Dnes zejména chápeme kalendárium Pražského orloje jen jako výtvarné dílo. Jeho astronomické funkce byly potlačeny. Ještě za Táborského mělo důležitý astronomický úkol. Na rozdíl od astrolábu, který ukazuje co na obloze právě je, kalendářní ciferník oznamoval co bylo, je a bude zejména co se polohy Měsíce týká. Oznamoval kdy bude novoluní, kdy budou Velikonoce, kdy vstoupí Slunce do kterého znamení. Prezentoval to, co za důležité považovala církev v oblasti kalendářní astronomie zejména pro určení pohyblivých svátků závisejících na měsíčním cyklu. Církev tak převzala židovskou tradici lunárních kalendářů.
Církev vycházela z poměrně přesně astronomicky zjištěné délky roku a délky oběhu Měsíce a také z tabulek a cyklů zjištěných již na začátku letopočtu. Nevycházela z okamžitého pozorování. Dělala to proto, aby bylo možné určit důležité astronomicky definované okamžiky ve stejnou dobu po "celém světě". Zavedla proto poměrně jednoduché výpočty, jak sjednotit solární a lunární kalendáře. Nebylo důležité, zda se zjednodušené výpočty o den či dva rozcházejí se skutečností. Výpočty se nazývají komputus a byly základní astronomickou znalostí středověku.
Astronomické údaje na kalendáriu zanikly někdy mezi roky 1570 a 1865. Zanikly možná pří přechodu na gregoriánský kalendář v roce 1791? Přesnější údaj zatím neznáme. Nové vytvoření kalendária v roce 1866 situaci ještě zhoršilo. Mánes posunul znamení tak, že na ně správně neukazuje žádný ukazatel.
Ukazuje
se také na spheře
dolejší každý den a svátkové přes celý rok, neb jest na ní napsán celý
kalendář obecní s dvanácti měsíci obyčejnými (=kalendářními)
) a s zlatým počtem,
kterýžto počet vždycky ustavičně oznamuje, který den nový
měsíc (=novoluní) nastati
má a kterého roku třináctý měsíc (=13. lunace v roce)
přibude a kterého měsíce
obyčejného (=kalendářního) hruden (2.
lunace v kalendářním měsíci) se přitrefí, nýbrž i kterého
dne nastane. 
V současné době na pražském kalendářním ciferníku zlatá čísla novoluní nejsou. I proto při prvním čtení souvislost se zlatým počtem není ihned zřejmá. Konstrukce tehdejšího astronomického kalendářního ciferníku byla založena na Metonovu cyklu (objeven v 5. století pře naším letopočtem). Meton ukázal, že na 19 tropických let připadne 235 synodických měsíců. Za 19 let se tedy opakují fáze Měsíce ve stejných kalendářních dnech. Při známém pořadí roku v Metonovu cyklu, tedy při známém zlatém čísle, lze odvodit datum každého novoluní. Nyní platí zlaté číslo: .
Na ilustračním obrázku je počátek nějakého měsíce pravděpodobně se zlatým číslem novoluní. Ukazuje se, že prvního daného měsíce nikdy nenastane novoluní. Druhého nastane novoluní v roce se zlatým číslem III, třetího v roce ze zlatým číslem XI a čtvrtého v posledním roce cyklu, roce XIX. (Obrázek má být z orloje v Lundu, ale nepodařilo se ho přiřadit k žádnému konkrétnímu měsíci ??)
Táborský trochu pochopení svého sdělení ještě ztížil tím, že kalendářní měsíce, označuje za měsíce obyčejné, kdežto lunace, tedy dobu od novu do novu, nazývá měsíce. Dále pak nepřesnou frází,: "v kterú neděli Veliká noc bude kteréhokoli roku".
K vysvětlení slova hruden či hrudný měsíc sáhneme do rukověti Josefa Emlera Rukověť chronologie křesťanské ...str. XII. Přibližně se zde píše, že 235 lunací Metonova cyklu se rozdělilo tak, že se nejdříve 228 lunací střídalo po 29 a 30 dnech a zbylých 7 měsíců lunárních nazvané jako hrudné měsíce o 30 (poslední o 29) dnech se vložily podle Alexandrijské konvence (nejčastější) k 3, 5, 8, 11, 13, 16, 19 rokům měsíčního kruhu, čímž se tato léta stala roky hrudnými. To ovšem nevystihuje význam, ve kterém slovo používá Táborský, protože z ciferníku bylo možné poznat i den, kdy hruden se přitrefí. Slovo hruden je tedy spíše použito v katolickém významu jako druhá lunace v měsíci. Ta někdy musí nastat, protože délka lunace je kratší než většina kalendářních měsíců.
Protože se často zaměňuje pojem synodický měsíc či lunace za slovo měsíc, může se někomu zdát, že hruden je i v našem kalendáři vkládaný kalendářní měsíc. Do juliánského ani gregoriánského roku ovšem nejde nic vkládat. V katolickém chápání kalendáře jde jen o to určit, jak se bude jmenovat druhá lunace v kalendářním měsíci. Lunace nese název toho kalendářního měsíce, ve kterém její nov nastane. A když v jednom měsíci nastanou dva novy, pak první z nich je „běžná lunace“ toho měsíce, druhá lunace v kalendářním měsíci se nazývá hruden a také nese název měsíce, ve kterém nov nastal. Například srpnový hruden.
První části textu Táborského tedy lze rozumět tak, že na Pražském orloji byla na kalendáriu zapsáno k jednotlivým dnům všech 235 novoluní označené zlatým číslem toho roku, kdy nastanou.
Podstatným milníkem vývoje kalendária byla Gregoriánská reforma, která narušila pravidelnost používání Metonova cyklu. Dny se posunuly a "občas" se ještě posunou vlivem vynechání přestupného roku. Ciferník tedy přestal platit "věčně". Protože ani oběh Měsíce s délkou cyklu přesně nekoresponduje a posouvá se, nešel lunární kalendář sestrojit jako věčný a možná v této době i zanikl. Přímý důvod pro to ale nebyl, jak dokazuje třeba Der immerwährenbe Calendder . Tabulka, která byla vytvořena asi v rozmezí let 1700–1799, je uspořádaná podle stejného principu. Je to tedy minimálně stoletý gregoriánský kalendář.
Metonův cyklus se nemění, jen Měsíc se trochu posouvá a mění se kalendář. Nelze trvale přiřadit fáze Měsíce jednotlivým dnům v roce. Výpočet komputu se komplikuje. Nejsložitější je výpočet epakt, t.j. v komputistickém pojetí stáří Měsíce 1. ledna daného roku. K juliánskému výpočtu se musí přidat proměnlivé opravy "na Slunce" vycházející ze zásahů gregoriánského kalendáře, i s opravy "na Měsíc", která vychází z toho, že přeci jen se přesně nerovná 19 let a 235 lunacím.
Výpočet gregoriánské epakty z daného roku Y;
Komputus gregoriánského kalendáře není úplně jednoduchý. Nicméně stále je možné lunace na ciferník zapsat alespoň ve stoleté variantě. Výpočet ovšem musel zvládnout ve středověku každý, kdo prošel nějakou církevní školou. (Více o astronomickém vzdělání ve středověku je na této stránce.) Lunární kalendáře byly součástí tištěných publikací, jako je například kniha Ježíš, nejvěrnější druh a pomocník na vodě i na zemi.
To je drobný rébus, který nám Táborský připravil. Velikonoce se se sice stále podle (nyní gregoriánského) komputu počítají, ovšem datum Velikonoční neděle nezávisí jen na úplňku odvozeném z Metonova cyklu, ale také na týdenním cyklu jednotlivých dnů. Velikonoční neděle se neopakuje pro stejné zlaté číslo ve stejný roční kalendářní den. Na "věčném" ciferníku proto zapsána být nemohla.
Zapsáno však může být zlaté číslo roku ve kterém na tento den připadá první jarní úplněk. To z Metonova cyklu odvodit lze. Následující neděli či pondělí si divák musí dohledat sám podle nedělního písmena.
Tím je Táborského popis vysvětlen. Je tedy zřejmé, že i dnes by na kalendáriu alespoň stoletý kalendář být mohl.
Program pro generování stoletého kalendáře, který by se dal zapsat na kalendářní ciferník může být buď komputistický nebo vycházející ze současných astronomických výpočtů. Komputistický kalendář by více odpovídal duchu orloje. V každém případě jsou podle něj počítané první velikonoční úplňky. Komputus však asi nepočítá s druhou lunací v kalendářním měsíci.
Protože program bude generovat kalendář pro 21. století, přikloníme se k astronomickému pojetí. Ani to však nebude bez chyb. Pohyb kalendária je rovnoměrný, kdežto pohyb Měsíce je ovlivněn mnoha anomáliemi. Proto musíme zvolit vhodnou strategii jak jednotlivá nepravidelná novoluní kalendářním dnům přiřadit. Musíme si poradit s odchylkami času novoluní od jeho střední hodnoty a musíme si poradit s přiřazením novoluní, které se vyskytují kolem půlnoci, tak aby byla přiřazeny jednomu dni.
Pro první pokus o sestavení programu můžeme za referenční bod považovat skutečné novoluní, které nastalo 29.1.2025 v 13:36. Jako střední délku měsíce budeme používat hodnotu 29 dní 12 hodin a 44 minut. Protože jsme zvolili referenční bod "náhodně", nevíme, jak moc se liší od průměrného novoluní. To ovšem znamená, že celá řada bude pravděpodobně o tuto odchylku posunuta.
Pokusíme se spočítat referenční bod lépe. Rozdílná novoluní budeme aproximovat přímkou, ke které určíme referenční bod a i sklon, protože při posuzování v omezeném intervalu může být lehce odlišný od střední doby oběhu Měsíce. Přímku proložíme skutečnými (míněno přesně astronomicky spočítanými) okamžiky novoluní s požadavkem na minimální kvadratickou odchylku. Použijeme pomocný program, který poměrně přesně spočítá novoluní ve stoletém intervalu a pomocný program, který provede aproximaci.
V druhé etapě vzniku programu byla generována všechna novoluní v rozsahu let 2000 až 2100 programem newmoons.php, který vytvořil soubor newmoons.csv. Následně program avg_synodic.php spočítal tyto hodnoty:
Tyto hodnoty byly použity v programu hruden1.php pro výpočet novoluní. podle vzorce T(n) = T₀ + n . S
Druhým problémem je, vyloučení chyby celého dne, když novoluní se pohybují kolem půlnoci. Pro výpočet byl proto použit astronomický den 12:00 - 12:00 hodin. Je statisticky zjištěno, že novy jsou nejméně pravděpodobné mezi 10:00–14:00 UT. Tento systém používali astronomové od 17. století právě kvůli tomu.
Při opravě či rekonstrukci v roce 1866 nebyla snaha znovu vytvořit na kalendáriu "věčný" lunární ciferník. Navržený program ukazuje, jak by bylo možné vrátit kalendářnímu ciferníku astronomické funkce. Ovšem nejde to bez porušení Mánesova díla, protože na zlatá čísla není na ciferníku místo. Škoda.
Text a program:
Petr Král s pomocí AI a s poděkováním za informace
od autorů uvedených v podkladech.