Řekne-li se v Čechách orloj, má každý člověk i turista na mysli ten pražský a mnoho dalších k tomu ještě přidá olomoucký. To, že jich je v Čechách a na Moravě více, už ví málokdo. Zajímáme se o ně nejen na tomto webu, ale i na stránkách Českého spolku horologického. Rozpory nastávají v okamžiku, když se v Olomouci zmíníte o orloji. Konverzace se přepojí na to, zda „starý“ nebo „nový“. Starým se myslí ten z roku 1898, který opustil astrolábové provedení a nový je ten, který je na radnici podle návrhů Karla Svolinského z let 1953-1955 v duchu socialistického realizmu a hanáckého folklóru.
K výrazné změně orloje dala podnět událost z konce 2. světové války, kdy podobně jako v Praze byl poškozen střelbou. Z doporučení památkového ústavu v Brně z roku 1946 citujeme, že je vhodné vytvořit: “... dílo zcela nové, umělecky samostatné a v duchu současné doby“. O okolnostech vzniku takovéhoto posudku můžeme diskutovat i spekulovat. Škody se týkaly především fasády a bočních fresek, ostatní části, jako planetárium, číselníky, figury, zvonkohra a především strojní část orloje zůstala neporušena.
Byla vyhlášena veřejná anonymní soutěž na novou vizualitu, vzbudila velkou pozornost, ale v termínu se sešly jen tři návrhy. Ty však nevyhovovaly zadání a tak byl přímo vyzván malíř Karel Svolinský, rodák z nedalekého Svatého Kopečku. Zakázku přijal a pojal ji nejen v požadovaném novém duchu, ale také s důrazem na folklorní hanácké motivy. Nově použil skleněnou mozaiku na celou vnitřní plochu 15 metrů vysokého výklenku orloje. Technologii studoval v roce 1948 přímo v Itálii. Tak jsou dnes na orloji krojovaní jezdci na koních, dívčiny - královničky jsou v místě, kde byl dříve portrét císařovny Marie Terezie. Na stranách stojí odhodlaný dělník s vědcem, představitelem tzv. pracující inteligence, s nezbytným průvodem dalších pracujících figurek nové společnosti. Monumentální kohout kokrhá v místech dřívějších andělíčků. Zvonohra hraje moravské písně, ale ta je jen přeprogramována z písní jiných. Na spodním velkém ciferníku s kalendáriem jsou se životopisnými daty uvedeni V. I. Lenin, J. V. Stalin, Kl. Gottwald a i Ant. Zápotocký, který v té době ještě žil. Také červeně vyznačené dny, které se nově významnými staly, jako například tzv. Vítězný únor. I taková byla doba.
Nový orloj byl vlastně staronový, koncepcí se ty dva od sebe
nelišily.
Při přestavbě v roce 1898 byl astroláb nahrazen planetáriem,
kde kolem středového Slunce se pohybují nejbližší planety - Merkur,
Venuše, Země i s obíhajícím Měsícem, Mars, Saturn a tak to zůstalo i na
novém.
Zvěrokruh zde má
funkci dekorativního pozadí. Nejsou proto orloji v pravém smyslu slova.
Některé astronomické jevy ale
ukazují, mohou se tak nazývat např. orloji heliocentrickými. Fáze
Měsíce jsou zobrazeny na kouli, na současném
prosvětlené. Nový orloj má mapu hvězdné oblohy, která na starém nebyla.
Ostatní údaje jsou časové a kalendářní.
Oba orloje se setkaly, na jednom místě a v jednom čase. Bylo to možné tak, že aktivisté za obnovení „starého“ ten nový na jeden den překryli plachtou s dokonale realistickou podobou toho svého, starého. Z tohoto happeningu uvádíme situaci „před a po“. Nechme na obyvatelích Olomouce, jak se rozhodnou. Zda opraví nový, dnes už také kulturní památku, nebo zda ho předělají na starý. Obojí stojí dost peněz
My se budeme zajímat o olomoucké orloje, které jsou starší, než ten, kterému se říká starý. Není překvapením, že informace o tom prvním jsou nejasné. Historici předpokládají dobu kolem roku 1500. Městská práva dostala Olomouc od markraběte Jošta v roce 1378 a to již měli postavenou radnici, pravděpodobně i s menší věží. O železných hodinách a hodináři Mikuláši, který je na věži natahoval a seřizoval, je první zmínka z roku 1392. Dokonce jsou zprávy, že kolem roku 1420 pobýval v Olomouci mistr Jan Šindel, jeden z uvažovaných autorů orloje pražského. To už v Praze bylo po defenestraci a prvních husitských bitvách. Mistr hledal klidnější prostředí pro práci, takže to pravděpodobné je. Ale nikde o orloji z té doby žádné zprávy nejsou, ani z jiných měst, kam by se zpráva o tak na svou dobu unikátním stroji mohla dostat. Kromě toho se nenašla ani jediná součástka.
Zachovala se jen pověst o hodináři Antonínu Pohlovi ze Slezska, datovaná k roku 1422. Je to povídání květnaté, skoro jako od A. Jiráska, a končí stejně jako pověst pražská: hodinář je oslepen a sám stroj poškodí. Inspirací k dílu mu bylo zjevení ve snu, ve kterém ho navštívil anděl, odvedl k radničnímu výklenku, kde orloj byl už nainstalován a točil se. Bílé zjevení mu sdělilo, že to je jeho budoucí dílo a rozplynulo se. On si vše zapamatoval a po probuzení začal pracovat a dílo dokončil. Konec už známe.
Pověst popisuje technické sestavení orloje jako heliocentrické uspořádání a výzdoba připomíná podobu barokní. Byla-li by pravdivá, pak by to byla pozoruhodná zpráva, protože Koperník svou heliocentrickou soustavu formuloval až po roce 1514 (tiskem v roce 1542). Přesto se v ní objevují olomoucké indicie. Hodinář Pohl existoval, ale orloj opravoval až v letech 1570-1575 (konec působení J. Táborského u pražského orloje), jmenoval se Hans (další Hanuš ...) a nebyl ze Saska ale ze Slezska. Pověst je kompilace z různých a pozdějších zdrojů. Přesto se jí podrobně zabývá V.Rosický ve své knize (1923), protože podle některých německých pramenů pražský orloj postavil právě Hans/Hanuš z Olomouce. Rosický dokazuje, že to olomoucký Hanuš být nemohl a že to je ten pražský z roku 1490. Což, jak víme, je také špatně.
První písemná zmínka, která se týká orloje a ne radničních hodin na věži je až z roku 1519 v popisu města Olomouce od básníka Štěpána Taurina. V té době se ještě přesně nerozlišovaly hodiny a orloj. Množství pozdějších záznamů o platbách za opravy nasvědčuje, že stroje zvláště spolehlivé nebyly. Záznamy o platbách několika hodinářům, ale i malířům, mědikovci nebo truhláři svědčí o snaze o vylepšení obou strojů. Jak ale přesně vypadal, není nikde uvedeno. Plnohodnotný orloj se sférami to už ale byl, zmiňuje se o něm i pražský J. Táborský.
Hans Pohl se o orloj staral zřejmě od roku 1570, kdy se připravovala rozsáhlá oprava. Městská rada k němu hledala odborníka astronoma. Jednání se slavným Tadeášem z Hájku nebylo úspěšné, po několika dalších hledáních podepsali smlouvu s vídeňským astronomem a doktorem Pavlem Fabriciem. Třístránková smlouva je velice podrobná, určuje technické požadavky na dílo a přesné platební podmínky. Týká se i poskytnutí dvou zdatných koňů pro Fabricia a závazku, že všechen potřebný materiál uhradí městská rada. Celá renovace včetně malířských, zvonařských, mědiliteckých, truhlářských a pozlacovačských prací si vyžádala přes 700 kop grošů, ale královská Olomouc byla bohaté město.
Na svou dobu ojedinělé dílo proslavilo Olomouc po celé Evropě. Z této přestavby jsou již zachovány některé díly, které jsou dnes ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Jedná se především o Fabriciovo rete z roku 1575, které nahradilo dřívější, nám neznámý astronomický ciferník. S průměrem 146 cm je to jeden z největších dochovaných astrolábů na světě. Čtyři samostatné kvadranty jsou z pozlaceného měděného plechu a na povrchu jsou vyryty astronomické údaje, na obvodu pak roční kalendářní stupnice s 365 a čtvrt dílkem, včetně některých svátků. Vyznačeny jsou nejvýraznější hvězdy na obloze. Segmenty jsou přinýtovány na kovaný železný kruh, který celou konstrukci zpevňuje. V sestavě bylo také pohyblivé Slunce a Měsíc s fázemi. Velmi neobvyklé je, že smlouva požadovala, aby kolem ekliptiky byl pás v šířce 5 stupňů, pro možnost zobrazení východů a západů Měsíce. To by snad znamenalo, že Fabricius počítal se sklonem dráhy Měsíce vůči ekliptice.
Nebyly
zde vyznačeny některé svátky, které se na Moravě
slavily. Týkalo se to Jana Husa a také českého patrona
sv. Václava,
astroláb byl vyroben ve Vídni. Další problémy se projevily po krátké
době. Kalendárium bylo vyryto podle juliánského
kalendáře, ale už v roce 1582 začala platit gregoriánská kalendářní
reforma a vznikla tak diference deseti dní. Vyrovnávala se tak od
antiky narůstající nepřesnost a velikonoce se dostaly opět tam, kam
patří, tj. po jarní rovnodennosti. Olomoucké kalendárium ale zůstalo
neopravené. Také byl zaveden německý čas, který nahradil český
čtyřiadvacetihodinový číselník.
Olomouc se stala centrem moravského hodinářství. Hodináři založili roku 1574 spolu se zámečníky, puškaři, pilníkáři a šroubkaři společný řemeslnický cech. Obsazení města Švédy v roce 1642 při třicetileté válce a osmiletá okupace město těžce postihly. Většina domů se stala neobyvatelná, orloj stál, i když poškozen nebyl. Válka skončila vestfálským mírem roku 1648, ale na opravu orloje došlo až v letech 1661-1662. Z té doby se zachoval podrobný popis a nákres, je to nejstarší známý pohled na orloj. Fabriciova planisféra zůstávala, mohutněla a proměňovala se výzdoba orloje, měnily se figury. Údajně proto, že se ozdoby z orloje ztrácely. Měnily se také portréty habsburských panovníků. Barokní podoba z roku 1746 je vidět na akvarelu J. Fischera (1805). V knize o pamětihodnostech Olomouce (1861) je přímo uvedeno, že na vnější straně zůstal jen kalendář, planetář, menší číselníky a několik menších figurek.
V roce 1885 vznikl pod patronací města „Spolek pro
znovuzřízení orloje“ a ve stanovách si dal za hlavní cíl opravit orloj
do patnácti let.
Byl velice aktivní, za šest let
shromáždil 25 tisíc zlatých, což byla předpokládaná částka na opravu.
Práce trvaly tři a
půl roku. Změnami v uspořádání astronomické části, tedy odstraněním
Fabriciova astrolábu a vytvořením planetária, to nebyla oprava, ale
stavba orloje nového. Zůstalo umístění v radničním gotickém výklenku,
původní koncepce pater a sošky andílků. Olomouc bylo národnostním
složením obyvatelstva převážně německé město, proto bylo odstraněno z
výzdoby vše, co nebylo považováno za německé. Proto se také
někdy nazývá německým orlojem. Slavnostní odhalení bylo 22. května
1898. Vznikl tak orloj, kterému dnes v Olomouci říkají „starý“. Po
roce 1918 a vzniku Československé republiky byl také upravován,
především malířská výzdoba nebo německé názvy měsíců na české.
Panovníka nahradila alegorie Moravy. Uvnitř zůstával beze změny. Kruh
našeho povídání se vrací na začátek.
Fotografie fragmentů orlojů byly pořízeny ve Vlastivědném muzeu v Olomouci na jaře 2009, těsně před rozsáhlou adaptací muzejní budovy. Upozorňujeme na toto muzeum a děkujeme mu za pochopení a vstřícnost.
Doporučujeme také knihu: Miloslav Čermák a
Pavel Rozsíval - Olomoucký
orloj - Vydalo Vlastivědné muzeum v Olomouci a
Nakladatelství Memoria Olomouc, Olomouc 2005
text, foto a repro: Stan. Marušák
Nenarazili jsme na rozbor technického řešení převodového ústrojí astrolábu. Zdá se, že snad nikdo v poslední době nezabýval technickou stránkou věci, přestože dochované části jsou kompletně popsané v Katalogu zachovaných částí mechanismu, číselníku a výtvarné výzdoby olomouckého orloje 15. - 20. století PhDr. Anežky Šimkové. Pokusíme se alespoň touto poznámkou o hodinářském řešení přispět k rehabilitaci tohoto historického orloje.
Na první pohled je vidět, že jde o jinou, složitější konstrukci něž byla použita u Pražského orloje. Vznikla také pravděpodobně o více než 150 let později. Přesto používá obdobný trik s nedodržením modulu ozubených kol, jako v Praze. Říká se, že tehdy snad ani nevěděli, že to nejde, tak to prostě udělali. Opět souosá kola pro pohyb Slunce a Měsíce s různým počtem zubů (114 a 118) zabírají do jednoho pastorku. Otáčení ekliptiky je odvozováno od rozdílu v rychlosti otáčení těchto dvou kol vzájemným převodem vloženým mezi ně. Uveřejňujeme skicu, kterou udělal pražský orlojník Petr Skála včetně výsledků jeho výpočtů přesnosti soukolí. Srovnejte schema soukolí a fotografie.
Petr Skála říká: "Soukolí olomouckého orloje bylo geniálně vymyšleno. Měsíční kolo má 118 zubů. Za den se oproti slunečnímu kolu (114 zubů) opozdí o 4 zuby. Za 29.5 dne se otočí vzhledem ke Slunci o 360 stupňů (118 / 4 = 29,5). Tím, jak se opozdí o ty čtyři zuby, také postrčí ekliptiku před Slunce o 0.986 stupňů. Přesnost tohoto řešení je značná. Na Staroměstském orloji byl synodický měsíc 29,1538 (před vložením opravného soukolí), odchylka přes devět hodin, u Fabricia byl synodický měsíc 29,5 (správně 29,5306) odchylka Měsíce necelých 45 minut (0,37 stupně) za synodický měsíc (Chyba 1 den za 33 měsíců). Ekliptiky u obého řešení byly správně."
Považuji za nejvhodnější způsob rehabilitace orloje usilovat o důstojnou prezentaci starého orloje jako celku, spíše něž usilovat o návrat k předchozímu stavu. Cílem by mohla být velká expozice, která kromě zachovaných součástí představí i celkové řešení původních orlojů v historických, uměleckých i technických souvislostech. Jedním z postupných kroků by mohlo být vytvoření funkčního modelu astrolábu vyrobeného podle původní koncepce. První etapa, finančně nepříliš náročná, by se mohla zaměřit na vytvoření rozsáhlého internetového portálu o tomto orloji. Je to nejlevnější cesta, jak celý budoucí projekt nastartovat. Na portálu muže být prezentováno odborné bádání o starém orloji, technické, historické i umělecké otázky. Významnou měrou mohou být uplatněny počítačové modely, které mohou dopomoci k rozšíření technických a astronomických znalostí o tomto orloji. Je třeba vytvořit autorský tým a najít prostředky pro realizaci. Přínosné by bylo i založení diskuzní skupiny na Facebooku. Zde by mohlo dojít k vytříbení názorů o co vlastně usilovat.
Rád bych se dožil doby, kdy v nějakém muzeu najdu množství informací i o hodinářské podobě stroje. Dovedu si představit, že toto muzeum bude pouze virtuální.
Na našich stránkách jsme před léty informovali o funkční zmenšené replice astrolábu Staroměstského orloje na fasádě rodinného domu Vladimíra Volfa v Táboře - Měšicích (2010, zde), když při stavbě působil jako konzultant orlojník Petr Skála. Ten později zkoumal dochované staré části Olomouckého orloje ze 16.století ze sbírek Vlastivědného muzea v Olomouci. Vyslovil a propočítal hypotézu, že doplněním jen několika součástí lze stroj po staletích spánku ve sbírkách oživit.
Zhotovení modelu se ve své dílně ujal Vladimír Volf, jinak též člen Českého spolku horologického. Měl v té době za sebou již stavbu několika pozoruhodných hodin a přístrojů včetně již zmíněného Pražského orloje na fasádě. Některé z jeho hodin byly vystavovány v bývalém Věžním muzejíčku v Soběslavi.
Jeho model olomouckého orloje má průměr 75 cm, tedy poloviční ve srovnání s originálem. Soukolí stroje umístil za zeď dílny, ve které se točí astroláb. Spolehlivě funguje již několik let. A vedle něj se točí model Steinichova eclipsoscopu (podrobněji zde a zde). Vskutku zajímavý zahradní domek s dílnou …
