s červeným zobákem a pazoury k levé straně obrácenou, v levé pak dolní čtvrti černého hada dvakrát zatočeného s korunkou na hlavě; nad štítem leží kolčí helm, okolo něhož fafrnochy potažené bílou, červenou a černou barvou dolů visí. Nad helmem sedí holubice vyznačená tak jako dole v štítu.
Tehdá také Táborský koupil sobě, choti své a dceři své Mandaleně (z druhého manželství) dům od Pavla Karla u Prašné brány za 150 K., kde bydlel až do své smrti. Za to prodal první dům r.1556 Jakubu Bíravskému za 60 kop.
Z dílny jeho vyšly do té doby kancionál chrudimský (1530). dva svatovítské (1541, 1551) a čáslavský (1557). Tovaryši jeho byli Vavřinec Bílý, Matěj Pecka a Adam Kazibaba z Kosmáčova.
Když po smrti mistra Hanuše, tvůrce orloje Staroměstského, i žáka jeho Jakuba umělý stroj nejsa veden rukou dovednou vázl a škody bral, povolala rada městská konečně r. 1551 Táborského, aby pomohl. I podjal se úloze té a stroj rozebral za pomocí hodináře Skřivana (1553) a nejen dobře sestavil, ale i důležitými kusy doplnil, jak o tom ve Zprávě své obšírně mluví. Když ale r. 1553 neopatrností, zapomnělť Táborský v noci svíčku shasnouti, dřevo nad orlojem chytlo, byl, ač škoda nebyla veliká, propuštěn (1556) a nástupcem jeho jmenován hodinář Václav Tobiáš. Byl to již starší měšťan Staroměstský, který si r. 1538 s Reginou, manželkou svou, koupil dům Vilímkovský na rynku Staroměstském proti radnici rohový do Sirkové ulice za 175 k. gr. č. od Václava Sovy z Liboslavě a Pavla Severína z Kápí Hory, jakožto držitelův téhož domu ortelem panským (2111 fol. 2401). Na Novém Městě měl na Karlově náměstí nárožní dům podle domu “U hvězd” koupený r. 1525 od Servacia puškaře za 150 k. gr. a v Krakovské ulici dům od kramáře Václava za 25 kop zakoupený (2110 fol. 84 a 237.). Neznámo, kdy zakoupil dům v Karlově ulici vedle domu Jana Rety z Pístova, který byl od poručníků jeho sirotků r. 1566 prodán za 200 kop Bernartovi Pišterovi (2118 fol. 237.). Dlouho se Tobiáš orlojem nezaměstnával, zemřelť r. 1560 a radě městské nezbylo, než zavolati Táborského znovu k orloji, při kterém vytrval až do smrti své.
Kšaft svůj napsal Táborský zde v Praze 8. ledna 1568, prohlášen byl 23 ledna 1572. Málo dní před tím tedy zemřel. Poslední vůli jeho zapsali na radnici v tato slova:
My purgkmistr a radda Starého Města Pražského známo činíme tímto našim listem obecně přede všemi, kdež čten nebo čtúcí slyšán bude, a zvláště tu, kdež náleží, že Jan Táborský z Klokotské Hory, měštěnín náš, maje vstoupení do raddy, podal jest kšaftu svého v škatuli upečetěného, oznámiv při tom, že jest sobě týž kšaft o svém statku sepsal, kterýž všecku vuoli a konečnou o jeho statku sepsanú v sobě zavírá, jehožto on svěřuje, kdyby ho pán Buoh smrti uchovati neráčil, aby manželka jeho podle toho náležitě opatřena býti mohla.
Kterýžto kšaft když po jeho smrtí před námi otevřín a na žádost Kateřiny, pozuostalé po něm Janovi vdovy, přečten byl, toto jest v sobě držel a zavíral, drží a zavírá slovo od slova bez proměny takto:
Ve jmeno svaté a nerozdílné Trojice amen. Já Jan Táborský z Klokotské Hory, písař kněh, soused Starého Města Pražského, známo činím tímto mým kšaftovním listem svou vlastní rukou psaným, že očekávaje v brzkém času konce života svého a nechtě, aby po mé smrti jaké nevole, soudy a nesnáze vzniknouti měly mezi přátely a příbuznými mými o statček po mně pozuostalý, z milosti božské mně propůjčeny, ještě za zdraví svého, paměti dobré a rozumu zdravého užívaje, s dobrým rozmyslem vlastní rukou svou sepsal jsem tento kšaft a poslední mé poručenství, čině takové pořízení o všem statečku svém. I tuto vuoli mú konečnú oznamuji takto:
Jakož jsem Kateřině, manželce své, společným vzdáním vzdal a knihami městskými zapsal všecken statek svuoj, jakž zápis ten libro contractuum fulvo 20 v sobě obsahuje a zavírá, toho zápisu tímto svým posledním poručenstvím potvrzuji a smrtí svou to zapečeťuji. A jestli kde který jiný zápis předešlý mimo to společné vzdání učiněný, ten tím zápisem společného vzdání a také i tímto mým kšaftem mořím, ruším, kazím a v nic obracuji. A netoliko předešlý, ale nalezlo-li by se jakékoli potomní buďto přirčení nebo zápis komukoli ode mne bez vuole manželky mé učiněny, i to aby žádné moci a žádného práva proti vuoli manželky mé nemělo. A za to pana purgkmistra a pánuov jich milostí prosím, aby nad tím zápisem společného vzdání a nad manželkou mou ruku ochranou držeti ráčili a v tom jí žádnému žádné překážky činiti dopouštěti neráčili. Neb jakož za živnosti mé žádný, ani děti mojí s první manželkou zplození, vědouce o tom zápisu, však jsou se k němu neozvali a proti tomu, tu kdež náleží, nic neříkali. A by pak chtěli, však jsou tomu spravedlivě odporovati nemohli. Tak také ani po mé smrti dcera má na odpor tomu a na těžkost manželky mé nastupovati spravedlivě nemuože, neb po jejich máteři nic jest nezuostalo, nébrž ještě mnoho kop dluhuov bylo po ní zuostalo, kteréž jsem já těžce platiti musil, již jsa s manželkou druhou touto; což jest na škodu a na ujmu nemalú živnosti její býti musilo. A tak tehdy neměli nač nápadu ani první děti mojí po své máteři míti a spravedlnosti žádné k nynějšímu statku po mně pozuostalému nemají, než manželka má sama k tomu ke všemu právo a spravedlnost má, neb jest po jejich máteři ani po mně nic nevzala, neb jsem k ní neměl co přiložiti. Než čímžkoli nás oba spolu pán Buoh z požehnání svého naděliti ráčil, ona jest mi na to pracovati a toho věrně a právě dobývati pomahala a bez její na větším díle pomoci já k tomu přijíti sem nemohl. I tehdy nebylo [by] slušné ani spravedlivé, abych já to od ní odtrhnouti a kam jinam obrátiti, jí vzíti a dětem svým dáti měl, ale spravedlivě při ní všeho zanechávám.
A ačkoli děti mojí první žádného práva a spravedlnosti k statku mému jsou neměli a nemají, a by pak byli chtěli, neměli se nač potahovati, však proto Markyta Bybová, dcera má, kteráž toliko sama z nich živa zuostala ode mne ne z povinnosti, ale z milosti, k tomu, co jsem jí prvé dal, za oddíl svuoj deset kop a šatuov s nádobím více než za druhých deset kop jest přijala a tím ze statku mého jest vybyta, k čemuž se jest stojecí v raddě s Jiříkem, manželem svým, přiznala. Což zapsáno jest v knihách městských libro contractuum fulvo 2° folio CXC. A to přiznání v raddě činécí ani tu proti zápisu společného vzdání nic jest neříkala.
A ačkoli ani tím nebyl jsem jí povinen a byl bych jí ani toho nedal, neb toho hodna nebyla pro svú zpuornost a neposlušenství a pro její mnohú bezbožnosť, kterúž jest mimo přikázání boží proti mně a více proti manželce mé nenáležitě vždycky prve i potom činila etc., ale učinil jsem to na snažnú přímluvu manželky své, kteráž, moha mi toho hájiti, i ještě se za ní přimlouvala. A protož ničímž jí manželka má po mé smrti povinna není.
Pakli by jí z své dobré vuole neb komu jinému z přátel
mých manželka má (a bude li míti z čeho) co uděliti a dáti chtěla, při tom já
ji jak prvé tak i nyní zanechávám.
Co pak se dotýče taluov na Horách, kde je koli mám, poněvadž manželka má jich
se zbavuje a nic s ními činiti míti nechce, o těch jiná pořízení má jinde se
najíti mají. Pakli by se nenalezli, nechť s ními dělá, co chce.
Na potvrzení a pro lepší jistotu toho všeho pečeť svú vlastní přitiskl jsem k tomuto listu. Jenž jest dán leta Páně MDLXVIII. ve čtvrtek po sv. Třech Králích.
Kterýžto kšaft my z počátku psaní purgkmistr a radda, jakožto pořádně ku právu našemu podaný, na žádost Kateřiny, po témž Janovi Táborským pozuostalé vdovy, poněvadž mu také v času právním žádného odporu se nestalo, jsme ztvrdili. Tomu na svědomí etc. v středu po sv. Vincenci leta Páně etc. LXXII. (2120 fol124-5.)
Vdova Táborského žila ještě do r. 1575. Její kšaft, který tuto se uveřejňuje, prohlášen byl na radnici tohoto roku 11. července. Zní:
My purgkmistr a radda Starého Města Pražského známo činíme tímto našim listem
obecně přede všemi, kdež čten neb čtoucí slyšán bude, a zvláště tu, kdež
náleží, že Kateřina, po někdy Janovi Táborském z Klokotské Hory pozuostalá
vdova, učinila jest kšaft a pořízení o statku svém, a ten když po smrti její
před námi v raddě na žádost slovutného pana Václava Gamaryta z Rovin, Jeho
Milosti Císařské raddy při appellacích, přečtěn a publikován byl, to jest v
sobě držel a zavíral, drží a zavírá slovo od slova bez proměny takto:
Ve jméno svaté a nerozdílné Trojice, Buoha otce, Buoha syna, Buoha ducha
svatého, jediného pána Boha všemohoucího na věky požehnaného amen. Já Kateřina,
po někdy Janovi Táborském z Klokotské Hory pozuostalá vdova, cítíc nedostatek
na zdraví svém, však jsúcí paměti dobré a rozumu zdravého užívaje, nevědúcí,
kdy by mně všemohúcí pán Buoh z tohoto bídného světa k svý božský slávě
povolati ráčil, a nechtě tomu, aby po smrti mé o statček mně od jeho svaté
božské milosti propůjčený jaké nesnáze, nevuole a
soudové vzniknouti měly, kšaft a pořízení poslední vuole mé o témž statečku mém
sem sobě sepsati dala a o něm takto řídím a kšaftuji.
Předně duši svou milou, drahou krví pána Ježíše Krista vykoupenou, pánu Bohu a vykupiteli svému v ruce jeho svaté poroučím, jsúcí té celé víry, že v den nejposlednější ji s tělem zase spojíc mne k životu věčnému vzkřísiti a v počet volených svých k slávě nebeské připojiti ráčí.
Dále pak duom svuoj, v němž bydlím, se vším k němu příslušenstvím, se všemi v něm svrchky, nábytky, nádobí cínovém, šaty ložními, chodicími, item krám ležící podle Hlásné a jiný statek svuoj všecken movitý i nemovitý, na čemž by ten koliv záležel, uptán a jakým jménem jmenován býti mohl, taky i všecky dluhy, odkazuji a mocně poroučím, však po smrti své a prve nic, slovutnému panu Václavovi Gamarytovi z Rovin etc., Jeho Milosti Císařské při appellacích raddě, a Anně, manželce jeho, k jmění, držení, dědičnému vládnutí a užívání. A to činím s dobrým rozmyslem a z svobodné své dobré vuole za dobré jich k osobě mé od mnoha let prokazované v všelijakých potřebách mých přátelství, upřimnú přízeň a lásku.
Však tato jest při tom vuole má, aby dotčený pan Václav Gamaryt z Rovin a Anna, manželka jeho, z toho domu a jiného statku mého všeho jim tak ode mne daného a odkázaného byli povini vydati dvě stě kop míš. ouředníkuom nynějším neb budoucím při záduší kostela Betlimského nařízeným k dobrému téhož záduší. A to, kdyžby duom ten muoj, v němž bydlím, prodán byl, a oni ouředníci nynější neb budoucí jmenovaného záduší Betlemského přijma těch dvě stě kop míš. jich na nic jiného než na vopravu téhož chrámu nebo kostela Bethlimského obráceti nemají.
Co se pak druhého krámu mého nárožního, proti kuoru sv. Havla ležícího dotýče, ten také k záduší kostela Betlimského odkazuji, však na ten a takový zpuosob, aby nikda na časy budoucí prodáván nebyl, nébrž ve dvou kopách míš. do roka se najímal, jakož i já prve, nežli sem jej koupila, tak sem jej najímala a takové dvě kopě míš. ouředníci dotčeného záduší Betlimského každého roku vyupomínajíc k sobě aby přijímali, z toho krám ten opravovali a ostatek na potřeby kostela Bethlíma na budoucí časy obraceli, jimž se toho duověřuji, že se v tom ve všem podle této mé vuole poslední pro vodplatu boží zachovají.
A jich milostí pánuov, pana purgkmistra a raddy Starého Města Pražského, prosím, že tuto mou poslední vuoli stvrditi a nad ní ruku svou ochrannou držeti ráčí. Však k změnění toho všeho moci sobě pozuostavuji a zanechávám.
Tomu na svědomí tento kšaft a vuoli mou poslední pečetí pana Jana Táborského někdy manžela mého sem upečetila. Stalo se ve čtvrtek ochtab památky těla a krve pána našeho Ježíše Krista léta sedmdesátého třetího.
Kterýžto kšaft my s počátku psaní purgkmistr a radda na žádost nadepsaného pana Václava Gamaryta z Rovin jsme stvrdili. Tomu na svědomí etc. v pondělí den památky sv. Prokopa léta Páně tisícího pětistého sedmdesátého pátého. (2120 f. 170-171.)
Táborského Zpráva o orloji, která tuto se poprvé otiskuje, chovala se dosud v archivu kr. hl. města Prahy a odevzdána byla Ionského roku museu téhož města. Jest to originál vlastní rukou Táborského psaný, o 16 listech pergamenových, z nichž napřed 1 list a vzadu 11/2 listu jsou nepopsány. Na deskách kožených vtištěn nápis pozlacený: Sprawa o orloji Pražském 1570 a znak městský (arma civitatis Pragensis). Rukopis jest 25 cm dlouhý a 21.6 cm široký. Stará: signatura jeho byla: B IX 14.
Toto vypsání orloje Pražského,
vysvětlování nesnadností jeho,
tehdáž se stalo, šťastně vykonalo, když se jest psalo
od narození Krista, spasitele
od zatracení, věrných zprostitele,
léta drahého patnáctého stého sedmdesátého.
Líto jest bylo toho Táborskému,
že jest nebylo toho, kdož by jemu
rozuměl zdravě, majíc jej v své zprávě, by jej vedl právě.
Proto jest o něm tuto zprávu sepsal,
ktož bude po něm, aby nad tím nespal,
by mu rozuměl, zpravovat jej uměl, v tom pilnost svú měl.
Buď toho vděčen, ktož jej v své zprávě máš,
budeš bezpečen, když se tak zachováš,
škod při něm ujdeš, chvály z něho dojdeš, lůn míti budeš
Slovutné a mnohovzáctné poctivosti pánuom purgmistru a raddě Starého Města Pražského, pánům svým příznivým a laskavým, Jejich Milostem, Jan Táborský z Klokotské hory službu svú povolnú před vzkazujíc všeho dobrého na pánu Bohu všemohúcím žádá.
Vaše Milost pane purgmistře a Vaše Milost páni milí! Poněvadž, ačkoli ne mým chtěním a ne mou volí, ale předkem řízením božím a volí božskou a potom volí a posvěcením Vašich Milostí slavný klenot města tohoto, orloj, na mou práci k zpravování jest přišel, při kterémž já s pomocí pána Bohu všemohúcího pracuje a pilně všecky věci v něm a při něm vnitř i zevnitř spatřuje a vyšetřuje, které a jakékoli nedostatky, buď v nedodělání, buď to v pokažení, spatřiti a vyhledati sem mohl, Vašim Milostem všecky sem je oznámil, čehož jest žádný jiný přede mnou ani za mne nevyhledal. A maje lítost nad tak znamenitým klenotem, na to sem všecku pilnost svú vynaložil, přemajšleje, kudy a kterak by mohl k napravení přijíti a k svému zase vyzdvižení k dokonalosti a k pravdě své přiveden býti.
Kdež pak Vaše Milost té bedlivosti mé a pilnosti vyrozuměvše, ráčili ste mi v plné raddě při přítomnosti pana hajtmana, tehdáž pana Petra Bechyně, poručiti a tomu na žádost mou i dva pány z prostředku Vašich Milostí, pana Pavla Žipanského a pana Matyáše Štovíčka, jakožto za kommisaře, mi vystaviti, aby to všecko, což by potřebí bylo při orloji, děláno a napraveno bylo. Což když se jest s pomocí najvyššího pána a najdokonalejšího mistra mého vykonalo, již pak, jako naposledy, za slušnou a spravedlivouvěc býti sem uznal, aby, ten tak potřebný klenot k takovému spuštění a pokažení více nepřicházel,a skrze mne aby k tomu dopuštěn nebyl, k čemuž od předešlých zprávcí svých dopuštěn jest, že jsou zemřeli, jiného zprávce po sobě nepozůstavivše, ani koho, aby mu dokonale rozuměti mohl, vyučivše, ani jaké zprávy učinivše, takže sou jej potom musili zpravovati, kteříž mu nerozuměli.
I vzal sem to před se, abych já Vašim Milostem v tom tak posloužil, aby to se mnou neumřelo, ale, abych jiného vyuče a jemu všecky tajnosti orloje toho ukáže, na místě svém, buď to po smrti aneb živ jsa - nemohl-li bych při tom práce vésti - pozůstavil a nechal. A nadto vajše, abych ještě živ jsa to učinil; čímž bych Vašim Milostem poslúžiti a ten klenot zpravovati i po smrti mohl, totiž, abych všecku zprávu a vlastnost orloje toho v spis uvedl a všecky tajnosti vysvětlil a Vašim Milostem to v raddě položil pro budoucí zprávu, bude-li potom k tomu přicházeti, k čemuž jest již bylo nejednou přišlo, že by někomu nesvědomému opět k zpravování poručen býti musil.
I protož teď spis ten s pomocí boží, pokudž najvajš možnost rozumu mého velmi mdlého vystačila, učiniv, Vašim Milostěm jej pozůstavují, té celé důvěrnosti k Vašim Milostem jsa, že tím Vašim Milostem vděčně tomu klenotu užitečně nyní i po mé smrti posloužím.
A nechť není to žádnému k obtížnosti, že sem tuto zprávu tak dlouze sepsal, ale buď známo, že kdybych k dlouhosti prohlédaje neukracoval, nalezlo by se ještě dosti, co o tom orloji více psáti, čehož sem jakožto menší věci, kteréž se každý správce vtipný sám dorozumívati může, pominul.
Co sem pak koli sepsal, to sem s velikou prací svou učinil. Ale však lépe jest každému budoucímu zprávci vyučenu býti, než na tento spis spoléhati, A to sluší v paměti míti.
Spis ťento rozdělen jest na XVIII. kapitul.
Orloj Pražský jest ne jako jiný orloj, ale jest všem učeným lidem a zvlášť astronomům divný a vzácný a neučeným nesrozumitelný, takže kto v umění hvězdářském nic nezná, žádný ten bez ukázání, zvlášt pak v spherách, jemu vyrozuměti nemůže, než na kolik hodin ruka ukazuje, anobrž astronomuom, ač toho napřed znají, ne všudy srozumítedlný jest, leč by jim tajnosti jeho ukázány byly. I kterakž tehdy layk a člověk prostý a neučený zpravovati by jej mohl, leč by zvláštním darem božím v tom a vtipem mimo jiné obdařen byl, aneb leč by dostatečně v něm vyučen byl? Neb není na tom dosti, že by on váhy natáhl, aby hodiny bily, ale aby uměl zpraviti, aby dobře bily a nemajlily: A ještě na tom dosti není, ale mnoho, což níže vypsáno jest, jiného znáti a uměti zpraviti musí.
Orloj ten jest rozprávky a chvály hodný ve všech krajinách nad jiné všecky veliké orloje na světě, jehožto chvály já tak vysoce vypraviti neumím, aby on ještě vajše a více vychválen býti hoden nebyl, neb nevím a nedržím, aby mohli nad něj misternější a divnější orlojové kde v kterých končinách světa nalezeni býti, ale dosti by bylo, aby aspoň jeden jemu rovný nalezen byl. A že to tak jest, porozumí se tomu, když tento spis všecken přečtěn bude.
Ač i já viděl sem jeden orlojík ne veliký o vosmi spherách vtipně a divně udělaný, a znamenitě chvály hodný, kterýž se jest potom dostal JMti arciknížeti Ferdinandovi. Ale však nemůž se jeho mistrovství vyrovnati mistrovství orloje tohoto. Neb dvě sphery orloje tohoto ještě více v sobě zavírají, nežli oněch všech vosm a v menším počtu kol více působí tento, než onen v mnoho větším počtu.
A protož, zdálo-li by se komu, že sem i já orloj tento přechválil, nechť mi to v pravdě poví a v jistotě ukáže, kde takový, tak znamenitý a divný orloj mají. A když se to tak najde, ne strany nějakých tatrmanuov a jiných aparatův bystře a nákladně, ale neužitečně, udělaných k podivání a k divadlu lidu obecnímu připravených, ale strany mistrovství astronomského učeným lidem divného a jim i lidu obecnému potřebného, tehdy já od svého pustím.
Orloj tento tak divný a tak znamenitý jest, že já divěcíse jemu mnohokrat sem říkal, že jest nebeský orloj. A ne hez příčiny, ale z příčiny přirovnání k běhu nebeskému. Neb jest k němu tak přirovnán, že jak slunce na nebi buď to cursu violento seu rapto, během prudkým, totiž všeho nebe běžením a jeho, totiž slunce, i všech hvězd s sebou od východu k západu nesením běží, buďto také motu naturali, totiž jak během svým neb hnutím přirozeným povlovným od západu k vajchodu po zodiaku jde neb postupuje a na kterém znamení i na kolikém stupni každý den z rok do roka stojí, v kolik hodin kdy vychází, v kterú hodinu na poledni stojí, kde zapadá, jak vysoko od vajchodu supra orizontem a kterak blízko k linií polední a jak nízko k západu, také kde po západu sub orizonte, totiž pod zemi v noci jest, anobrž také i to, jak od nás ida po zodyaku v ubajvání dne na zimu se oddaluje a zase v přibajvání dne na leto k nám se přibližuje. Tak všecko na sphéře orloje toho se nachází, spatřuje a ukazuje.
A též o měsíci, kdy nastává, kdy první čtvrt, kdy plný, též poslední čtvrt jest a jak ho přibajvá a ubajvá. Též na které znamení který den jest a na kolikém stupni a jak vysoko nad zemí aneb nízko pod zemí kdy stojí a kterak daleko od slunce kterého koli dne od nastání svého odšel a zase od plnosti své k slunci přišel. Též také o dvanácti znameních, v kterú hodinu které z nich vychází a které zapadá a kdy kterých VInad zemí a kterých VI pod zemí jest, tak všecko na spheře se nachází a ukazuje, leč by se co pokazilo aneb zprávce jinak řídil, než by náleželo.
K tomu také i hodiny planetní, horas inequales, tento orloj na své spheře bez chyby ukazuje, a tak tedy nezdá mi se neslušné, nebeským orlojem jej jmenovati.
Ukazuje se také na spheře dolejší každý den a svátkové přes celý rok, neb jest na ní napsán celý kalendář obecní s dvanácti měsíci obyčejnými a s zlatým počtem, kterýžto počet vždycky ustavičně oznamuje, který den nový měsíc nastati má a kterého roku třináctý měsíc přibude a kterého měsíce obyčejného hruden [2] se přitrefí, nébrž i kterého dne nastane.
Přidán jest také zlatý počet [3] černou barvou napsaný od 21. dne března až do 18. dne dubna, po kterémž se vyhledati může, v kterú neděli Veliká noc bude kterého koli roku .. A při tom netoliko napsáno, ale i figury namalovány jsou dvanácti měsícův s dvanácti znameními i s jejich zvláštnostmi a povahami, jaká se díla kterého měsíce dělaji a kterého měsíce slunce na jedno každé znamení i kterého dne vchází.
Jakož pak to všecko Jeho Milosti císaři Ferdinandovi slavné paměti udělav instrument dřevěný podobenství těch sphér běh a hnutí i způsob toho všeho vočitě sem ukázal a toho sem dokázal, že Jeho Cís. Milost takového orloje na všem panství svém císařském míti jest neráčil.
A protož, kto by ten orloj zpravovati chtěl a těch věcí by neznal, nepokoušej se o to neb ho právě v jeho pravdě zpraviti moci nebudeš, by pak všech jiných orlojův svědom byl, anobrž by je pak i dělati uměl, neb si žádného tomuto podobného neviděl, nad to pak nedělal. Nadto pak nepokoušej se oň bez vyučení ten, ktož jiných orlojuov svědom není. Také vědomo buď, že orloj Olomúcký v svém mistrovství tak daleký jest od mistrovství orloje Pražského, jako Olomouc od Prahy. To pak všecko v této první kapitule jest sumou a jako universaliter oznámeno, což dále bude ob zvláštně jako particulariter vypisováno.
I tehdy, poněvadž tento orloj tak divný, tak znamenitý a jako nebeský, jest, rozum ukazuje, že votec a mistr jeho musil jest podivení hodného a jako nebeského vtipu býti. Tak i podnes toho potřebí jest, ktožkoli jemu vyrozuměti, zvláště pak bez ukázání a vyučení, chce, musí dobrého vtipu býti. A kto jej dobře zpravovati chce, neučiní tomu nic bez pomoci božské. Protož se najprv má k mistru nebeskému utéci a jeho za pomoc a za dokonalé vyrozumění žádati. Má také dobrého svědomí býti, aby se nic toho při něm nedopouštěl, což by mu na škodu a na pokažení jeho býti mělo, a nic toho neobmeškával, což by při něm potřebného bylo. Neb nedbalce, nadto pak opilce tento orloj za zprávcí míti nechce, neb on toho potřebuje, poněvadž mnoho tisíc lidu se jim zpravuje, aby při něm pilnost byla ve dne i v noci, aby dobře a právě šel a aby v své celosti a v své pravdě stál. A tak aby poctivost jeho nehynula, ale raději rostla a aby zprávce jeho, dobře jej zpravuje, raději tudy chválu jeho nerozmnožoval nežli zlým zpravováním v potupu uvozoval. Musí také vždycky věděti v kolik hodin slunce, ano i v kolik minut astronomských vychází, aby orloj s sluncem se srovnával atd.
A kto jej chce zpravovati, tyto dva veršíky endecasillabní oznámí, čeho žádá:
Kto chce mnohé hlavy lámání míti,
můž tohoto orloje zprávcím býti.
Orloje tohoto jsou strany čtyry a každá svú váhu, svůj zvláštní stroj a svá kola má, jimiž zvláštní dílo své vykonává.
První strana jest, jenž slove minutní, ta nemá než dvě kola. Jedno kolo veliké, jenž slove hlavní, na jehožto hřídeli sedí vál neb rumpál a na něm visí váha, kteráž je táhne. Druhé kolo dobře mnoho menší sedí nad ním s svým triblíkem, jenž slove štegrad [4]. A ten jsa veden zuby kola hlavního vede minuty, Kterážto strana. první váhou svou a jitím hlavního kola svého jakožto gruntem vede spheru se všemi jejími příslušnostmi a zpravuje všecky jiné strany, kteréž nejdou a svých působení nevykonávají dotud, dokud touto první stranou k tomu přivedeny a odemčeny nebudou. O čemž v kapitule sedmé vypravovati se bude.
Druhá strana jest hned vedle první v jedné hranici sevřená s svým kolem a s svou vahou. Ta nic jiného nepůsobi, než, když první strana palici její vyzdvihne a ta palice, když spadne a zámek její vyrazí, tehdy se v té druhé straně kolem a strojem jejím zvoní v zvonec. A v tom zvonění obrátí se kola jejího polovice a vyzdvihne svým bočním worffem, jedním ze dvou, rykl, jenž slove lermo, k kterémuž jest drát tlustý připjat A když to lermo s worftu, kterýmž jest vyzdviženo, snikne a spadne, tehdy se kolo její zase zamkne a zastaví, zvonec zvoniti přestane a hodiny hned tepou.
O té straně druhé nic více není vypisovati, neb se to všecko samo viděti dá, co ona dělá, a rozum to snadno pochopí. A když toliko váhy jejich se natáhnou, ona nezmajlí učiniti, což jí náleží.
Třetí strana není při těchto dvou tu dole, ale jest nahoře na věži s svou váhou a s koly svými v své hranici obzvláštní, kteráž slove bicí, neb ona to působí vahou a koly svými, že hodiny tepou na zvon.
A ta se vyráží a odmíká stranou druhou po strúně, tak že, když to kolo v straně druhé ten rykl neb lermo vyzdvihne, jakož vajš dotčeno jest, tehdy se ten drát k němu připatý natáhne a tím natažením vyzdvihne kladivo neb palici v té straně třetí tam nahoře na věži. A když to lermo s worffu spadne, tehdy také tam nahoře kladivo zase spadne a vyrazí neb odemkne zámek té třetí strany a tak hodiny tepou. A tou druhou strúnou, která dolův s věže visí, klapáček stojící vedle sphery hodiny počítá.
O té třetí straně také není potřebí víc psáti, neb ktož jiným orlojům rozumí, ten v straně této třetí také snadné všecko spatří a, čeho tu třeba jest, porozumí. A též ona nezrmajlí učiniti, což jí náleží, když jen stranou první a druhou zmajlena a všech váh natáhnutím obmeškána není. A ta strana hořejší jest starodávní stroj, někdy prve dávno jiného mistra dílo, jakož se to samo ukazuje, poněvadž starý stroj minutní v též hranici pustý stojí. A tak rozum káže, by pak pamětí lidských nebylo, že sphery s dolejšími stranami někdy potom po mnoha letech jsou dělány. I musilo tehdy od strany druhé z duola po strunách přivedeno býti nahoru spouštění a odmykání zámku té strany třetí. Ta strana třetí bicí měla jest velmi těžké natahování váhy své, tak že sem ji musil sám druhý natahovati, ač i rumpálem se natahovalo. Tehdy pro lehčejší natahování vnuknutím mistra Václava Medka [5] vymyslil sem kolo heverní i radil sem se o to s Danielem Skřivanem[6] hodinářem, můžli to uděláno a vpraveno býti na nižší hřídel, na níž jest menší vál a on ohledav pověděl, že můž. I dal sem mu to udělati a páni úředníci dali mu za to VII kop míš. A tudy oblehčeno jest to natahování, že je pacholík natáhne sám. Potomními pak časy dal sem všecky nové skřipce k těm všem třem stranám zdělati, dobře větší než prvé byly a tak všecky strany hodin čerstvěji a s menšími vahami jdou než prve chodívali. A od toho všeho páni úředníci jsou platili.
Čtvrtá strana vnitř sama o sobě jest dole najníž jakožto na prvním ponebí od země podnebím neb podlahou hořejší, na kteréž stojí první strana s druhou. A ta není v žádném kajzu neb hranici sevřena. Ta strana čtvrtá vede kolo a spheru kalendáře najnižší spolu s hnutím počtu hodin na 'spheře hořejší zevnitř, kteréž hnutí jde od jednoho solstitium k druhému. A tak ta strana dvojí věc koná. A o tom zprávy potřebí jest.
I známo buď, že kolo kalendářovo veliké má v kraji svém 365 vroubkův neb zubův, totižto tolik, kolik jest dní do roka. A tak jeho vzláštnost jest jednou do roka se obrátiti. Nad tím pak kolem veliký jest hřídel železný tenký ale dlouhý od jednoho sloupu až do druhého, mezi nimiž kolo sedí vztažený a do svých kštudlů, z nichž jedna jest přibyta k jednomu sloupu a druhá k druhému, vpravený. Na ten hřídelík jest vsazeno kolečko maličké rozdvojené v kraji způsobem prysku, kteréhož to kraj vpuštěn jest do vrubu mezi zuby toho kola velikého. A to kolečko dvojí věc dělá, jednu, že drží to kolo kalendářovo veliké i s kalendářem, aby se to obé nikam krom času nehnulo, druhé, že když se ono zatočí aneb s svým hřídelem obrátí, tehdy jeho jeden kraj neb konec obkročí jeden zub a vyjde z jednoho vrubu kola velikého a druhý konec vstoupí do druhého vrubu a tudy pohne kolem o jeden vroubek a zub a tak kalendář postoupí o jeden den. A to jest první dvoje věc, kterúž ta strana čtvrtá v svém místě dolejším tu dole koná.
Druhá věc jest při tom kole, kterú ono působí k vyrozumění a k vyhledání bez zprávy dosti těžká a nesrozumitedlná, neb nespatřitedlné své hnutí koná (kteréžto já ne hned sem vyrozuměl, neb sem o tom i o jiném žádné zprávy neměl), ač spolu s kalendářem jedním hnutím jde. Však kalendář postoupí spatřitedlně, ale toto nespatřitedlně. A to jest postupování a hnutí hodin, jímžto postupuje počet hodin zevnitř na spheře podlé postupování a hnutí slunce a jeho dále od nás odcházení na nebi, totiž od solsticium letního k zimnímu a ubajvání dne, též zase blíže k nám přicházení, totiž od solsticium zimního k letnímu a přibývání dne. A tím takovým hnutím vždycky na spheře ukazuje se, kdy a v kterú hodinu, anobrž téměř v kolikou minutu slunce vychází a též kdy jest pravé poledne, však tak, když orloj dobře jde. Tehdy vždycky ruka s svým indexem, na němž sedí slunce pozlacené, vstoupí na najvyšší místo sphery a srovná se s linií polední pozlacenou a ukáže poledne.
To pak hnutí koná se tím pravidlem železným dlouhým, jehožto konec vrchní připjat jest mezi hranici strany první a mezi spherou k jednomu prutu kola spherního, kteréž se tu nezdá kolem býti, protože tu vnitř při orloji za spherou nemá okolku železného zřetedlného než toliko tři pruty vztahující se k krajuom sphery; jeden najvajš a dva po bocích neb po stravách sphery, Na kterýchž prutích jsou skřípečkové železní malí, ale zevnitř na spheře jest kolo zřetedlné, neb konce těch tří prutův vyvedeny jsou ven na zevnitřek sphery, jsouce vohnutí, tak že na ně uveden a vpra ven jest vobruč aneb okolek železný veliký. A to najvětší kolo v tom orloji jest, jenž jest zevnitř na spheře, neb obkličuje a obaluje všecku spheru, a jest dvojité, neb má dva kraje, mezi nimižto jest vsazený počet hodin okolo sphery, kterýžto jest hnutedlný neb sedie na okolku hnutedlném, musí také s ním postupovati podle své náležitosti. Ti pak skřípečkové malí vsazeni jsouce na ty tři pruty přidržovali a přitahovali počet hodin s jeho okolkem, aby zevnitř neodstupoval od sphery, ale již není než jeden, neb jsou za Tobiáše ztraceni dva.
Hnutí pak a postupování toho kusu má grunt tento, že to pravidlo dlouhé asi šesti loket vzdélí vnitř připaté k tomu ze tří jednomu prutu dosahuje a vztahuje se od té strany první; hořejší dolův až do této strany čtvrté najdolejší, a druhý, totiž zpodní konec pravidla toho vpraven a vstržen jest na konec kliky do kola kalendáře. Kterážto klika téhož kola hnutím a tím líným, jednou v roce pomaličku obrácením, dělá věc nespatřitedlnou, totiž okolek neviditelný neb v postoupení kola kalendáře pohne se také i klika, ale velmi maličko, tak že toho vočima nespatříš, ale kola kalendáře spatřiti hnutí můžeš.
A to jest druhá dvoje věc, kteráž to maličké kolečko rozdvojené [7] na ten hřídel dlouhý vsazené dělá již netoliko v té straně čtvrté dole, ale i nahoře v straně první Jedna, že též spolu s kalendářem i to postupování počtu hodin na spheře drží a pohnouti se mu krom času nedá, a druhá, že je též s kalendářem postupovati učiní.
I tehdy nemalú ale velikú věc hnutedlnú dvojí, jednu dole a druhů nahoře, to maličké kolečko sebou ji drže stálú časy náležitými činí. Neb to znaj, kdyby ono vyzdviženo neb s svým hřídelem odjato aneb kolo kalendáře do vnitřku potaženo bylo, tak že by se s vruby kola svého velikého minulo a z nich vyšla, tehdy by se kalendář s svým kolem velikým sám zatočit o několik neděl a klika by zběhla váhou toho pravidla dlouhého a- tíží jeho až do najnižšího místa svého a uvedla by s sebou tím pravidlem počet hodin s jeho okolkem na spheře, že by sešel až do solsticium zimního a stál by tak jako o svaté Lucii na linii polední XVI. a hodiny by se spustily a bily by kromě času a ruka by se s počtem nesrovnávala, tak že by měl správce znamenitou práci zase to napraviti. A byl-li by toho nesvědomý, strach, aby něco neskřivil neb nezlámal. A tomu lépe porozumíš, když budeš čísti o voblouku v kapitole IX.
Jakož pak mě se jednou přihodilo, když vítr silný kalendářem z rynku pohnul do vnitřku, že minulo se to kolečko maličké s kolem velikým a vyšlo z vrubů jeho. I utekl mi kalendář nazpátek o tři neděle a na spheře ruka coufla skůro o hodinu. A protož není daremný ten klín dřevenný, kterýmž jest založeno to kolo kalendářovo na hřídeli svém, aby vítr nepohnul z rynku kalendářem, neb kdyby toho klínu nebylo, nejednou by se to přiházelo. Neb ta klika když dolův od, vrchu svého postupuje, tehdy táhne tím dlouhým pravidlem to trépruté kolo a s sebou dolův je vede A tudy počet hodin na spheře s svým okolkem postupuje k linií polední od XVI. hodin až do XX. a to pomaličku za den o jeden grád, někdy víc a někdy míň, tak jak slunce na nebi po své declinaci od solsticium letního k zimnímu postupuje a od nás se oddaluje. To se tak děje od sv. Víta až do sv. Lucie, když dne ubajvá. Od sv. pak Lucie, když dne přibývá, klika jde zase nahoru od zpodku svého i tlačí tím pravidlem zase nahoru to trépruté kolo a počet hodin zevnitř na spheře opět též pomaličku zase nazpátek jde a postupuje a k nám se zase přibližuje s nebeským sluncem od XX hodin k linií polední až do XVI. A tak vždycky ta klika stojí najvajš při sv. Vitě, když jest den najdelší a na linií polední ,na sphéře XVI hodin a tehdáž jest solsticium letní a při svat. Lampertu a Rehoři, když, bývá den jako noc, klika stojí voupol neviditedlného okolku svého a na linií polední právě XVIII hodin. Při sv. pak Lucii. když jest den najkratší, klika stojí najníž a na linií polední XX. A tehdáž jest solsticium zimní.
A v tom kusu já uznávám divný a jako nebeský vtip a znamenité mistrovství mistra orloje toho, neb jest tu i toho dovedl, že tato věc jednoho půl leta s jinými koly a s spherami vnitř i zevnitř i s kalendářem upřímo jde a druhého půl leta proti jiným kolám i proti kalendáři zase jde nazpátek rovně, jako by se kolo proti vodě točilo, což jest proti rozumu a tuto by se též zdálo, kdyby to vysvětleno nebylo a rozum toho se neukázal a v tom dlouhost a krátkost dní i nocí (tak že se v tom dobře srovnává) zavřel a toho dovedl i také hodinu vajchodu slunce i poledne bez chyby.
Také věc, že to postupování neb hnutí počtu hodin dolův s klikou jda v ubývání dne dochází svého solsticium neb cíle hned ten den před sv. Barborou a stojí na jednom místě než zase počne klika nahoru jíti až skůro přes vánoce. A též také nahoru jda dochází hned při sv. Primu a stojí až do sv. Jana, tak že nepoznáš, by zase dolův počalo jíti až po sv. Janu. A to jest proto, že jak spodek tak vrch každého kola klikou svou nic téměř dolův netáhne ani nahoru netlačí, anobrž tak líně dolův dochází a zase nahoru jíti, též nahoru jda tak líně dochází a zase dolův jíti počíná, ne jakoby šlo, ale jakoby se pozastavilo, ač toho na spěšném běhu kola málo pozná a ne tak jako na rozvláčném, jakož rozum káže a skutek, ukazuje, a tak tuto v tom líném docházení a zase nahoru též dolův jíti počínání protáhne se za několik dní.
A tu jest to mistrovství dovedeno a k běhu nebeskému tak přirovnáváno, že jak těch časův, totiž při sv. Vítu v letě slunce na zodiaku nebeském k prvnímu punktu neb gradu raka a tež při sv. Lucii v zimě k kozorožci docházeje a zase odcházeti počínaje k nám tak nespěsně se přibližuje a též zase oddaluje, jako by se zdálo státi, neb nepostoupí vajš k nám a též nic od nás skůro nic za několik dní a nepřibude, též neubude dne o jednu minutu, ne hodinářskú, ale hvězdářskú, asi za pět dní, až slunce hnutím svým aneb jitím přirozeným po zodiaku rovně jako jindy postoupí za den o jeden grád, ale však nic vajš téměř k nám nepřistoupí a během svým násilným nic delšího dne neučiní ani také nic od nás odstoupí a kratšího dne neučiní. A jinými časy některými na jiných znameních tak spěšně nic aneb vajš k nám se přibližuje neb od nás oddaluje, že jednoho dne více než o tři minuty dne přibude neb ubude. A takť se i v tomto mistrovství této sphéry tou klikou a tím pravidlem děje.
A ta strana čtvrtá jsúcí tak znamenitá. a potřebná, však jest předemnou neměla stroje svého, kterýmž by vedena byla, aby sama šla a náležitost svú vykonávala. A také za Vácslava Zvůnka [8] nebyla vedena a zpravována ani zatočením neb obrácením toho kolečka maličkého k tomu připraveného za mnoho let, ale pozdvižením násilným jednou rukou toho hřídele dlouhého, na němž to -kolečko sedí a druhou rukou potažením aneb postrčením toho kola velikého o jeden vroubek. A to muselo býti každý večier jako samotíž O čemž bych já byl nevěděl, kdybych toho sám neviděl, že Jan, syn Vácslava Zvůnka, to přede mou přitomností tak udělal, ukazujíc mi, že to tak zpravuje a více mi nic ani nahoře ani dole ukázati nechtěl, než to, a tu kde škodu dělali, neb toho zatočováním náležitým a k tomu připraveným dělati nemohli. A to proto, že válec aneb rumpálík, který sedí na tom dlouhém hřideli u samého sloupu, byl uvázl na hřebík a oni ho neodvadili a jistá znamení sem tu nalezl, že za mnoho let jest tak vězel. Já pak toho násilé jemu sem nečinil, ale odvadiv to uváznutí zatočdval sem tím válcem s hřídelem samotíž rukou každý večier. A to se tak zpravovalo po odvaz eni toho uváznutí za XIIII let. Po kterémžto válci já porozuměl jsem, že by měl býti tu stroj skolečky svými, aby se to samo odmýkalo a svou váhou na ten válec neb rumpalík zavěšenou strojem svým, aby samo šlo a tak kalendář s svým příslušenstvím aby sám postupoval. Ale nenacházelo se žádné znamení, aby to prvé kdy uděláno bylo.
A toť jest, což sem napsal v předmluvě, totiž vo nedodělání; kteréžto nedodélání všickni předešlí zprávcové toho orloje jsou přehlídli a toho tak nechali. Ale již ani toho samotížného rukou zatočování potřebí není, poněvadž z daru milosti boží ten nedostatek jest vyplněn. Neb sem vymyslil a dal udělati teprv léta 1566 po sv. Václavu stroj, kterýžto, když se zámek jeho k ojem sluncovým po strúně vyzdvihne a odemkne, tehdy on sám jde a jitím svým zatočí neb obrátí hřídel s tím maličkým kolečkem jednou a hned se zase zamkne neb kolo sluncové má v boku svém zadním k kolu měsícovu obráceném hřebík neb worf.
A ten hřebík jest druhá příčina porozumění mého toho nedodělání již dotčeného, o kterémž worfu předešlí zprávcové neb nevěděli, poněvadž jest nespatřitedlný, aneb, proč jest tu vsazen, nerozuměli, poněvadž nic nedělal. I jest již ryklík, kterýž mi Simon zámečník v nově udělal, tak jakž sem mu vyměřil. A ten sem přisadil k hranici strany první k sloupku krajnímu při samém kraji těch tří kol velikých, o nichž zpráva bude v kapitole VII. a VIII. Kterýžto ryklík kolo slunce jmenovaným worfern vyzdvihuje a spadnutím jeho s worfu vodmíká se po strúně zámek stroje toho nového v straně této čtvrté, kterýž jest přišroubovaný k sloupu druhému.
A tak kalendář dole s počtem hodin nahoře sám postupuje. Ten pak stroj s kolečkami jeho dělal mi starý hodinář Mikuláš ještě na Táboře by ten, jsa, jak sem mu vyměřil a rozkázal, neb již byl Skřivan umřel. A za to dánu jest od pánův ouředníkův VI kop míš.
A toho všeho stroje hnutí a kalendáře postoupení děje se v noci, v letě okolo dvou hodin, na podzim a z jara okolo čtyř hodin a v zimě okolo šesti. I chtěli kto, nečekaje nočního času, ve dne viděti pro lepší vyrozumění, jak se to děje a kterak jde, může jej sobě pustiti, kdy chce beze vší škody, ujma za ten drát k tomu stroji připatý a pozdvihna jím nahoru, i pustí, tehdy se ten stroj odemkne a své jití konati bude. A tak uhledáš vočitě, jak jde a co působí, než musíš to kolo veliké zase nazpátek navrátiti o tolik vroubkův, o kolik jich pustíš. Ostatku se můžeš domysliti.
A tak již potomním zprávcům nebude o to péče, než toliko váhu jeho jednou v týmdnu rieb ve dvou nedělích natáhnouti a v přestupném letě o jeden den zadržeti aneb nazpátek navrátiti, ten den před sv. Matějem.
Než této pilnosti najviec tato strana čtvrtá potřebuje, že při působení jejím můž se mimo všecky jiné strany přitrefiti vnitř i zevnitř někde něčemu uváznouti a hnutí jejímu překážku učiniti, čehož mi dlouhost nedopouští všeho vypisovat i, ale pilnosti a opatrnosti správce to poroučím, aby toho uváznutí vrnitř šetřil, neb v okolku svém kamenném, v kterémž sedí, kalendář časy některými uvázne. Zevnitř pak na spheře hořejší není se toho tak obávati, neb uvázlo-li by co a zavadilo-li by se jedno o druhé zevnitř, tehdy se samo zase odvadí a to tímto způsobem, poněvadž rykl, kterýž spouští hodiny k bití, vsazen jes do kštudlice, kteráž jest přinítovaná k oblouku, kterýž jest připojen ke dvěma prutům toho kola tréprutého, tehdy v každú hodinu, když ten rykl s worffu, jimž vyzdvižen jest, tehdy se zatřese a jako pohne všecka sphera se všemi stroji svými a tak uvázlo-Ii by kde co, odvádí se samo a vykoná hnutí své. Pakliť se neodvádí a zprávce toho nespatří, tehdy bez škody nebude. Neb se to také přihází, že počet hodin s svým okolkem vázne, tak že i kalendář zadrží, že nepostoupí a nebudeli odvazeno časně a prodlíli se to za některý den, tehdy i stranu minutní zastaví a s ní všecko jiné státi bude a tuť jest strach, aby se něco neskřivilo aneb nezlámalo. Protož buď při tom pilen a ohleduj to na spheře často.
Napřed povědíno jest, že první strana, totiž minutní, jakožto grunt vede všecky jiné strany etc. Jíž potřeby jest vypsati, kterak a jakými příčinami se to děje i musí to jako předkem a najprvé každý zprávce jeho věděti, že grunt a vlastnost orloje toho jinačejší jest nežli jiných orlojuov. Neb ve všech téměř jiných kolo hlavní neb gruntovní, na jehožto válu neb rumpálu váha zavěšena jest, obrátí se jednou v hodině a v tom obrácení vyzdvihne worffem, kterýž v boku svém má, rykl a odemkne zámek, že spustí, aby hodiny bily.
V tom pak kole minutním, totiž hlavním, žádného worffu není a ono hodin nespouští, ale jinde toho hledati musíš, o čemž v kapitole IX. zprávu najdeš, aniž se ono také v hodině obrátí. Jsou tuto kola veliká tři, kteráž nejsou vnitř v hranici s jinými koly zavřená, ale jsou vedle hranice neb za hranicí této první strany, totiž mezi hranicí a spherou na svůj vos usazená, jedno kolo vedle druhého jedrostajné velikosti a ta tři kola vede hlavní, totiž minutní kolo, neb hřídel jeho jest ven z hranice skrz prostřední sloupek vyvedený, na konec pak toho hřídele jsou vstrčeni ood ta tři kola tří tryblikové, kteřížto ta tři kola vedou. I Každé pak z těch tří kol, ač jsou na jeden vojenž jest centrum neb prostředek sphery, vsazena, však ne jednostajnú, ale jedno každé z nich jinú a jinú věc na sphéře dělá a ona všecko na sphéře jako slunce, měsíc a zodyak zpravují a vedou, o čemž dále v kapitole VIII. se vypisuje.
Prvního pak toho kola čep sedí v tom sloupku prostředním nad tím hřidelem skrze týž sloupek provedeným a jeho vos neb hřidel jest rovný, prostý a najtenší a jako grunt a prostředek téch tří kol skrz spheru ven na rynk zevnitř provedený, na jehožto konci zevnitř na spheře vsazen jest vobruč aneb okolek železný tenký, ale veliký, obkračující všecku spheru až do samého počtu hodin celých usque ad circulum cancri, k kterémužto okolku jest přišroubovaný jiný okolek široký plechový pozlacený, na němž namalováno jest dvanáct znamení. A ten slove zodiak a po obou krajích jeho jsou štrychy červené a bílé a ten každý štrych drží v sobě pět grádův a jest jich v jednom každém znamení VI štrychův, to učiní XXX gráduv, po kterýchž postupuje slunce a měsíc na sphéře, tak jako na nebi.
Druhé kolo, jenž v prostředku sedí, má hřídel dutý jako naskrze na díl provrtaný, co ručnice aneb rovná trouba. A ten jest vpraven neb vstrčen na vos neb hřídel kola prvního, málo kratší než první, na jehožto konec zevnitř na sphéře vsazeno jest pravidlo železné, kteréž dosahá až do počtu hodin. Na konci jeho vsazená jest ruka pozlacená, kteráž ukazuje na počet hodin. To pak pravidlo na konci pod rukou jest ohnuté a to ohnutí vztahuje se přes ruku zase nazpátek do prostředku sphery a jde přes zodyak až do samého centru neb prostředku zodyaku vokrouhlé a dosti tence skované jako prut, kteréž můž slouti index solis, neb ono ukazuje, na kterém znamení na zodyaku a na kolikém gradu slunce stojí, neb na tom indexu a prutu sedí slunce měděné. pozlacené, kteréž po něm postupuje níž a vajš; časy svými v kapitole Vl. oznámenými. A prut a index také můž slouti declinatio solis.
Třetí kolo najbližší k sphéře má hřídel též dutý s tak větší děrou, jak jest mohl vjíti a vstrčen býti na vos svůj, totiž na hřídel kola druhého, opět kratší než druhý, na jehožto konce vsazeno jest pravidlo dosti mocné a dlouhé dosahující ještě díle k krajům sphéry dobře doupol počtu po obou stranou sphéry, též ohnuté vztahující se zase nazpátek prutem svým do prostředku sphéry tak daleko jako první, ale ohnutí jeho jest širší a prostrannější, tak že jde přes ruku přes slunce i přes prut declinatí neb index jeho a slunce s rukou i s svým indexem podchází pod index měsícův, neb též na tom druhém prostrannějším ohnutí na prutu jeho též voble skovaném sedí měsíc a též po něm postupuje níž a vajš a ten index též ukazuje, jsúcí vztažený přes kraje zodyaku, na kterém znamení a na kolikém grádu kteréhokoli času jest měsíc. Toho pak železa dlouhého neb pravidla druhý konec prázdný dosahá na druhou stranu sphéry tak daleko jako první, až se veze po počtu hodin.
A toho železa ten konec můž slouti linea oppositionis, neb když jest plný měsíc, tehdy ten konec prázdný rovně podejde pod slunce a pod pravidlo jeho a srovnávají se tak, že bude jedna linea a tak měsíc rovně naproti slunci s druhé strany sphéry na svém indexu declinati své státi bude, a bude to oppositio, totiž plný měsíc. A když měsíc nastává, tehdy první: konec toho pravidla a té linií oppositionis podejde pod ruku a pod slunce a ohnutí toho pravidla obkročí a obsáhne ohnutí pravidla i s jeho indexem a declinatí, na ktéréž sedí slunce, tak že měsíc na svém indexu sedě přikryje neb zastoupí slunce a s ním se spojí, že slunce nebude moci vidín o býti pro měsíc a udělá se z těch jejich pravidel a indexův též jako jedna linea neb jedno na druhé vejde. A to bude coniunctio, totiž nastávání nového měsíce. A tak ten první konec toho pravidla s ohnutím a s indexem svým můž slouti linea coniunctionis. Kterýžto nástroj měsícův a to pravidlo, ač jest najprv na najkratší herštuk neb konec hřídele třetího kola vsazeno a tak najblíž sphery a v najzadnějším místě sedí, však jest najpříz, neb jako index sluncův obkličuje zodiak a přes oboje kraje jeho jde, tak index neb prut měsícův obkličuje a obsahuje oba, totiž i zodyak i slunce s jeho indexem a jest svrchu nad oběma dosahující až do centru zodyakova, totiž prostředku. A tak zodiak, ač jest najpříz na najdelší konec hřídele kola svého vsazen, však sedí najzáz za sluncem, jenž jest v prostředku, pravidlo jeho na svůj vos neb hřidel kola druhého vsazeno, tak měsíc vsazen jsa najzáz jest s svým ohnutím pravidla, sedě na prutu indexu svého, najpřiz, tak že zodiak podchází pod slunce a slunce pod měsíc a měsíc jde i přes zodiak i přes slunce etc.
V prostředku pak zodiaku in centro ipsius jest vos malý a naň vstrčeno jest pravidlo, kteréž v objití slunce všeho zodiaku vůkol, a to v roce, zdržuje je při zodiaku, neb jest na konec toho pravidla přinitovavého, aby nezůstávalo při ruce, ale odcházeje od ní a zase přicházeje časy svými k ní vždycky při kraji zodiaku zůstávaje postupovalo po prutu decJinati své a indexu, buďto k ruce od sv. Lucie do sv. Víta k svému solsticium letnímu přistupujíc, aneb zase od ruky od sv. Víta do sv. Lucie k solsticium zimnímu odcházejíc. Neb jako na nebi v přibajvání dne slunce k nám se přibližuje a vždy vajš postupuje, tak na této sphéře k ruce a k počtu hodin k najvyššímu místu zodiaku se přibližuje k krajům sphéry až do znamení a circule raka, tak že při sv.Vítě na ruku vejde, až ji zakrýje.
A zase v ubajvání dne, jak se od nás slunce na nebi oddaluje a vždy níž postupuje, tak tuto od ruky vždy dále a více od počtu hodin k najnižšímu místu zodiaku a do prostředku sphéry a do konce prutu declinaci své odstupuje až do znamení kozorožce a okolku jeho neb zodiak, jak na nebi tak na sphéře této křivolace sedě má centrum v jiném místě než sphéra. A to slunce tím pravidlkem se zdržuje, aby ne po kraji sphery s rukou, ale po kraji zodiaku někdy blíž, někdy dále od ruky na prutu declinaci své postupovalo, aby bylo poznáno, na kterém znamení i na kolikém gradu kdy stojí a aby okolky neviditedlné dvanácti znamení i grádův jich právě dělalo a aby právě hodiny planetní nejednostajné i vajchod svůj ukazovalo, ale hodinu vajchodu jeho ruka sama ukazuje A to pravidlko podchází také pod měsíc i pod index jeho.
Druhé pak pravidlko na vosu zodyaku vsazené na konci vosu zpravuje měsíc tajmž obyčejem jako první slunce, neb jest na konec jeho přinítováno luožko měsícovo a pod tím lůžkem na samém konci pravidlka udělán jest kroužek a ten kroužek vstrčen jest na prut indexu declinaci měsíce, aby potom prutu mohl postupovati a svú declinaci konati též jako slunce a tak to pravidlko s tím luožkem sedí na tom. prutu, až se o něj tře, když se minouti mají, neb prut pod pravidko podchází. Na samém pak kraji vosu zodiakova jest vsazené kolečko železné s zoubky, kteréž se netočí, ale na místě svém tuze sedí a okolo toho kolečka jest ohnutí v kraji neb konci toho pravidlka a na samém konci toho ohnutí jest dirka, jako by byla kštudlička, do kteréž vstrčen jest jeden konec aneb čípek vřetena aneb hřídeliku, na kterémž sedí měsíc, a druhý konec neb čípek toho vřetena vsazen jest v konci lůžka měsícova a na to vřeteno u prvního konce při tom kolečku nehnutedlném vsazeno jest jiné kolečko hnutedlné též s zoubky, jehožto krajové jdou po krajích onoho kolečka nehnutedlného, A když měsíc své postupování po zodiaku koná, tehdy to kolečko hnutedlné potkávající se s zoubky toho kolečka nehnutedlného, musí se mu poddávati a pomaličku zatočovati a tím svým zatočováním točí měsícem, poněvadž na témž hřídelíku neb vřeteně sedí, že se on v svém lůžku obrací. A tak jeho - přibajvání u úbajvání se vykonává. I není-liž se tu čemu podiviti takovému mistrovství i tomu, že všech těch sphérních kol hřídelové jdou na jednom vosu jeden skrz druhý provedeni jsouce, krom zodiakova hřídelíku malého a žádný není z nich nehnutedlný, ale jsou všickni hnutedlní i také jejich vos a jeden s kolem svým obrací se spěšnějí a jiný zlehčejí, též také jednokaždé kolo jinú a jinú věc působí, jinú jitím svým obecním spěšnějším a jinú postupováním zvláštním línějším.
A toť jest ta puška, o kteréž sem slajchal rozprávku, že by v ní všecka tajnost orloje toho byla zavřína. Já ji pak jmenuji herštukem a jsou ti herštukové tři, druhý na první a třetí na druhý vstrčeni. A rozum káže, že svrchní musí býti nejprostrannější. První jest od slunce, druhý od měsíce, třetí a nejsvrchnější jest od kola toho tréprutého, o němž vajš v kapitole VI. oznámeno jest. Kteréhož kola herštuk není skrz sphéru provedený, ale má svůj počátek i konec zůstavující ještě za sphérou vnitř, neb od něho ti tři prutové vztaženi jsou až přes kraje sphéry. A ten herštuk jest najtlustší neb najširší, skrz nějž ti dva tenší i s svým vosem provedeni jsouce jdou. A jest velmi kratičký a tak všickni tři, jeden na druhém sedě, najprvnější sedí na vosu zodiakovu.
Já pak podlé smyslu mého nepravím v těch herštucích najvětší tajnosti orloje toho býti, než že jest veliké mistrovství mistra toho (jiným mistruom nespatřitedlné, ano bez vajkladu i nesrozumitedlné) tu ukázáno a dovedeno. Ale tajnost najvětší já pokládám býti v hlavě zprávce orloje, aby on najprv těm herštukům a tomu všemu vyrozuměl a příčiny hnutí jednohokaždého kusu a chodu línějšího neb spěšnějšího i také srovnání neb nesrovnání jednoho kola s druhým znal a aby uměl jednou každou věcí, jakožto sluncem, měsícem, zodiakem, počtem hodin i kalendářem hnouti, buďto upřímo neb nazpátek, buďto na díle aneb celú revoluci udělati v čas potřeby i bez potřeby a to beze vši škody a bez překážky všech věcí jiných. Neb kto toho dovede, aby hned v kratičké chvilce viditedlně a hmotně převedl zodiak okolo vši sphéry upřímo neb nazpátek a ničímž jiným nehnul, též i měsíc (což menšího jest), ale což většího jest, aby dvě věci šly a jedna aby stála, aneb jedna aby šla upřímo a druhá nazpátek, aneb aby slunce s rukou obešlo všecku sphéru upřímo aneb nazpátek a hodin nespustilo. Též také počet hodin s svým okolkem hnutedlným aby přešel od jednoho svého cíle a solsticium k druhému sem i tam a nepřekazil hodinám bíti v čas jistý aneb jich před časem nespustil a kalendářem aby nehnul a níčemuž jinému aby nepřekazil: a opět aby kalendářem hnul aneb celú revoluci upřímo neb nazpátek, což se samo do roka nevykoná, aby to hned udělal a kolem tréprutým s vobloukem a s počtem hodin aby nehnul. A summou kdyby všecky věci byly změteny vnitř i zevnitř, aby uměl to napraviti a jednu každú věc mírně na svém místě postaviti, ten toho skutkem dokáže, že tajnosti orloje toho zná.
A k tomu také to jest jeho tajnost znáti, kterak jest to, že v jednom kole, buďto slunce neb měsíce, zavřín jest obojí běh a hnutí násilné i přirozené, tož jest k podivení všem těm, kteříž tomu rozumějí a zvláště astronomům, a v žádném jiném orloji takového mistrovství není. Ktož ty tajnosti zná, ten snadně sphéry zpraví, a nikdy jim blúditi nedá. Kto pak nezná, ten nebude moci ani bludův spher napraviti ani vnitř příčin hnutí zpraviti, ale chtěje jednu věc zpraviti, uvede v blud druhou neb třetí aneb něco zkřiví neb zláme, jakož se jest to některým zprávcům přiházelo
Té tajnosti já nezamlčuji, ale v spisu tomto potud, pokud smysl můj postačuje a jak sem tomu sám s pomocí boží vyrozuměl, tak to oznamuji, čehož jest předemnou žádný neučinil. I tehdy vědomo buď, že z těch tří kol vajš dotčených první, jenž sedí najblíž při hranici, musí slouti kolo zodiaku. Druhé kolo, jenž sedí v prostředku, to jest kolo slunce. Třetí kolo na kraji najbližší k sphéře, to jest kolo měsíce. Pod těmi pak třmi koIy jsou tři tryblíkové, kteřiž svým obracováním a jitím vedou ta tři kola, jakž vajš oznámeno v kapitole VII., kteráž jdou zlehky a nezřetedlně a postoupí jich v hodiné XV. zubuov a čtvrt a obrátí se jednou za den a za noc všecka tři a tudy se vykonává běh násilný, cursus violentus seu raptus, a spěšný (kterýž se stává za jeden den od vajchodu k západu) zodiaku, slunce a měsíce. I také vajchod a západ.
Kolo sluncovo v prostředku sedící má v předním boku svém hřebův, kteříž slovou worffové, tolik, kolik jest hodin za den a za noc a tuť jest to, čehož sem v kapitule VII. řekl, že jinde hledati musíš, neb místo toho worffu jednoho, kteréhož v boku kola hlavního k spouštění hodin není, jest jich v tomto kole XXlllI a ten každý svú určitú hodinu k bití (skrze spuštění strany druhé) přivazuje, neb nad těmi třmi koly jest oblouk železný připojený jedním koncem k jednomu prutu kola tréprutého a druhým koncem k druhému prutu, kteréž kolo postupuje nezřetedlně, ale pomaličku ne s těmi třmi koly; ale s kalendářem, jakož povědíno jest, v kapitole VI. A k tomu oblouku pozpodku jest přinítována kštudlička a do ní jest vstrčen jeden konec neb čípek prutu železného, jakoby byl hřídelík dlouhý neb vřeteno, k němuž jest přinítován ryklík vztahující se aneb vpuštěn jsa mezi první a druhé kolo. Kterýžto ryklík jeden každý worff v boku kola sluncového pojímá a vyzdvihuje jim palici v straně druhé, neb když míry své jedna každá hodina dojde jitím kola sluncového, tehdy ten ryklík spadne s worffu a pod tím spadnutím také spadne palice a vyrazí zámek strany druhé a tak zvonec zvoní před hodinami, o čemž napřed psáno jest v kapitole čtvrté. Neb druhý konec toho hřídelíku dlouhého vztažen jest dobře daleko nad stranú druhou až skůro do druhého kraje a do své kštudlice vsazen. K němužto jsou zavěšena pravidlka křivolaká i rovná, kterýmiž se též vy zdvižením kolem sluncovým toho rykliku vyzdvihuje palice vyrážející zámek té strany druhé. A k těm pravidlkám připat jest drát kterýmžto táhne a vede se kolo sphery malé k Tajnu obrácené. Kteréžto kolo jest pod samou podlahou první a druhé strany, totiž v stropě u strany čtvrté.
Ten pak ryklík, poněvadž jest usazen na oblouku tom hnutedlném a postupujícím s tím svým tréprutým kolem. Nemůž ustavičný býti, ale jest též hnutedlný, tak že jak kalendář s kolem tréprutým s obloukem a s počtem hodin postupuje a jde doluov neb nahoru upřímo neb nazpátek, tak také on s nimi postupovati musí.
A tak téměř žádný den na jednom místě právě není spouštění hodin, ale každý den níž, někdy o jeden grád a někdy víc a to od sv. Víta až téměř do sv. Lucie. A od sv. Lucie zas téměř každý den též někdy o jeden grád vajš, někdy víc neb míň až do sv. Víta. A tak spouštění hodin jest čtyři hodiny aneb o LXI zubův kola sluncového vajš při sv. Vitě a zase tolik níž při sv. Luciji.
A to v tomto orloji tak býti musilo, neb kdyby spouštění hodin v jednom místě ustavičné bylo, nemohla by se ruka s počtem hodin srovnávati. poněvadž počet hodin postupuje a ta příčina jest, že musí býti spouštění ne jednomistné.
Ta také jest jedna příčina, že sphéra malá nemůž vedena býti žádného kola zuby, než vyzdvihováním tím ryklíkem těch pravidlek vajš dotčených. Kterážto sphéra malá veliké pilnosti a pravého vyrozumění, čemu ona chce, potřebuje, aby mírně vedena býti mohla neb nebudeli ten drát k svému pravidlku dobře připat, také sphera dobře a mírně nepůjde, ale bude neb přecházeti neb nedocházeti, a nebude-li tomu dokonalému vyrozumění, tehdy místo napravení bude pravdě jeho překážení, jako jest tak prve bylo. Čemuž sem já dlouho vyrozuměti nemohl, neb jest byl ten stroj v dolejším místě strany druhé tak po smrti Zvůnka zfalšován a provázky zamotrchán, že sem tomu nemohl vyrozuměti, až teprv, když orloj rozebrán a zase složen jest, čemuž když sem porozuměl a vida; že v tom místě nebylo dobře uděláno, musil sem to dáti jinak předělati, jak sem lépe býti uznal. Ale vždy právě mírně ta sphera jíti nemůže, poněvadž ne kolem, ale do strůně se vede.
A tak to kolo slunečné svým jedním jitím pět věcí dělá, jednu, že běh slunečný násilný, totiž od vajchodu k západu vykonává; druhé, že ruku vede; třetí, že zvonec v druhé straně zvonění před bitím hodin spouští; čtvrté, že malou sphéru také vede; páté činí to, což jest u velké. tajnosti a nevědomí zprávcův předešlých bylo, neb také toho nečinilo, ale již činí, že spouští stranu čtvrtú, o čemž v kapitole šesté široce vypsáno jest. A tet jest vypsání kola sluncového, co a jak mnoho se v orloji tom působí skrze ně, jakožto skrze grunt.
A jakož vajš povědíno, že kolo gruntovní neb hlavní neobrátí se jednou v hodině, jako v jiných orlojích, to ač se může vočima spatřiti, že tak jest, ale nesnadně spatří, proč. jest to. I známo buď, že proto, že všickni ti tří tryblíkové jeden každý z nich má XXIIII zubův a v kole sluncovém není než XV zubův v hodině a čtvrt. I neobrátí se tehdy kola slunce než do XVti zubův a čtvrt v hodině a zuostane jich ještě do celého obrácení tryblíka IX bez čtvrti. A kolo hlavní, totiž minutní, má zubův CXII. I dostane se proti jednomu zubu tryblíka puol páta a šestá strana zubu kola hlavního, tak že jich ujde v šesti zoubcích tryblíka a též kola sluncova XXVIII zubův. I neobrátí se tehdy hlavního kola v hodině než LXX zubův a ještě jich vostane do celého jeho obrácení okolo XLti. A tak se vyhledá, že to kolo hlavní, kteréž vede minuty s. tčmi tryblíky, neobrátí se za den a za noc, totiž v XXIIII hodinách, než patnáctkrát a v jiných orlojích XXIIIlkrát úplně. A tak tehdy kdyby ono hodiny spouštěti mělo, bilo by jich za den a za noc XV a dále by se nic netrefilo.
I hle, kterak tento orloj mylný a těžký v svých zvláštnostech k srozumění jest. A pro to nesrovnání těch kol v celém počtu zubův a ne celého kola hlavního v hodiné obrácení tou druhou příčinou nemůž jistým počtem od žádného kola zubuov než vyzdvihováním toho ryklíku oznámeného sphéra malá vedena býti. A protož, když hodinám přidržuješ a zase nazpátek navracuješ, ona se nehne, leč kolem jejím rukama zase nazpátek hneš. Pakli palici vyrážející zámek s jejími pravidlkami v straně druhé nahoru vyzdvihneš, tehdy ruka přes počet přejde v hodinu neb víc, jak vajš neb níž pozdvihneš a mnohokrát se na ní z majlení udělá, že s ní práce pojměješ, než ji zase napravíš.
Kolo zodiakovo, jenž jest na zad, ale od hranice první, dělá dvě věci: jednu, že vykonává běh násilný a činí dvanáct znamení vycházeti a zapadati a vždycky jich VI supra orizontem v straně denní a VI sub orizonte v straně noční státi. Druhé, že koná běh přirozený slunce, totiž že postupuje po zodiaku, každý den o jeden grád od západu k vajchodu, čehož kolo sluneční dělati nemuže. A to se děje tudy to, že kolo zodiaku má v sobě zubův 365, totiž tolik, kolik jest dní do roka a každý den po vykonání běhu násiIného, když se ta tři kola navrátí na to místo zase, na kterém včiera byla, tehdy se nachází, že kolo zodiaku uteklo se napřed před kolem slunce o jeden zub tak, jakž míň zubův než kolo slunečné v sobě o jeden zub má. A tak na sphéře postoupí zodiak pod sluncem v jeden grád a slunce se opozdí o ten jeden zub. I bude na sphéře jako by slunce postoupilo po zodiaku, neb se tuto tak nemohlo trefiti, aby slunce postupovalo po zodiaku jako na nebi. I musil mistr svým nebeským vtipem tak toho dovésti a udělati, jak se mohlo trefiti, totiž aby postupoval zodiak pod sluncem. A tak to kolo zodiakovo odejda pomaličku každý den o jeden zub od určitého punctu neb zubu kola slunečného nesrovná se s ním zase až v roce, neb podle běhu přirozeného slunce na nebi přejde zodiak jednou v roce, ale podle běhu násilného od vajchodu k západu 365krát i s zodiakem přeběhne. A v tomto orloji také se tak nachází.
Kolo měsícovo též dvojí věc dělá, neb dělá též motum violentum et naturalem, násilný běh působí, tak a tím způsobem jako kolo slunce a zodiaku, totiž že se obrátí spolu s ními jednou za den a za noc, ale ne úplně o XIIII zubův. Přirozený pak běh koná takto: Čehož ne vočima viděti ale rozumem se dosáhnouti může, že kolo to v kraji svém zubů má o XlIII zubův více než kolo zodiaku a o XIII více než kolo slunce, totiž 379 a kolo slunce má jich 366 a tryblíkové jejich všickni třímají jednostajný počet, totiž jeden každý XXIlII zubuov. I tehdy v obrácení těch tří kol za den a za noc ti tryblíkové nic nepojmou víc ani míň zubů v, než jak jednoho kola tak druhého. A tak v té revoluci běhu násilného jeden každý den opozdí se kolo měsíčné po kolu zodiakovu o XlIII a po sluncovu o XIII. I trefí se na sphéře tak, že postoupí slunce po zodiaku o jeden grád tak, jakž vajš oznámeno jest a měsíc XlIII grádův po zodiaku postoupí a od slunce nazpátek XlII grádův odstoupí. A tak rozuměj, že táž a jedna kola jedním svým jitím zpravují obojí běh jitím upřimým běh násilný od východu k západu, ale opozďováním jednoho kola po druhém pro větší počet zubův zpravuje se běh měsíce i slunce přirozený od západu k vajchodu, neb co se na kole opozdí, to na sphéře slunce po zodiaku a měsíc od slunce nazpátek, ale po zodiaku upřímo postoupí. Neb zodiak svůj pořádný počet XIIti znamení má nazpátek proti slunci, totiž od západu k vajchodu, jako na nebi. A tak postupování slunce, měsíce, všech sedmi planet po zodiaku od západu k vajchodu slove běh aneb hnutí přirozené a vlastní, ale rychlé jejich běžení a přejití každého dne od vajchodu upřímo k západu slove běh násilný, protože ne ony běží, ale všecka obloha nebeská vždycky jednostajně a ustavičně se toče a béře, nese s sebou všecky hvězdy, planety i s zodiakem. I obrátí se tehdy kolo měsičné v roce míně XIIkrát v běhu násilném a čtvrt než kolo slunečné, neb se po něm opozdí a vykonává běh přirozený měsíce XIIkrát a čtvrt více do roka. A tak XIIkrát do roka srovná se v určitém počtu neb zubu s kolem sluncovým a zodiakovým.
A tu opět podivení hodná věc býti se zdá, jaké tu mistrovství dovedeno jest, že jedním ustavičným a jednostajným jitím jednoho kola jde slunce neb měsíc i upřímo i nazpátek, ježto by se to opět nepodobné zdálo, kdyby vysvětleno nebylo. A tak již vypsáno jest, jakými příčinami vykonává se běh slunce a měsíce i všech věcí, kteréž na sphérách sou, čemuž ktož vyrozumí, bude se moci domysliti, kterak má napraviti jakéžkoli pochybení na sphérách.
Ač se toho domysliti může, však pro lepší dokonalost spisu tohoto a pro dokonalejší zprávu tomu; ktož toho potřebovati bude, musím i to oznámiti. Takť jest, že se toho domyslí, že hnutím kola té věci, která bloudí, napraviti se to má, ale nesnadno se toho domyslí, jak kterým kolem hnouti má a kterak učiniti, aby jim mohl hnouti, neb jest to třmi zámky zamčíno, kteříž žádným klíčem se neodmýkají, a komu to ukázáno neb oznámeno nebude, ten musí těch klíčův v hlavě své hledati a rozumem toho dosáhnouti.
A tuť jest tajnost větší zavřína než v těch herštucích v kapitole VII. dotčených a potřebnější věděti, než všecko mistrovství těch herštuků v znáti, neb to znáti k zpravení orloje málo prospívá neb nic, nébrž bez toho zpraven býti může, ale bez tohoto nemůže.
I známo buď tehdy, že jsou ti zámkové, ti tři tryblíkové v kapitole VIII. a VII oznámení. Dokuď těch neodemkneš, dotud kolem nehneš. Klíče pak jsou ti hřebíkové aneb klínkové dvojití co kluštice, kterýmiž tryblíkové kol dvou, totiž měsíce a zodiaku, zastrčení jsou. I musíš, vyňma ten klínek, postrčiti tryblíku na stranu, až se s kolem mine.
A tak odemkneš kolo, že jím zatočíš aneb hneš, kam chceš, upřímo aneb nazpátek. Zatočíš-li měsícovým tak upřímo, jak jde s jinými koly motu violento, totiž stoje po té straně, kde jest voblouk, aby kolo šlo od tebe nahoru, tehdy měsíc půjde proti zodiaku nazpátek. Pakli jím budeš hajbati nazpět, aby kolo šlo vrchem dolův proti tobě, tehdy měsíc po zodiaku předse půjde upřímo. Kolem pak zodiaku budeš-li hýbati, aby šlo před se nahoru upřímo, tehdy zodiak puojde před se pod sluncem a pod měsícem. I bude tolik, jako by šlo slunce a měsíc před se po zodiaku. Pakli hneš kolem doluov nazpátek, tehdy zodiak také půjde nazpátek.
Také to věz, že sluncem a kolem jeho nikdy není potřebí hýbati, neb ono s rukou ustavičně dobře jde a nikdy se nemajlí a své postupování po zodiaku vždycky úplně vykonává, poněvadž nikdy více ani míně nepostupuje, než každý den o 1 grád. To se vždycky srovnává ustavičně s postoupením slunce nebeského, neb tolik zubův kolo to sluncovo v sobě má, kolik jest grádův na zodiaku nebeském.
Ale měsíc se tak úplně srovnávati nemůže, neb se zubové v kole jeho nemohou srovnati s grády zodiaku a postupováním měsíce na nebi. Protož musíš toho šetřiti, když měsíc nastává na nebi, srovnává-li se s ním na sphéře: neb když se nesrovnává, musíš mu při pomoci rukama.
Též přibývání a ubývání jeho s nebeským se nesrovnává, neb se v lůžku svém mírně neobrací, proto že ta dvě kolečka, kteráž jej obracují, nemírný počet zubův mají. Protož zprav se v tom puklou. Jak ručička na menší neb větší měsíc ukazuje na pukle uprostřed sphéry, tak jej postav.
Také ne brzy se trefí, aby měl hýbati zodiakem a kolem jeho, leč by se jakou příhodou co zmátlo. Neb se on vždycky s sluncem srovnává, než měsícem neb kolem jeho musíš hýbati, když toho potřebu uzříš. Neb kdyby hnutím zodiaku chtěl napraviti blud měsíce, uvedl by v blud slunce.
A protož tak jest to všecko smyslně uděláno vnitř jakož i zevnitř, aby čím se hýbati nemá, byl i těžší přístup k tomu, jakož spatříš na tom kolu sluncovým, a čím se hýbati musí, aby k tomu snadnější přístup byl, jakož vidíš na kolích zodiaku a měsíce, neb jest snadno tryblíkův jejich odstrčiti, poněvadž na krajích sou. Ale sluncovým tryblíkem nehneš, leč odstrčíš jednoho z těchto dvou.
A toť jest jeden způsob napravení poblouzení slunce a měsíce, ale k srozumění těžší a k zmajlcní bližší.
Druhý způsob snadnější, jenž jest beze všeho omylu, jest tento: Odemkna kolo měsíce, jdiž na sphéru a pohni měsícem, ujma rukou za to pravidlo aneb za prut, na kterém sedí, kamkoli potřeba ukazuje. A když to na svém místě postavíš, navrať se zase a zamkni zas kolo. A též rozuměj o zodiaku a nebudeš v zmajlení žádném. Co se pak dotýče volova vpraveného do kola slunce a měsíce, ta nejsou bez potřeby, neb jsou proti váze těžší na sphéře zevnitř, aby ji vnitř v kole oblehčovala, aby volněji jedna každá věc jíti mohla. A také kdyby toho nebylo, když by odemkl které kolo, tehdy by těžší strana toho kola na sphéře zevnitř i s tím kolem vnitř utekla a samo by se kolo zatočilo a zběhlo by bez tvé vůle až dolův. Ale to volovo toho brání, poněvadž jedno proti druhému na vahách jest. V kole pak zodiakově toho vnitř potřeba není neb jest ta váha, tu kde jest potřeba, totiž zevnitř na sphéře volověná přivázána v kraji okolku jeho proti znamení kozorožce.
Ač sem byl toho chtěl pro ukrácení spisu pominouti, ale uvážil sem to u sebe, že, což sem v kapitule Vl. položil zprávci nesvědomému za práci znamenitú k napravení a za strach skřivení neb zlámání něčehož, že jest potřebí pro uvarování té škody i to oznámiti. Ač se toho můž vystříci, že by se toho nikdy nepřihodilo, ale kdyby se pak přihodilo, že by klika kalendářového kola dolův zběhla a kalendář s kolem tréprutým s obloukem a tak i s počtem hodin s sebou v blud uvedla, tehdy takto napraviti to máš: Najprv odepni to dlouhé pravidlo od prutu kola tréprutého v straně první a sejda dolův hni zase kalendářem, kam potřeba ukazuje, upřímo aneb nazpátek, vyňma ten klín dřevěný, a potáhna kalendáře kolem jeho k sobě do vnitřku, aby se to kolečko maličké minulo s zuby kola velikého, aby ty mohl kolem velikým hnouti a na místo své zase postaviti. I uvediž zase kraj kolečka maličkého do zubu aneb vrubu kola velikého, k tomu dni náležitého a založ klínem zase, potom jdi zase nahoru a tu palici v druhé straně, která vyráž] zámek od zvonění, zdvihni to co najvajš můžeš, aby ten ryklík, jenž sedí pozpodku v oblouku, kterým worffové kola slunečného tu palici zdvihají o čemž v kapitule IX. psáno jest), mohl tak vysoko vyzdvižen býti, že by ho ti worffové nedosahovali. A podepra tu palici, aby ten ryklík mohl tak vyzdvižený zůstati, pohniž kolem tréprutým s jeho obloukem nahoru neb dolův, kam potřeba ukazuje dotud, dokud nebudeš moci zase zapnouti k němu toho pravidla odepnutého. Neb kdyby tak neudělal a jinak to napravovati chtěl bez vyzdvižení toho ryklíku, poněvadž v oblouku sedí, musil by jej neb zlámati neb zkřiviti, aneb hodiny by nenáležitě spustily. A tak bude všecko na svém místě dobře postaveno.
Muože to také bez odpínání toho pravidla dlouhého býti. Než najprv odepni drát, kterým se vede malá sphéra, a potom vyzdvihni palici s ry klíkem jejím a potom hned budeš moci kalendářem kamkoli chceš hýbati, nic neodpínajíc, což k němu připato jest. A když to již zase na svém místě bude postaveno, potom spusť zase zlehky palici podepřenu. Naposledy pak zprav zase sphéru malou a připni drát její zase, neb v tom napravování ona se hnouti musí, buď to, že ten drát, který ji vede, odepneš neb neodepneš i proto ona z své míry vyjde. I věda já, že snáze jest všeho napravení v kapitule předešle položeného se domysliti než tohoto, též i snáz napraviti, protož sem musil spisem tímto radše prodloužiti, nežli tak pilnú věc pominouti.
Hřebík, který vězí v oblouku nad těmi třmi koly a konec jeho vztahuje se mezi kola blíž k kolu slunečnému, proč by ten tu vsazen byl, já sem toho nemohl se domysliti za několik neděl, ale když z milosti pána a mistra mého, ne zemského ale nebeského, tomu sem. porozuměl, byl sem toho velmi vděčen a poznal sem jej znamenitě potřebný býti a to tak potřebný, že sem téměř žádné chůze tam neučinil, abych toho hřebíku nepotřeboval nebo v čemž sem prvé na omylu býval, on mne v tom dostatečně zpravil neb v něm najposlednější tajnost, ale najprvé k vědění potřebná zavřína jest. Kterúž já zjevujíc oznamuji, že ten hřebík jest index němý, kterýž ukazuje cestu slepému a to tak, že netoliko uhlédáš vočima po světle a ve dne, ale i po tmě a v noci rukama se domakáš, anobrž i ve dne snáz se domakati jest než spatřiti na zoubcích kola slunečného, kterak daleko jest ruka na sphéře od jedné hodiny k druhé, že tak daleko jest konec hřebíku toho od jednoho worffu k druhému a tak připustíš neb přidržíš hodinám též potmě, cožkoli budeš chtíti bez omylu, budeš-li se uměti tím hřebíkem zpraviti. A tomu tě rozum naučí, když sobě rozečteš s huory počítajíc aneb rozměříš běh XV zubův mezi worffy kola sluncového, v nichž se hodina zavírá, a budeš věděti, kolik zubův ujde v půl hodině, ve čtvrti i v půl čtvrti, neb hodiny tepou až teprv, když worff nižší právě proti konci hřebíku přijde. Ostatku se domyslíš a proti jednomu zubu kola slunečného půl 'páta zubu kola minutního připustiti neb přidržeti musíš.
Přidal sem také na sphéře veliké počet hodin polouorlojních, kteréhož jest prvé nebylo, neb v Čechách německých hodin neužívali a málo o nich věděli neb nic, až teprv za králování krále Ferdinanda. A ten vždycky srovná se s hodinami orloje celého, tak že ruka jednostajně ukazuje na počet obojich hodin pojednou a to jest tím, že počet celého orloje postupuje, o čemi již nejednou oznámeno jest, takže v kterú hodinu anobrž v kterú aneb kolikú minutu, ne hodinářskú ale astronomickú (jichž jest v hodině 60), poledne kteréholi času a dne bývá, tehdy počet té hodiny orloje celého přijde najvajš až na linií polední, totiž na XII hodin polouorlojních, a tak se všecky jiné hodiny a počtové jejich spolu srovnají vždycky každého času. O to není žádné péče potřebí, než toliko, že jej totiž polouorlojní počet kraj zodiaku v letě zakrajvá tehdáž, když jest slunce na Blížencích a na Raku, tak že nemůž spatřeno býti, kolik jest hodin. I z té příčiny musil sem dáti přidělati z druhé strany zodiaku druhů ruku menší, kteráž ukazuje v dolejší straně noční kolik jest hodin polouorlojních a toho pro noc potřebí není než pro den, neb tolikéž jest hodin ve dne na kolik ona ukazuje v straně noční. Kterúžto ruku chceš-li, můžeš odšroubujíc, když jest slunce na Panně neb na Váze přesedati na druhú stranu k ruce veliké a tu ji přišroubovati, neb neuděláš-li toho, tehdy tajž kraj zodiaku v zimě zakryje, též i s počtem a tak ji v zimě není třeba v tom místě než v letě. A když bude slunce na Skopci neb na Bajku, opět ji zase přesaď mi druhú stranu. Pakli ji chceš tak před se v straně noční nechati a nepřesazovati, to nic neškodí, neb ji zodiak sám postupováním svým tak zase na leto odkryje, jak jest ji sám na zimu přikryl. Jen toliko neuvázneliť nik dyž, budeť štěstí.
Najposléz i toho dotknouti musím, že ačkoli tento orloj v dokonalosti a v svých zvláštnostech všecky jiné orloje převyšuje, však proto neustavičnost v jití jeho tolikéž jako ve všech jiných se nachází, neb jej též suché neb vlhké, teplé neb studené povětří rovně jako jiné orloje změní, že někdy pod jasnem neb pod mračnem čerstvěji neb líněji jde, ale to běhu astronomskému nic neškodí. Nébrž má on tu překážku v jití svém, když se ta železa, na nichž sedí slunce a měsíc na sphéře, v hromadu sejdou, tak že se spolu potkávají, až se jedno o druhé tře, tehdy musí se jití jeho poopozditi, ješto žádný jiný orloj takové překážky nemá, an se i to trefovalo, že někdy jedno o druhé tak se zavadilo, až se orloj zastavil a něco se i skřiviti musilo. A o to najpilnější péče a bedlivost zprávci jeho býti musí, aby to vyšetřiti a zvěhlasiti sobě mohl a v tom jim vládnouti uměl. Mně jet v něm nic nesnadnějšího nebylo jako to, neb ač minutami to zpraviti můžeš, ale ne vždycky v to právě trefíš a zvlášť, když jest mračno a slunečnými hodinami zpraviti se nemůžeš a někdy také když ho příliš dlouho nenamažeš. A tak věda tyto všecky věci, kteréž již particulariter vypsány jsou, aby jej již ne některak slepě a jako maní zpravoval, ale aby rozuměje jemu a věda tajnosti i povahy a zvláštnosti jeho s potěšením mysli své práci při něm vedl.
To pak všecko tímto zavírám, že ačkoli spis tento, což jsem mohl, najsvětleji a najsrozumitedlněji sepsal sem, však bude se zdáti těžký a nevyrozumí jemu žádný jedním přečtěním, anobrž by jej pak desetkrát neb stokrát někdo přečetl, však mu dokonale rozuměti nebude moci, leč orloj viděti a na jednu každú věc v něm, o kteréž čte, vočima patřiti bude, an i bez ukázání v to těžce trefí. Protož daremní věc jest jej komu jinému čísti, než tomu, komuž náleží a komu toho potřebí jest, neb není sepsán než proto kdyby kto jeho nesvědomý jsa zpravovati jej měl, aby se věděl, čím zpraviti. Pakli by vždycky to posloupně šlo, že by jeden zprávce druhého vyuče, po sobě pozůstavil, tehdy ani tohoto spisu nebylo by potřebí. Ale bojím se, že nebude jinak, než tak, jak bylo prve.
Jakž pak koli, buď ho potřeba neb nebuď, již jsem já toho skutkem dokázal, že což jest mi pán muoj najvyšší a mistr najdokonalejší v tom orloji ráčil dáti poznati, s tím sem neumřel a toho sem nezatajil, ale z milosti, kterúž sem k tomu klenotu měl, žádaje, aby i po mé smrti šetřen a dobře zpravován byl, v tento spis zprávu jeho sem uvedl.
Z toho i z jiného všeho pánu Bohu věčnému buď věčná chvála. Amen
Při tomto spisu vidělo mi se za slušné i těchto věcí nepomíjeti, ale pro budoucí paměť i to poznamenati. Najprv, poněvadž žádné paměti pozůstavené není a doptati sem se toho nemohl, aby kde v které kancelláři, buďto v raddě neb v ouřadu poznamenáno se našlo, kto a kterého času tento orloj jest dělal. Abych ale já toho učiniti a jak sem o tom zpraven toho poznamenati nezanedbal, i oznamuji, že byli ještě za mého zpravování živi pamětnici toho, po jichžto zprávě vyrozuměl jsem, což sem i prve před mnohými lety slajchal, že tento orloj první, druhú a čtvrtú stranu s sphérami (krom strany třetí bicí, kteráž jest prve byla a ještě jest nahoře na věži) dělal jest nějaký mistr Hanuš okolo léta 1490 a zpravoval jej až do smrti. A ten po sobě pozůstavil učedlníka svého mistra Jakuba, kterýž jest po něm několik dráhně let až do krále Ferdinanda a též až do smrti své jej zpravoval a všecky vlastnosti i tajnosti jeho dobře znal, neb snad jemu i dělati ho pomahal. A já sem ho také znal a jednomu i druhému z nich tehdáž od zpravování dávána byla 1 k. gr. alb. až do smrti.
Ten po sobě žádného učedlníka, který by dobře tomu orloji, zvlášť sphérám, rozuměl, nepozůstavil. Než zuostal po něm Václav Zvůnek, strajc pana Jiříka Zvůnka, jsa hospodářem druhým v rathauze v pokoji nižším a též za několik mnoho let jej zpravoval a žádného jest jemu rozuměti a dobře zpravovati nevyučil, neb hned po jeho smrti, když mně orloj k zpravování poručen byl, tu Jan, syn jeho, mluvil jest ke mně s hněvem mezi jiným toto: že jest mistr Hanuš nenaučil žádného než mistra Jakuba a mistr Jakub žádného než votce jeho, totiž Václava Zvůnka a votec jeho žádného jiného než jeho, jakožto syna svého. A že jsou páni naň vodívali mistry z kolleje a nějakého hodináře z Nornbergka najlepšího mistra nazchvál do Prahy byli za pana Václava Jaroše [9] přivezli, aby orloj ohledal a oznámil jim, co mu škodí a v čem pokažen jest. A on ohledav jej, nic mu nerozuměl a co mu škodí, nic jim neoznámil, než ukázal na toho, kto jej zpravuje. A to jest tak, neb sou mi to i jiní pravili, kteří toho dobře vědomi. byli, a někteří ještě živí to dobře pamatují etc.
I mohlo mi to dobře s podivením býti, proč sou jinde mistři k ohledání orloje vyhledáni byli ještě za Václava Zvůnka, poněvadž jest on byl učedlník mistra Jakuba a za několik mnoho let i ještě za živnosti i po smrti jeho zpravoval jej a nevěděl, co mu škodí. A tak tehdy rozuměti se může, že jest mu dokonale nerozuměl a zvláště na sphérách. Nadto pak on Jan, syn jeho, kterak jest mu rozuměti měl, poněvadž jest nevěděl, který jest na sphéře měsíc a které slunce, neb jest přezděl měsíci slunce a dvanácti znamením na zodiaku pravil, že jsou měsícové etc.
Já pak přistoupiv k zpravování orloje toho a to léta 1552 ani vyučen jsa, ani
zprávu jaků o něm maje, kterak sem jemu sám od sebe rozuměti měl? Než poněvadž
sem k tomu potažen byl a k sobě to přijal, musil sem na to tak mysliti, abych
tomu mohl dosti učiniti. Kterak pak a jakým způsobem bez mistra a bez ukázání
tomu vyrozuřněl sem, mnoho o tom psáti není potřebí, než krátce zavírám.
Jakkoli mnoho na to sem myslil a nemálo hlavu svú proto lámal ve dne i v noci
pilně vyšetřuje a bedlivě spatřuje běh, jítí i všecka hnutí toho orloje,
zvláštnosti a tajnosti jeho vyhledávaje, nebyl bych mohl k dokonalému jeho
vyrozumění přijíti, by byla nepředešla dvoje věc: jedná sama pouhá pomoc
božská, skrze kterúž vyrozuměl sem orloji vnitř, co a jakým způsobem působí na
sphérách zevnitř. Druhé, že sem slyšel v mladosti mé 1519 leccí in astronomia
od někdy mistra Pavla Příbrama, kterýž umřel v ten mor 1520 a skrze to
vyrozuměl sem sphérám a běhu slunce a měsíce i jiným astronomským věcem na
sphérách etc. A bez toho dvého žádný tomu orloji dokonale nevyrozumí, leč
vyučen bude. Anobrž já, když sem již byl dosti dobře jemu vyrozuměl, ještě sem
nemohl za dosti dlouhý čas, skuro v roce, spatřiti příčiny, proč měsíc v
takovém bludu jest, že ve dvou nedělích všécken zodiak předchází, nemaje
přejíti až ve čtyřech, tak že sem musil ob den nazpátek jej navracovati kolem
jeho vnitř o několik zubův a na zodiaku zevnitř přišlo též o několik grádův. A
to jest mu škodilo, čemuž oni nerozuměli, proč jest to. I rozličně sem na to
přemajšlel, proč se to děje, neb se vnitř nezdálo nic pokaženo býti. Až k tomu
přišlo, že jednu noc nemohl sem spáti. I vstav, šel sem k orloji s
světlem a tu sem na to trefil, že tryblík měsícův kola
svého chyboval o několik zubův v jednom místě, což jest tehdáž nemohlo spatřeno
býti ve dne, neb se to ten čas trefovalo v noci, ač se časy svými musilo
trefovati i ve dne. Ale já nikdy na to sem netrefil prve ani potom ve dne ani v
noci. Kterak jest pak mohl jedním viděním orloje toho to neb jiné spatřiti ten
mistr z Nornbergka a pověditi, co mu škodí?
Když sem pak to v nenadále, víc božím řízením, než svým chtěním, spatřil, nemohl sem se jinak domysliti, kterak by to k napravení přivedeno mohlo býti, než pozdvižerrím hřídele a čepu kola hlavního, totiž minutního, aby tryblíkové ti s zuby kol svých se nemíjeli, ale náležitě a mírně se potkávajíce kola svá bez chyby je pojímajíce vedli. To pak pozdvižení jinak býti nemohlo, než musila ta první strana orloje rozebrána býti. A to jest učinil mistr domácí, ne vysoce učený vznešený, ale prostý, Daniel Skřivan. A když sme jej rozebrali, teprv se jest ukázala vočitě škoda, kteráž prve spatřena býti nemohla, neb jest nalezeno, že sou herštukové, v kterých čepové hřídelní kola minutního jdou, ani ti čepové nebyli voceloví, než toliko v hertu kalení, neb sou se byly i herštukové i čepové vyhlodali a vyjedli neb vychodili náramně velmi, někde víc a někde míň, takže se hřídel snížil a dolův postoupil s trybIíky svými, až se musili v některých místech s koly chybovati a jich s sebou nepojímati. Kteréžto herštuky tak vyhlodané já až do tohoto času sem zachoval a s tímto spisem do raddy je kladu.
Tehdy Daniel Skřivan vyraziv a vyňav je ven, udělal herštuky jiné z samé voceli a vsadil je na místo prvních a též čepy obložil voceIí a tak to zpravil, že k své míře přivedeno jsúcí, již více nechybuje. A zato slíbil, že do sta let toho opravovati potřebí nebude. Též také tryb na hřídeli kola štegrádu, jimžto kolo hlavní vede minuty, udělal nový, též vocelový.
Co pak více při tom opravoval, toho tuto jakožto menší věci pomíjím.
A tak jest opraveno pokažení to i jiné orloje toho a jako obnoven jest skrze
Skřivana původem mým, takže nebylo tu potřebí mistra z Nornbergka. A při tom
hned jednou prací sphéry všecky obnoveny a znovu vymalovány jsou, na kteréžto
obnovování vnitř i zevnitř naloženo jest z obecních peněz okolo půl druhého sta
kop míš. A tu na velikou sphéru přidal sem několik kusův potřebných, kterýchž
jest prve nebylo.
A najprv počet XIIti hodin polouorlojních, o kterémž jest kapitula XVI.
Dal sem také spacium denní na sphéře naštrajchovati lazourem světlejším a
spacium noční temnějším a aby zřetedlnější byl rozdíl mezi dnem a nocí, dal sem
barvami náležitými naštrajchovati a udělati svítání a soumrak, v kterémžto
svítání ráno, než slunce vyjde, a u večer v soumraku, když zapadne, ne ruka,
ale slunce stojí, kteréž sem ne malíři, ale zlatníku z vohně dobrým zlatem
pozlatiti dal.
Také sem dal uprostřed sphéry udělati puklu, kdež prve nic nebylo a na ní namalovati XII znamení, a okolo ní po krajích pomalováni jsou měsícové a vedle ní slunce, a ručička, kteráž ukazuje na měsíc, jak jest veliký, buďto nový neb plný s svým přibajváním a ubajváním, též také na kterém znamení slunce i měsíc kdy stojí. A tak druhým obyčejem běh slunce a měsíce tu v té pukle zavřín jest, čehož jest prve také nebylo. A ač i nyní toho nebylo třeba a také to zřetedlně spatřeno býti nemůž pro malost, leč od těch, kteří dobrého zraku jsou, Však proto sem to udělal, aby známější věc byla. že tomu orloji rovného není. A tak aby skrze mne ne k snížení, ale k většímu zvelebení přišel, neb sem to v něm vyhledal, že netoliko tím jedním způsobem, jakž od mistra Hanuše někdy jest uděláno a ode mne nyní široce jest vypsáno, ale i druhým způsobem prostějším a k srozumění snadnějším beze všeho vajkladu běh slunce a měsíce tajně zavřín jest a ode mne zjevně skrze tu puklu na světlo vynesen jest.
Ta pukla také mírněji ukazuje přibajvání a ubajvání měsíce, tak že podle ní může pochybení měsíce v tom mírněji zpraveno býti, jakož v kapitule XIII. o tom zpráva jest.
Co se pak dotýče XIIti hodin nejednostajných, jichž nic víc na dlouhém dni není než též XII jako na krátkém, neb i proto nejednostajné slovou, že jsou v letě delší a v zimě o polovici kratší, jakož linie pozlacené křivolaké na sphéře, kteréž ty hodiny jednu od druhé oddělují, zřetedlně to ukazují, mezi nimižto počet hodin těch napsán jest. A ty slovou hodiny planetní, kterýmž lid prostý obecní nerozumí a s nimi nic činiti nemá než toliko učeni a ještě i ti řídcí.
Na ty sem udělal tabulam horarum inequalium seu planetarum [10] a napsal sem ji najvajš nad sphérami. Kterážto tabule v sobě zavírá a ukazuje každý den v týmdni, v který den koliká hodina kterého planety jest, čehož také prve nebylo. Též také kalendář dal sem obnoviti a pěkněji, než prve byl, vymalovati a sám sem dni a svátky napsal; tu sem nic víc nepřidal, než počet dnův každého měsíce obecného neb kalendářového a clavern pasche a dva svátky, kterýchž prve nebylo.
To pak všecko obnovování dálo se leta 1553. A hned potom spis tento sem spisoval, ale nepřišel k napsání na čisto a k vydání až po XVllti letech.
Také sem o to hned tehdáž přemajšlel, abych to svedl, aby kalendář sám šel, a nepřišlo k tomu až po XlIIti letech. O tom v kapitule VI. psáno jest. Neb když již byly minuly IIII líta od zpravování mého a psalo se 1556, poručili páni zpravování orloje Václavovi Tobiášovi, hodináři mistru malých hodinek a on zpravoval ten orloj něco míň než Illl líta i umřel jest v středu po sv. Jiljí 1560. A ten tomu orloji dobře posloužil tím, že jej přikryl plátnem navoskovaným, aby naň prach a smetí nepršeli a nad to pak rum. Neb za jeho zpravování dali páni úředníci nad orlojem vyklenouti a železný poklop a vokenici udělati a to se stalo původem pana Jiříka Zvůnka za jeho zpravovaní úřadu šestipanského pro bezpečenství orloje. Neb mi se bylo prve přihodilo, že jest, mým zapomenutím svíčky zhasiti, zapálilo, tak že již prkna nad orlojem hořela.
Dali také udělati na piliřích hodiny sluneční. Ale na stroji a kolách orloje i na sphérách, aby co zlepšil, nic není nalezeno, nébrž nalezeno jest po jeho smrti, že jest pohoršil a že jest mu dobře nerozuměl po jistých příčinách etc. Po jeho pak smrti opět ne mým chtěním (neb sem o to státi nechtěl), ale volí předkem boží, potom pana purgkmistra a pánů jich milostí neb jsou žádnému jinému poručiti orloje nechtěli, ač jich několik o to stálo, na mne to zase vloženo, tak že mi jej k zpravování poručili.
I přistoupiv k němu v sobotu den sv. Matouše 1560, hned sem měl, co opravovati, neb sem nalezl při něm několik nedostatkův a škod, o nichž on nebožtík neb nevěděl, neb je zanedbal aneb jim nerozuměl a některými věcmi i zbytečně a nenáležitě hajbal i škodně a domnívaje se, že nějaký nedostatek napravuje i kazil, neb z příčiny jedné něco napravujíc s jedné strany k své vůli proti vůli mistra orloje toho, neprohledaje k příčině druhé, z druhé strany zkazil, neb sem nalezl na sphéře to, že index měsícův, kde podchází pod pravidlko, na němž měsíc sedí (v kap. VII.), tak byl skřivený, že nemohl podcházeti, než tak se velmi zavazoval, netoliko o to pravidlko, ale i o kolečko nehnutedlné na vos centrum zodiaku usazené, že nikoli samo se odvaditi a jítí své vykonati nemohlo. Ješto kdybych byl toho nevyšetřil a hned neodvadil, nemohlo než neb se skřiviti a všecken orloj zastaviti, neb se zlámati. Tu pak nevím, zdali sou to udělali tovaryši jeho po jeho smrti, když porozuměli, že to v jejich zpravování nezůstane, aby budoucímu zprávci překážku a fortel udělali.
Též železo dlouhé, na kterémž sedí druhá ruka k hodinám polouorlojním, i ta malá ručička nalezeny sou zkřivené, totiž i u pukly obědvě, neb sou mu se o jiná železa zavazovali, tak že se znamenitě skřiviti a zmotati musilo, protože jest na sphéře nenáležitě hajbal těmi věcmi, kterýmiž neměl hýbati.
To všecko musil sem s sphéry snímati a napravovati, některé věci i z vohně Item plech vohnutý jako oblouček v najnižším místě sphéry pod okolek počtu hodin položený, kterýž ten okolek odvozoval, aby neuvázl, ten sem nalezl vyňatý, na poly přelomený, jednu polovici povrženú a druhá polovice ztracená. Potom na tom místě uvázlo a XX hodin na linií polední dojíti nemohlo, jedno pro to uváznutí, druhé, že vnitř za sphérou chtěje zakrýti mezeru u samého zpodku sphéry, i přibil prkýnko dlouhé přes míru delší, pro něž také nemohlo kolo trépruté vnitř a s ním počet hodin zevnitř k solsticium zimnímu docházeti. Item volovo vpravené do kola měsícova, o čemž psáno v kap. XIII., to bylo vyklusalo, a ač ven nevypadlo, ale závisle a přes tryblík mocí tak se drželo, až klín železný ten dvojitý skřivilo. To i druhé volovo v kole slunce musil sem utvrzovati. Ty i jiné věci na nedostatku nalezl sem i při kalendáři. Item hřebík, který sedí v oblouku, o němž oznámeno jest v kapitule XV., nalezl sem jej skřivený dobře o čtvrt hodiny. A skrz to porozuměl sem, že jest on ho nikdy nepotřeboval a snad i nevěděl, k čemu jest potřebný; ten sem také musil naraziti a k své míře přivésti. Item dva skřipečky železná od třetího ztracena sou a nezůstal než jeden, jakož v Vl. kap. oznámeno. Item vřeteno železné od minut, které tu bylo druhé pro příhodu aneb pro oprávku prvního, též i závažíčka minutní byla druhá, to všecko ztraceno jest. A ač dobrý mistr hodinář byl, však vždy toho nevyšetřil, on ani Zvůnek, proč jest strana minutní každú zimu za mnoho let se zastavovala, ani v straně bicí proč se jest zamykati nemohlo, tak že mnoho hodin bijívalo, a to obé přičítáno bývalo zimě, ale zima tím nic vinna nebyla. Cehož oni oba neopravili ani žádný jiný, neb toho nevyhledali a nevěděli, proč se to děje. Až vždy na mne přišlo (však po několika letech, teprv při druhém zpravování mém, že sem to vyšetřil a velmi snádno sám napravil, o čemž by psáti dlouho bylo. Oznámil i ukázal sem to obé vočitě pánuom i ty škody a Jakub Špaček, učedlník můj, při tom byl. On ví, co jest na překážku bylo, a viděl, kterak jest to napraveno; též i to naposledy, že zvonec zvoníval a hodiny nebily, ví, proč jest to bylo a viděl, kterak jest to napraveno a ví, jak to po mně opatrovati a zpravovati má.
A tak summou krátce zavírám, že Tobiáš, ač okolo orloje dobře opatroval, ale v něm nemálo škody zdělal i tehdy ani ho dobře zpravoval, A tak se to vskutku a brzo shledalo, co sem napřed na konci první kapituly napsal, anobrž více než před desíti lety, prve než sem jej vydal.
Protož z tohoto ze všeho oznámení již netoliko rozum ale jistý skutek ukazuje, že není bezpečné poručiti tento orloj k zpravování tomu, ktož jej dobře svědom není a tajností jeho nezná, by on pak i jiné orloje, netoliko malé, ale i veliké dělati uměl a jakkoli dobrý mistr byl, neb než mu on právě vyrozumí, bude-li chtíti něco po svém zdání opravovati a v něm přeměňovati, nechť jest tím dobře jist, že spíš něco zkazínež opraví.
Ale najbezpečnější věc jest, aby vždy jeden zprávce druhého vyučoval a podle spisu tohoto jej cvičil, neb bez toho vyučování i tento spis nesvědomému dosti hlavy lámání dá, prve než mu dobře vyrozumí. I tehdy nesluší ho ledakomus na jeho zakazování a pěkné i chlubné mluvení svěřiti, ani hodináři ani zámečníku, neb mnozí o sobě mnoho a více nežli jest, drží, smajšlejí i mluví a domnívají se, že s tímto orlojem budou moci zacházeti a s ním se obierati, jako s jinými. Ale já pravím a tím zavírám, že tento orloj jest pohádka na všecky mistry orlojníky taková, kteréž oni uhodnouti nemohou. Již jsou se o to nejedni pokoušeli a namyslivše se na to s mnohým hlavy lámáním, musili tak nechati a té pohádky nemohli uhodnouti etc. Jakož pak hned po smrti Václava Zvůnka byly dány klíče od orloje mistru Hanušovi hodináři v Platnýřské ulici, aby jej zpravoval a on hned nazajtří prosil pana purgmistra a pánuov pro pána Boha, aby zase klíče od něho byly přijaty, pravíc, že by se zbláznil, kdyby jej zpravoval. A tak na mou práci to přišlo, že k žádosti pana purgmistra a pánův Jich Milostí to k sobě přijav, veliké a těžké hlavy lámání s ním sem měl, jakž vajš oznámeno jest, tak že by nebylo divu, kdyby mi se to přihodilo, čehož se Hanuš hodinář bál, toliko přes jednu noc v zprávě své jej maje, ale sám pán Bůh toho jest mne zachovati a svú svatú pomoc dáti ráčil, že jest má mdlá hlava tak mnoho snýsti mohla.
Budiž jeho svaté milosti z toho věčná chvála amen.
Dokonán jest spis tento šťastně v středu na den sv. Lukáše léta páně 1570.
My po spisu toho vykonání
Pánu Bohu čest, chválu, děkování
Činíc, již smrti veseleji čekám,
K ní se blížíc. Však se toho nelekám
Nebo života svého na vostatku
Mnohým známú zůstavil sem památku,
Nepominuv i orloje Pražského,
Kterýž jsem vyšetřil, jsa zprávce jeho.
Což v něm k srozumění zavříno pevně
To, i tajnost jeho, vypsal sem zjevně,
Žádaje, aby dobře byl zpravován
I po mé smrti Dajž to nebeský pán.
I tohoto nesluší pominouti,
S vděčností na to nezapomenouti,
Že primas na ten čas pan Jan z Dražice
Se všemi pány, práci mou vážíce,
Ráčili jsou vděčnosti dokázati
A slušnú záplatu za to mi dáti.
Dvadcet kop hotových peněz mi dali,
K lůnu deset grošův bílých přidali.
Bych pak i hodin nemohl zpravovati,
Těch deset bílých přiřkli mi dávati,
až do života mého dokonání.
Pán Bůh rač jim dáti své požehnání.
[1] Stručně dle podrobnějšího životopisu v Časopise Sp. st. č. IX. str. 1. a násl.