Těžko si dokážeme představit i v dnešní době, že by funkci hlavního architekta a stavitele vykonával čtyřiadvacetiletý mladík. Petr Parléř (1333? - 1399), kterého připomínáme, jím byl, když v roce 1356 začal dostavovat pražskou katedrálu sv. Víta.
Římsko-německý císař a český král Karel IV. (1316 -
1378) byl v té době na vrcholu moci. Prahu si zvolil jako
sídelní město, založil zde univerzitu a na „zelené louce“
urbanisticky velkoryse pojaté Nové město pražské.
Dobytčí trh, dnes
Karlovo náměstí, je s 80,5 tisíci metry čtverečními největším
evropským náměstím dodnes. Praha se stala politickým centrem a
největším staveništěm středověké Evropy. Rychlým tempem i na současné
zvyklosti byl stavěn Karlstein (Karlštejn), nedobytná pevnost na
ochranu říšských symbolů moci. Přesto na tváři města byly dvě skvrny:
povodní zničený kamenný Juditin most (1342) a rozestavěná katedrála. V
roce 1352 zemřel její první stavitel, Matyáš z Arrasu.
Císařova důvěra v Petra Parléře začíná mít logiku, když si uvědomíme, že i Karel svou velkorysou koncepci města začal uskutečňovat jako mladý člověk. Parléř měl navíc vynikající reference. Stavební hutě jeho otce, Heinricha Parlera, působily v Basileji, Norimberku, Ulmu, Augsburku, Kolíně nad Rýnem nebo v Gmündu. S císařem se mohl setkat již dříve, například v Norimberku v roce 1352, kde pracoval už jako parléř (franc. parlier = stavbyvedoucí) na stavbě chrámu, který císař založil, nebo v roce 1355 v Norimberku. Do Prahy přišel se svou první ženou, Gertrudou, pocházející také z kamenického rodu. První syn se jim narodil pravděpodobně až v Praze. Petr měl včetně druhého manželství pět synů, dva působili jako přímí pokračovatelé na svatovítské katedrále a další na katedrále ve Vídni.
Parléřovo dílo a jeho pokračovatelů v Čechách bylo obdivuhodné. Bez rozlišení, zda ve stavbách pokračovali nebo založili, připomínáme Karlštejn, kamenný most se Staroměstskou mosteckou věží, kostel Všech svatých a Týnský chrám v Praze, chór děkanského chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně, kněžiště katedrály sv. Barbory v Kutné Hoře a také staroměstskou radniční kapli a výzdobu orloje.
Katedrála sv. Víta ( od roku 1997 katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha), byla ale jeho hlavním dílem, pracoval na ní více než čtyřicet let. Nedokončené dílo svého předchůdce, Matyáše z Arrasu, citlivě přizpůsobil svým představám, dokončil chór katedrály se síťovou klenbou a opěrnými sloupy, kapli zemského patrona sv. Václava, Zlatou bránu, sakristii, část věže a základ trojlodi. Chór byl dokončen a vysvěcen v roce 1385.
Stavby středověkých katedrál byly obvykle záležitostí několika generací, králů i stavitelů, protože, jak říká jedno české přísloví, bylo na nich práce jako na kostele. Popisovat podrobně nejen katedrálu, ale i parléřovské dílo v celku by bylo nošení dříví do lesa. Vida, další přísloví. Na podrobnosti nechť se zájemci obrátí na rozsáhlou literaturu a mnoho zdrojů, od povrchně populárních až k pracím vědeckým. Připomeneme zde parléřovské práce sochařské v exteriéru i interiéru, které nejsou tak často zmiňované.
V kapitole o symbolice orloje se o drobných parléřovských kamenických pracích zmiňujeme. Na orloji jsou viditelné zřetelně, ale na katedrále je musíme hledat ve výškách. Když se dalekohledem nebo teleobjektivem zahledíme i na kamenné chrliče, je to galerie figur a příšerek, jako z dávných mytologií.
Zvláště výhružné jsou na severní straně katedrály, na straně půlnoční, kam sluneční světlo částečně dopadá jen několik týdnů v roce. Varování před půlnočním duchem severu je na několika místech starozákonní Bible. Odtud přicházejí zlé větry se živly, které škodí uspořádané společnosti uvnitř božího svatostánku. Není to ale jen středověký světový názor. Současník, americký kazatel D. Wilkerson (1984) hlásá, že pornografie, smyslné odporně špinavé televizní projekty a komunismus jsou produkty zlého větru od severu. Blíže komentovat nebudeme.
Fantastické postavy a zvířata, kozlové, draci, divý muž,
erbovní lev, fénix a nezbytné ďábelské tváře a maskarony,
jsou po celém obvodu. Katedrála byla dokončována až koncem
19. století podle plánů Kamila Hilgerta a Josefa Mockera,
kteří
ke staré stavbě přistupovali v dobovém
duchu historizujících
tendencí v architektuře a v neogotickém stylu byla dokončena v roce
1929. Proto i neogotické chrliče jsou podobné těm původním,
parléřovským. Na této stavbě tito architekti respektovali středověký
parléřovský genius loci, i když na jiných jejich úpravách (především
na Karlštejně) už tak ohleduplní nebyli.
Při konstrukci pravděpodobné tváře světce podle jeho lebky metodou
ruského antropologa M. M. Gerasimova zaujala velká
podobnost
se sochou a tuto shodu potvrdila i superprojekce lebky do sochy. To, že
měl Parléř k dispozici lebku, je pravděpodobné, ale jakým způsobem modeloval tvář,
je neznámé. Ale s odstupem šesti set let nás přesvědčuje, že mu můžeme
věřit.
V ochozu (trifóriu) katedrály je unikátní portrétní cyklus 21 bust významných osob Karlovy doby. Mezi nimi jsou i oba stavitelé katedrály, Matyáš z Arrasu a Petr Parléř. Mezi králi, jejich manželkami, arcibiskupy, všichni společně v galerii nesmrtelnosti.
text, foto a repro: Stan. Marušák