Pocházel z malířské rodiny. Významnými umělci byli jeho strýc Václav a otec Antonín (oba působili na Pražské akademii) i jeho sourozenci – starší sestra Amálie a mladší bratr Quido.
Josef Mánes nejprve studoval na Pražské akademii (mezi jeho učitele, kromě otce, patřil i F.Tkadlík). Působily však na něj i jiné vlivy. Především studijní pobyt v Mnichově, dále přátelství se šlechtickou rodinou Sylva-Taroucců (někdy uváděných jako Silva-Tarouccové), na jejichž panství v Čechách pod Kosířem často pobýval, ale hlavně cesty po Moravě, Slovensku a Slezsku, kde se setkával s venkovskými lidmi, kteří ho okouzlovali svou opravdovostí a v nichž viděl národní kořeny. Ke konci života, již oslaben postupující duševní nemocí, podnikl další cesty do ciziny. Navštívil Moskvu a také vytouženou Itálii – Řím.
V Mánesově díle se promítají různá prostředí, ve kterých se pohyboval, i směry
typické pro 19. století: základ v renesanci
a druhé rokoko (obraz Políbení a snad sem můžeme řadit i cyklus Život na panském
sídle), romantismus (např. Setkání Petrarcy s Laurou, Labská
krajina). Ve studiích venkovanů, kde zachycoval slovanské typy i jejich
kroje (Veruna Čudová) už můžeme vidět nástup realismu. V ornamentální
tvorbě (např. na praporech spolků Sokol, Hlahol, na výzdobě dopisních papírů,
vějířů, na diplomech, ilustracích k Rukopisu zelenohorskému) inspirované
studiem středověkých motivů, předznamenával secesi. Důležitou částí jeho díla
jsou i portréty (Josefína). J.
Mánes se také zapojil do národního života – působil v Umělecké Besedě.
Byl vyslán, aby portrétoval účastníky Kroměřížského sněmu.
Jeho rodina,i on sám, však byli přesvědčeni, že je nadán pro velká monumentální díla, ale téměř žádné jeho velké plány nebyly realizovány. Dlouho např. pracoval na návrzích pro chrám v Karlíně. Nakonec jeho původní návrhy byly značně pozměněny a realizovala se podle nich např. výzdoba dveří tohoto chrámu. Podle Mánesova návrhu vznikla také litinová mříž,která obklopuje románskou rotunda sv. Kříže a alegorická skupina na atice bývalé České spořitelny na Národní třídě. Podle Mánesova návrhu se také vyzdobil divadelní sál v Sobotce.
Jediným realizovaným skutečně monumentálním dílem je kalendářní deska Pražského orloje. Vtělil do ní svou představu spojení člověka a přírody. Venkovana a jeho obyčejnou denní práci vyzdvihl do oblasti vyššího umění. A jak uvádí Hana Volavková „Promyšlenou kompozicí vtělil obraz vlasti – celých Čech – do obecného obrazu světa.“ (Josef Mánes,Praha 1981, str.167)
Josef Mánes nebyl svými současníky příliš přijímán. Jeho dílo však položilo základ pro tvorbu pozdějších umělců, především pro generaci Národního divadla.
Prof. Karel Boromejský Mádl: Josefa Mánesa Orloj