„ ... se na něj podívám, tak vidím, kdy budou prázdniny ! “- tak nějak chápe rok dítko šlolou povinné. A mělo by svým způsobem pravdu, protože i období bez dvou měsíců může být chápáno jako rok, jenomže školní.
Se začátkem tohoto počítání máme další problém. Číslování prvního roku totiž začíná jedničkou, ne nulou. Ještě máme v paměti, jak před deseti léty bylo mnoho vzrušených diskusí, kdy vlastně začíná třetí tisíciletí. Podle AD to bylo v 0.00 hod. 1.ledna 2001, ale mnoho lidí slavilo už v okamžiku, kdy se poprvé objevil letopočet 2000, tedy o rok dříve. Katastrofisté také očekávali, že kvůli tomuto datu zhroutí počítače, což se nestalo. Přesto tímto datem třetí tisíciletí začínalo, ale astronomům. Ti totiž označují první rok AD jako jejich rok 0, ale toto není všeobecně známé. Takže rok 2011 je jejich 2010.
Náš kalendář je pokračování starověkého římského kalendáře s pozdějšími úpravami. Ten začíná rokem založení Říma 753 BC (zkratka AUC, ab urbe condita), což je údaj z pomezí legend a historie. Je nazýván také jako Romulův nebo latinský, podle kmene Latinů. Oblast byla již dříve pod vlivem Etrusků, takže žádný počátek římské civilizace se zde ve skutečnosti nekonal. Toto datování bylo určeno a zaváděno až v době prvního římského císaře Octaviana Augusta. Současný rok 2011 AD je tedy 2763 AUC.
Původní kalendář měl 10 lunárních měsíců, dlouhých (31 dnů) nebo krátkých (30 dnů), dohromady 304 dnů, takže do lunárního řeckého jim 50 dnů přebývalo. To odpovídá asi tak počtu dnů se špatným počasím v regionu, kdy neopouštěli obydlí a nebyl důvod měřit čas. Krásná představa ... Musíme se podrobněji zmínit o prvních názvech měsíců, z nichž většina je používána ve světě dodnes (kromě češtiny a některých slovanských jazyků). Rok začínal jarní rovnodenností a 1.měsíc byl zasvěcen bohu válečnictví Martovi, proto Martius. 2. měsíc byl Aprilis podle etruské bohyně Apry/Afrodity , 3. Maius představuje bohyni růstu Maiu a 4. Junius bohyni Junonu. Pak jim asi došla fantazie, tak začali číslovat: 5. Quintilis, 6.Sextilis, 7.September, 8.October, 9.November a 10.December.
Toto dlouho nevydrželo, už v 6.století BC do něj zasáhli
historičtí římští králové. Druhému, Numovi Pompiliovi, je někdy
připisován i ten první kalendář, ale buď on nebo až pátý král
Tarquinus Priscius přidal další dva měsíce. Rok tak
měl 12 lunárních měsíců s 355 dny, což byla inspirace podle
Řeků. Nové dva měsíce byly zařazeny do číselné řady jako 11. Januarius
(podle boha Iana) a 12.Februarius (očišťování), rok nadále začínal
jarní rovnodenností. Aby byl srovnán lunární rok se slunečním a s
agrotechnickými cykly, byl každý druhý rok do posledního FEB vkládán
13. měsíc Mercedonius (mensis intercalaris) s proměnnou délkou 22 nebo
23 dnů. Tak vzniklo čtyřletí : 1.rok 355 dnů, 2.rok s MERC (22) 377
dnů, 3.rok 355 dnů, 4.rok s MERC (23) 378 dnů, což z průměru
čtyř let je 366 ¼ dnů v roce. Jeden den jim sice přebýval, ale tenkrát
to tak vážně nebrali. Do změn podstatněji zasáhla číselná magie,
protože sudé, tj.kulaté, číslo považovali za nešťastné a tak se měnil
počet dnů v měsících. Samá lichá čísla nebylo možné dodržet, a tak
vznikla z dnešního pohledu bizarní řada : 1.MAR 31 dnů, 2.APR
29, 3.MAI 31, 4.JUN 29, 5.QUI 31, 6.SEX 29, 7.SEP 29, 8.OCT 31, 9.NOV
29, 10.DEC 29, 11.JAN 29 a 12.FEB 28 s MERC.
Ten byl vkládán za 23.FEB,
což byl svátek terminálií, podle boha Termina. O vložení tohoto
přestupného měsíce a jeho délce rozhodovali kněží, kteří jako znalí
astronomie byli správci kalendáře a měli právo do něj
zasahovat. Když vložený měsíc proběhl, byl pěti dny dokončen
FEB a tím i celý rok.
V roce 510 BC byl svržen poslední král, Tarquinius Superb a Řím se stal republikou. V čele republiky stáli dva konzulové se stejnými pravomocemi, volení vždy na jeden rok. Významná změna nastala v roce 153 BC, kdy byl počátek úředního roku posunut na 1.Januaria, kdy také nastupovali funkční období konzulové. Od té doby rok končí Decembrem, tj. desátým, i když v kalendářní řadě je dvanáctý. Na restaurované starověké fresce v Anziu je tento kalendář vyobrazený.
Několik set let nepřesnost jednoho dne narůstala a jarní rovnodennost se posunula o tři měsíce do vrcholného léta. Římští vojevůdci sice většinu bitev vyhráli, ale nikdy přesně nevěděli, kterého to bylo dne, jak v 18.století konstatoval filosof F. M. Arouet (Voltaire). Na scéně historie kalendáře se objevuje jedna z nejvýraznějších osobností starověku, Gaius Julius Caesar (100 - 44 BC). Byl úspěšným vojevůdcem a konzulem, v rozsáhlé Římské říši zavedl pořádek v mnoha směrech a na vrcholu osobní moci se stal i Nejvyšším pontifikem s pravomocí neomezeně zasahovat do kalendáře. Toho využil a v roce 46 BC zadal reformu kalendáře řeckému astronomovi Sósigenovi z egyptské Alexandrie. Nový kalendář, později nazývaný juliánský, se stal základem kalendáře současného a byl podstatněji změněn až po 1600 letech.
Především byl zrušen přestupný měsíc Mercedonius a změněn počet dnů v měsících. Ty se střídaly pravidelně, jako delší a kratší ( 31 nebo 30), s výjimkou přestupného Februaria, který měl normálně 29 dní a jednou za čtyři roky 30 dní. Přestupný den byl zařazován po 23.Februariu za terminálie (Terminus byl římský bůh hranic) tam, kde byl dříve zařazován Mercedonius. Ani to nebylo dokonalé a můžeme se jen domýšlet, proč Sósigen nepoužil ještě přesnější systém, protože v Egyptě byl sluneční kalendář používán a délku slunečního roku znali velmi přesně. Vznikla tak chyba jednoho dne za 128 let, v řadě 400 let mělo být jen 97 přestupných roků a ne 100, jak určil juliánský kalendář. Kdyby tento rozdíl zohlednili, tak by juliánský kalendář vyhovoval i v době dnešní.
Zavádění jakékoliv reformy je těžké, nejen ve starověku. Chybějící dny bylo nutné dorovnat a tak Caesar určil, že rok 46 BC bude mít 445 dní. To výrazně ovlivnilo život společnosti, dotýkalo se už uzavřených smluv, plateb a pohledávek. Rok byl nazýván annus confusionis ultimus - posledním rokem nepořádku a reforma v plném rozsahu byla zavedena rokem 45 BC.
Nový kalendář platil něco málo přes rok a byl znovu měněn. Gaius Julius Caesar byl zavražděn, bezpochyby i proto, že části senátorů vadil vzrůst a upevňování jeho osobní moci a tak jej považovali za hrozbu pro republiku. Senát měl v té době již 900 členů, z podstatné části jmenované právě Caesarem. Senát pak učinil velikána nesmrtelným, když na jeho počest pojmenoval sedmý měsíc Quintilis jeho jménem, Iulius. Zatím se nic podstatného neměnilo, přejmenovanému měsíci zůstalo 31 dnů.
Z následných mocenských bojů v říši vyšel vítězně v roce 27 BC
Octavianus (63BC - 14 AD), první římský císař. Jeho plný
titul byl Imperator Caesar Augustus (nový výraz znamenal Vznešený).
Přijaté jméno Octavianova adoptivního otce, Gaia Julia
Caesara, se stalo synonymem pro další éru Říma,
císařství. Císař zadal historikům úkol vypočítat rok založení
Říma a tímto datem začít kalendář. Do té doby se vedlo datování podle
zvolených konzulů a ještě dříve podle vlády králů. V roce 8
BC, ještě za života Octaviana, senátoři zahájili na jeho
počest opět změny v kalendáři. Na Augustus přejmenovali měsíc Sextilis.
Ten měl ale jen 30 dnů, tedy nešťastné sudé číslo a také byl o jeden
den kratší, než již přejmenovaný Julius se 31 dny. Menší
počet dnů by byl pro velkého Augusta nedůstojný a tak vzniklo velké
přehazování. Z Februaria odebrali den, takže jich zbylo jen 28 (v přestupném roce 29). Aby neměly tři měsíce po
sobě po 31 dnech, převedli jeden den ze Septemberu na October a jeden
den z Novemberu na December. Původní Sósigenovo pravidelné
střídání dlouhých a krátkých měsíců pohltila historie. Tuto poslední
řadu neopakujeme, máme jí všichni na kterémkoliv moderním kalendáři.
Ještě připomeňme, že v době vlády prvního římského císaře se v daleké
Judeji narodil Ježíš Nazaretský, pozdější Kristus.
Juliánský kalendář pomalu stárnul a nabýval pravidelně svou chybu jednoho dne za 128 let. Nové náboženství, křesťanství, se šířilo říší a v roce 313 AD bylo císařem Konstantinem zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími. Ten předsedal prvnímu církevnímu koncilu křesťanských biskupů v roce 325 AD v Nikái. Nikáia je starověké město v dnešním Turecku blízko Konstantinopole na Bosporském průlivu, to založil císař jako nové hlavní město říše. Koncil převzal juliánský kalendář jako závazný pro všechny křesťanské komunity, ale ještě s letopočtem AUC, tedy od založení Říma. Určil také základní pravidla pro výpočet data velikonoc, jako nejdůležitějšího svátku Vzkříšení, tj. zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Slaví se v neděli po prvním jarním úplňku, tj. po 21.březnu. Tento den se dostal do kalendáře tak, že v době konání koncilu připadala jarní rovnodennost na den 21.Martia.
Přijaté pravidlo o velikonocích začalo být obecně užíváno až v dobách anglického učence Bedy Venerabilia (Ctihodného) po roce 700. Jarní rovnodennost se v jeho době už o tři dny posunula, na což ve svých spisech upozornil. Také zpochybnil již Dionysem Egidiem vypočtené narození Krista, přesto ale toto počítání roků BC a AD nezměnil. Podstatné je, že rozdíl se dále zvětšoval, ale až na kostnickém koncilu (1414 - 1418) kancléř pařížské univerzity kardinál P.d´Ailly na problém opět upozornil. Koncil měl jiné starosti než měnit kalendář. Obnova jednoty církve měla přednost, papežové byli dva, v průběhu koncilu tři a také tu byl problém s Janem Husem. Připomeňme, že po Husovi byl ještě upálen mistr Jeroným Pražský a v Praze se již točil staroměstský orloj.
Znepokojovat se začala církev až v dalším století, kdy diference byla už deset dní a mohla nastat situace, kdy by se velikonoce podle juliánského kalendáře slavily až v květnu a to už se má naplno pracovat na polích. Gregorius/Řehoř XIII. (obr.6) byl papežem od roku 1572 a již od roku 1577 svými listy významným vládcům a univerzitám vysvětloval nutnost pohnout s kalendářem. Podstatou reformy bylo posunutí kalendáře o deset dní a úprava pravidla pro přestupné roky. Jako tvůrci tohoto nového kalendáře jsou uváděni bratři Liliové, k problému se vyjadřoval i astronom M.Koperník. V roce 1582 byl kalendář papežem vyhlášen a nařídil, aby v tomto roce po 4.říjnu následoval 15. říjen. Při úpravě přestupných roků bylo třeba za 400 let, tj. 100 přestupných podle juliánského, tři vypustit. Roky, dělitelné čtyřmi byly jako přestupné zachovány, ale ty, zároveň dělitelné stem, přestupné nejsou (1700, 1800, 1900). Je-li ale rok dělitelný čtyřmi sty, tak přestupný je. Čtyřsetletý cyklus 1600 až 2000 tak byl dokončen nedávno a tři roky, podle juliánského kalendáře přestupné, byly vypuštěny.
Gregoriánská úprava byla nejdříve zavedena ve Francii, Španělsku, Portugalsku a Italii, kde měla katolická církev velký vliv. V českých zemích pak v roce 1584, německé státy a ostatní protestantské země přijali úpravu až kolem roku 1700. V Anglii teprve v roce 1752 a tam přeskakovali už 11 dní. V Rusku byla změna až v roce 1918, proto je říjnová revoluce listopadová. Pravoslavná ruská církev gregoriánskou úpravu nepřijala dodnes a řídí se pořád juliánským.
Gregoriánský kalendář by se dal ještě zpřesnit tak, že v průběhu 4000 let jeden přestupný rok bude vypuštěn, takže z 970 by jich bylo jen 969. Nabízí se právě rok 4000, který by podle současných pravidel přestupný byl, ale při tomto novém schématu by jím nebyl. Sympatizant našeho webu, kalendar.beda.cz , prověřoval toto schéma u světových astronomických autorit se vztahem ke kalendáři a zjistil, že takovéto pravidlo dosud neexistuje. A tak první, který ho uvádí, je Dr.V. Guth v učebnici astronomie z roku 1954, ale svůj zdroj neuvedl. Přesto je v českých zemích tato úprava často zmiňována, třeba za necelých dva tisíce let to bude aktuální a Česko se stane světově proslulé tím, že o tom vědělo už dávno.
Týdny ve smyslu řady se sedmi dny staří Římané nepoužívali. Lunární měsíce začínaly fází nového Měsíce, novoluním. Slovo calendarium mělo význam knihy plateb a dluhů a ty se platily první den v měsíci, proto byl tento den nazýván kalendy. Kalendy tak byly vždy první den. Nony a idy byly 7. a 15. den v delších měsících (MAR, MAI, QUINT a OCT), v ostatních měsících včetně vkládaného MERC byly 5. a 13.den. Idy připadaly na polovinu měsíce, tedy na úplněk a i ony byly termíny plateb. Připomeňme si dřívější dobu v českých zemích, kdy mzda byla také vyplácena dvakrát v měsíci, tzv. záloha a dobírka.
K těmto třem základním dnům v měsíci, zvýrazněných v jejich
kalendáři, Římané dopočítávali dny a tak určovali datum.
Zápis a.d.VII.Id.Ian.
dešifrujeme jako ante
diem septimum Idus Januaris, tj. sedmý den před lednovými idami, po našem
7.leden. Třináct bez sedmi je sice šest, ale Římané počítali datovaný
i základní den, takže naše datování je + 1. Jeden den před některým ze
základních dnů se označoval přidáním slova „pridie“,
za základními dny „postpridie“.
Nejjednodušší datování se týkalo přímo základního dne. Gaius Julius Caesar byl
zavražděn 15.března roku 44 př.o.l. o březnových idách, což
římsky psáno je Idibus Martiis 709 AUC. Pamětník této
události by ale takto datum nenapsal, protože počítání AUC,
tj. od založení Říma, vzniklo až za prvního císaře Octaviana Augusta.
Do té doby byl Řím republikou, roky byly uváděny a zapisovány podle
úřadujících konzulů, jejichž jména byla vyrývána na mramorovou
desku. Řekové určování data podle kalend, non a id neznali, byla to
římská specialita.
Souběžně s tímto složitým systémem datování používali i označování dnů řadou osmi písmen ABCDEFGH, která začínala začátkem roku, 1.JAN. Později začali podle Babyloňanů užívat sedmidenní týden s názvy dnů podle nebeských těles a bohů, což se zachovalo dodnes : dies Saturni — sobota (Saturday), dies Solis — neděle (Sunday, Sonntag), dies Lunae — pondělí, dies Martis — úterý, dies Mercurii — středa, dies Iovis — čtvrtek, dies Veneris — pátek. Je pravděpodobné, že dvě řady se sedmi a osmi dny používali souběžně, možná se v tom někdo i orientoval. Neděle jako den oficiálně určený k odpočinku v týdnu byl zaváděn až kolem roku 321 A.D., což souviselo s formulováním pravidel pro určování křesťanských velikonoc.
Římané dělili dny na úřední (dies fasti) a dny, kdy bylo zakázáno se úředními a soudními záležitostmi zabývat (dies nonfasti). Kromě toho uctívali rozsáhlou galerii bohů, ti měli své svátky (dies festi) a s tím spojené někdy i několikadenní slavnosti. Systém dnů nonfasti a festi se prolínal, ale dnů pro běžné lidské činnosti (dies profesti), úředních dnů, bylo ještě za republiky asi 235. Postupně se počet neúředních a svátečních dnů zvýšil natolik, že úřední den byl jen každý druhý. Dá se říci, že toto jsme si s pochopením zachováváme i v současnosti.
Galerie antických bohů byla rozsáhlá. Kromě dvanácti hlavních měli mnoho menších, vedlejších a právě u některých jejich jmen nebo názvů svátků se nám okamžitě vybaví jejich zaměření, které se udrželo v povědomí i po dvou tisíci letech. A to vybíráme jen římské názvy, mnohé z nich převzali od Řeků, ale jinak je pojmenovali.
O Terminovi a jeho Terminaliích jsme se již zmínili, bohovi války Martovi byl zasvěcen celý měsíc březen/Martius, i když měl v průběhu roku další svátky. Matronálie byl svátek žen ve smyslu početí, spojený s kultem Junony, Maia byla bohyně jara, Mena bohyně ženské periody a Nona (tj.devítka) bohyně těhotenství a plodnosti. Juventas byla věčně mladá a Fabulinus učil malé děti mluvit. Bacchus a Bakchanalie představují víno a hýření, Stimula podněcovala v ženách vášeň a touhu a Somnus byl bůh spánku. Jistou dávku zlověstnosti měla Fáma, jako bohyně pověstí nebo Furies, která ztělesňovala odplatu. Další římské bohyně, jako Libertas, Felicitas, Faunu, Floru, Fortunu, Victorii, Securitas nebo Disciplinu jistě nemusíme vysvětlovat ... a tak dále a tak dále, římsky správně etc. (et cetera).
Antičtí bohové, jejich činy, příhody a vztahy byly námětem mnoha literárních a výtvarných děl, protože měli velice lidské vlastnosti, dobré i špatné. Současný člověk je zná čím dál méně a tak ztrácí i klíč k pochopení minulosti. Naše pojednání je především o kalendáři a i v něm zanechali bohové mnoho stop, i když si to dnes ani neuvědomujeme.
Římskému kalendáři je dva tisíce let a za tu dobu určité změny zaznamenal, i když to byly změny spíše
kosmetické, které se antického základu zásadně nedotkly. Přesto některé radikální kalendářní změny zavedeny
byly, máme tím na mysli dva kalendáře revoluční. 
Průvodním jevem revolucí je snaha vše změnit a převrátit. Taková byla i Francouzská revoluce. Odstranila všechny staré názvy, týdny, církevní svátky, jména svatých a zavrhla křesťanský letopočet. Vyhlášení Francouzské republiky připadlo shodou okolností na podzimní rovnodennost a tak od půlnoci z 21. na 22.září 1792 bylo zavedeno datování podle let Svobody. Opět rokem prvním, tedy I., nultý rok se nekonal. Počet měsíců sice zůstal na dvanácti, ale názvy se poeticky změnily, navrhl je revoluční básník : měsíc vinobraní (Vendémiaire), mlhy (Brumaire), mrazu (Frimaire), sněhu (Nivóse), deště (Pluvióse), větru (Ventóse), klíčení (Germinal), květů (Floréal), pastvy (Prairial), žní (Messidor), horka (Thermidor) a plodů (Fructidor). Všechny měsíce měly třicet dní po třech dekádách, v běžných letech bylo přidáváno 5 svátečních dní a jednou za 4 nebo 5 let měl byl rok přestupný. Změněno bylo počítání času, den byl dělen na 10 hodin, hodina na 100 minut a minuta na 100 sekund. Z té doby jsou vzácně známy ciferníky hodin s dvěma stupnicemi. Toto měření času trvalo krátce, již v roce 1795 měl den opět obvyklých 24 hodin. Letopočet a měsíce platily asi třináct let, než Napoleon Bonaparte tento kalendář zrušil a od 1.ledna 1806 (tj. od 11.Nivóse XIV) platil znovu kalendář gregoriánský. Na dva měsíce se kalendář vrátil ještě v roce 1871 při povstání Pařížské komuny, tj. v roce LXXIX podle kalendáře revolučního.
Jiná revoluce, Velká říjnová socialistická v Rusku z roku 1917, která měla a někde pořád má svůj svátek v listopadu, také vstoupila do dějin změn kalendáře. Do té doby používali antický juliánský kalendář a v roce 1918 se přizpůsobili gregoriánskému. V roce 1929, tedy už v Sovětském svazu, sice zachovali členění na měsíce, ale zrušili sedmidenní týden. Zavedli týden pětidenní se čtyřmi pracovními dny a jedním dnem volna, čímž se odpoutali od náboženských spojitostí. Volné dny ale byly určovány různě, podle regionů a nebo i podle průmyslových podniků. Socialističtí pracující, dost často i v jedné rodině, tak neměli volno ve stejný den. Kalendáře se tiskly v pěti provedeních, podle volného dne. Experiment vydržel dva roky a nahradila jej v roce 1932 další úprava. Pořád sice s 12 měsíci, ale se šestidenním týdnem a pěti týdny v měsících. Nadbytečné dny byly určeny pro branné, sportovní nebo brigádní aktivity. Na venkově však původní týdny se sedmi dny přetrvávaly. Nový týden se tak uplatňoval především ve městech a v průmyslových oblastech, někde ale zůstali u týdne pětidenního. Počátkem druhé světové války, od poloviny roku 1940, začal opět platit gregoriánský kalendář v obvyklé podobě. Experimenty tak měly platnost ještě kratší dobu než ve Francii.
V dohledné době to určitě nehrozí. I když plánovači, účetní a statistici by uvítali, aby čtvrtletí byla opravdu čtvrtina roku, stejně tak jako pololetí polovina. Vadí také, že měsíc má nepravidelně od 28 do 31 dnů (i když určitá pravidelnost byla už před dvěma tisíci lety), měsíc může začínat všemi sedmi dny, rok nultý mezi BC a AD neexistuje a tak se v počtu úplných roků mýlí i renomovaní historici a další výhrady z různých stran. Výbor pro reformu kalendáře vznikl při Společnosti národů již v roce 1923 a podobný poválečný výbor při OSN možná existuje dodnes. Nemíníme podceňovat takto autoritativní instituce, ale nějak ty počty nevycházejí a vždy někde něco přebývá nebo chybí. Něco jako kvadratura kruhu, dva a půl tisíce let stará, ale neřešitelná matematická úloha.
Nadějně se jevilo před půlstoletím zjednodušení určování pohyblivého křesťanského svátku, Velikonoc. Ty mohou být, od formulování nicejských zásad v roce 325 AD, v rozmezí 27 dní. V šedesátých letech minulého století probíhal 2.vatikánský koncil (pontifikát Jana XXIII. a Pavla VI.) a objevil se návrh na zmenšení tohoto rozmezí například tak, že by velikonoční neděle byla druhá v dubnu. Tak by se možná diference snížila jen na 7 dní. Ale už se na tuto myšlenku asi zapomělo.
Jedna z vizí kalendářních expertů ze sedmdesátých let minulého století byla, že nebude trvat dlouho, snad jen několik málo let, kdy bude existovat světový kalendář, kde bude každý rok začínat stejným dnem, nejlépe nedělí. Ušetří se hodně papíru, nebude nutný každoroční tisk, odpadne kupování kalendářů a diářů a tak podobně.
Ale i tyto vize nejspíš zůstanou vizemi a kalendář je nadále, když :“ ... už je zase konec roku a musíme toho mnoho přepsat do nového ...“
Text: Stan Marušák