Orloj
ve výtvarném uměníPři koncipování této kapitoly jsme byli na rozpacích, kde vést hranici mezi dokumentem a výtvarným uměním. Před vynálezem fotografie (1839) byly kresby jediným možným dokumentem, i když kreslíři se ne vždy řídili realitou. To se jednoznačně ukázalo při několikaměsíčním pátrání po podrobnostech kresby z roku 1791, která doprovází rozsáhlý text tehdejšího ředitele hvězdárny A. Strnada o orloji a hodinách v Klementinu.
Kresbu v dostatečném rozlišení našel P. Skála na serveru knihovny v Curychu a způsobila nám rozčarování. To se jednoznačně ukázalo při několikaměsíčním pátrání po podrobnostech kresby z roku 1791, která doprovází rozsáhlý text tehdejšího ředitele hvězdárny A. Strnada o orloji a hodinách v Klementinu. Kreslíř se dopustil několika podstatných nepřesností v zobrazení astrolábu a slunečních hodin, které zpochybňují dokumentární věrohodnost celé kresby, škoda.
Není naším účelem zpochybňovat výkony malířů v předfotografické době, ale na některé přesto upozorníme. Zatím máme v evidenci nejstarší kresbu orloje z roku 1621 (obr. vlevo - detail), na kterou nás upozornil zahraniční sympatizant, nick Phoenix. Tématem kresby je dobová aktualita, poprava českých pánů. Kreslíř u události pravděpodobně nebyl, protože děj umístil přímo před orloj. Možná ale měl jako podklad nám neznámou kresbu, protože radnice není tak úplná fikce, i když na orloji jeden ciferník přidal a pro Prahu typický astroláb taky nenakreslil.
Dále připomínáme kresbu Hegerů z roku 1793, o které se zmiňujeme už v kapitole o apoštolech. Kresba je zajímavá tím, že figury v okénkách jsou pro některé badatele důkazem o existenci apoštolů už v době vzniku kresby. My zastáváme názor, že šlo o výtvarnou fikci za účelem oživení fasády, což Hegerové použili i na jiných svých kresbách dobové Prahy.
Z devatenáctého století už je zdrojů více. Uvádíme na porovnání dvě kresby, z roku 1820 od S. Prouta a V. Jansy z roku 1891, i když orloj na nich není předmětem hlavního zájmu malířů. Vácslav Jansa (1859 - 1913) je známý především stovkou akvarelů staré Prahy z konce 19. století, kdy podle záměrů magistrátu měla být značná část Starého Města moderně přestavěna a malíř tak v podstatě pořizoval dokumentaci. Megalomanské plány tehdejších radních se v plném rozsahu neuskutečnily, což je určitě dobře.
Samostatná malba orloje od V. Jansy není známa, ale upozorňujeme na fresku se Staroměstskou radnicí v lunetě hlavního schodiště v Muzeu hl.m.Prahy z roku 1898. Vyfotografovali jsme detail s orlojem s atmosférou odpoledního světla, kde z barevně tlumené fresky v jejím středu zlatavě září astroláb a Mánesovo kalendárium. Starou dobu malíř evokoval namalováním kupeckých krámků. které ale byly zrušeny už v roce 1838, tedy ještě před jeho narozením. Freska je málo známá, pokud se na ní půjdete podívat, všimněte si ve vedlejší lunetě orloje na Novoměstské radnici. Téměř neznámý orloj sice nedosahoval dokonalosti a věhlasu staršího staroměstského, ale připravujeme o něm článek, zatím bádáme.
Několik kreseb orloje jsme našli v dílech malířů a grafiků T. F. Šimona (1877 - 1942), pedagoga na Akademii a předsedy SČUG Hollaru a K. Vika (1883 - 1964 ), taktéž zakládajícího člena Hollaru, jehož podstatnou část díla tvořily barevné dřevoryty.
Na netu jsme našli z doby téměř současné malby dílo J. Kafky a E. Tomka (1982) a také v půvabné litografii K. Trnkové (1985) s fragmentárním tématem orloje.
Při hledání výtvarna jsme objevili orloj v provedení patchworku.
České
pojmenování není, je to něco jako záplatování, sešívání a prošívání.
Technika byla
používána už v dávné minulosti pro využití starších kusů a zbytků
textilií, tedy v dobovém pojetí jako
z nouze ctnost. S duchem retro tendencí prožívá i patchwork v současné
době renesanci.
Až překvapivou věrohodností nás zaujal pražský orloj od
B. Langeové (2009,
Německo). Škoda jen, že se jí rozešly vodící tyčky Slunce a
Měsíce ze středu astrolábu a měsíční nov je také v jiné poloze, ale
nemáme
podstatných námitek.
To se však nedá říci o suvenýrové produkci, se kterou se potkáváme v turistickém průmyslu, kde lze vidět někdy v mnoha formách doslova brutality. Snad jen místy na Karlově mostě, kde je velkovýroba skryta za individuální výtvarný výkon. Tam je ovšem tématem celá Praha, ale orloj lze najít i samostatně, připomínáme akvarel V. Fedorova.
Nelze pominout bez povšimnutí orloj ve výtvarné fotografii. Vynález fotografie je fenomén průmyslové revoluce 19. století a v křestním listu má rok 1839, kdy byl zveřejněn princip daguerotypie, doba podobný systém potřebovala. První daguerotypické fotografie byly sice jen originály a nešly rozmnožovat, ale už talbotypie z roku 1841 zavedla systém negativ - pozitiv. V roce 1871 se začaly používat suché desky a systém pro dokumentaci všeho možného byl hotov. S trochou nadsázky můžeme konstatovat, že až do doby dnešního digitálního záznamu se už nic zásadního nestalo.
O
tom, zda fotografie je nebo není
výtvarné umění, se vedou diskuse přes sto let až do současnosti, ale to
není předmětem našich úvah. Na začátek dáváme vedle sebe dvě
fotografie, pravděpodobně od Fr. Fridricha, které
jsou sice dokumentární, ale pro orloj velice významné. Jsou
to fotografie před opravou (1860) a po opravě (1866) a pro porovnání
přidáváme ještě jednu z roku 2010 od P. Skály, také ze
stejného okna.
Žánrová fotografie s odpočívajícím psem a povozník pochází už z konce 19.století, v té době byla stereofotografie velkou módou.
Technickou
zajímavostí ze stejné doby byla také panoramatická fotografie. Dvě
fotografie pocházejí
sice až z padesátých let, ale J. Sudek je fotografoval s
kamerou,
kterou mu zapůjčilo Národní technické muzeum. To, že na záběrech
převládá
dlažba je technická nutnost, protože takto extrémní fotoaparát musí být
ve
vodorovné poloze, protože objektiv se pohybuje. Dnes bychom si
objednali
plošinu a na narovnávání použili počítač.
V proměnách světla, jak je na dalších fotografiích, bude orloj vděčné téma trvale.
Zpracování obrazu v posledních letech ovládly počítače, s novou technikou tak vzniká i nová estetika. Přístupnost digitální techniky, uživatelská přívětivost a finanční dostupnost grafického softwaru způsobila, že i široká tzv. amatérská veřejnost je schopna digitálně upravovat obraz tak, jak se veteránům z dob chemické fotografie nikdy ani nesnilo. Tyto otázky nejen z oblasti techniky, ale i z oblasti estetiky, etiky a politiky měla počátkem listopadu 2010 na programu konference Manipulace obrazem se základní otázkou, zda je fotografie v současné době ještě důvěryhodná. Otázku nebudeme dále rozvádět, v dalších obrázcích uvádíme ukázky, jak se pražský orloj jeví fotografům při užití zvláštních fotografických technik. Z praxe víme, že výrazové možnosti jsou téměř nevyčerpatelné. Zda tyto postupy splňují kritéria pro výtvarné umění také nekomentujeme. Je to záležitost subjektivní a také otázka času.
Orloj se na tyto snahy dívá s nadhledem šesti set let.
