naspis

Novinky


Mapa


Kontakt


Vyhledávání



Péče o památky Prahy



Virtuální muzeum hodin o.s.


TOPlist

Valid XHTML 1.0 Transitional

Olomoucký orloj - pověst

Na počátku 15. století žil v Olomouci zručný hodinářský mistr Antonín Pohl, rodák odkudsi ze Saska. Jeho jedinou dceru Aninku si oblíbil syn bohatého kupce z Vratislavi. Kupec nebyl proti synově známosti, ale žádal, aby Aninka dostala věnem sto kop grošů. Otec měl svou dceru rád, kde však vzít tak značnou částku? I když byl velmi zručný řemeslník, peníze co vydělal, stačily pouze na obživu jeho rodiny. Hodinář byl velmi smutný, jeho dcera plakala. Jako na zavolanou mu proto přišla nabídka olomoucké městské rady na zhotovení velkých hodin, bohatě zdobených, prostě takových, které jinde ve světě nejsou. Za takovou práci měl dostat dobře zaplaceno. A tak mistr Pohl kudy chodil, tudy přemýšlel, jak na to. Počítal, měřil, mořil se s nákresy, ale stále nebyl se svou prací spokojen. Uplynul již téměř rok a páni radní se poptávali, jak daleko ve své práci pokročil. Mistrovi se však nedařilo nic podstatného vymyslet.

Jednou večer, když unaven klesl v dílně na stolici, usnul a měl podivný sen. Pojednou se k němu snesl anděl se snítkou vavřínu, vzal ho za ruku a dovedl ho až na radnici k výklenku, kde měly být hodiny - orloj umístěny. Hodinář žasnul nad množstvím ozubených koleček, pák, kyvadel a závaží, pozorně si prohlížel velký terč s kalendářem, planetářem a číselníky. Viděl, jak uprostřed terče září zlaté Slunce a na koncích šesti ručiček se otáčejí hvězdy - planety, přičemž délka ručiček znázorňovala vzdálenost planet od Slunce, a kolem Země, zobrazené tmavou koulí, obíhal stříbrný Měsíc. Dráhy jednotlivých planet byly řízeny samostatnými stroji a hvězdy se otáčely zprava doleva, malé rychleji, velké pomaleji. Nad planetářem bylo umístěno šestnáct andělíčků ve třech řadách nad sebou, vytvářejících zvonkovou hru. Hodinář zřetelně slyšel klinkání zvonečků, to když do nich andílci udeřili kladívky. A těch různých figurek a sošek! Tu poznává Adama a Evu, tam kolem Panny Marie a Josefa obcházejí Tři králové, zde utíká svatá rodina do Egypta, majestátně vyhlíží sv. Václav, sv. Jiří na koni se dává do boje s drakem. Pastýř zvedá trubku a troubí krátkou písničku, mnich odpočítává hodiny na růženci, kovář a jeho tovaryš pak kovají na kovadlině, a nakonec kohout zamává křídly a zakokrhá, že díl času uplynul opět do moře věčnosti. "Čí je to práce?" vydechl užaslý hodinář. "To je přece tvé dílo," odpovídá bílé zjevení a rozplývá se v mlze. Z ní se současně vynořuje postava purkmistra a přísně i s posměchem ukazuje na orloj. Náhle z planetáře vystupuje Pohlova vlastní podoba, jenže místo očí na něj hledí dva prázdné důlky. Tvůrce orloje vyjeveně zírá na svůj vlastní obličej zbavený zraku, a než se může vzpamatovat z úleku, hroutí se celý stroj s obrovským hřmotem k zemi a pod svými troskami pohřbívá purkmistra i jeho. Hodinář hrůzou vykřikl a probudil se zmáčený potem. "Co znamená tento zlý sen? Má mi snad být výstrahou?" ptá se sám sebe. Rozpomíná se na podrobnosti a rychle na papír zakresluje a zapisuje všechno, co ve snu viděl. To je to pravé, o čem snil, ale co se mu nedařilo nakreslit. Rozradostněn z dobrého vnuknutí, ale i rozladěn tragikou snu, utíkal domů. Svěřil se své manželce, která ho v úzkostné předtuše zrazovala od toho, aby objednanou práci dokončil. Mistr jejích námitek nedbal, hlavně že už ví, jak objednané dílo provést ke spokojenosti moudrých a opatrných pánů konšelů.

S chutí se pustil do práce a o prvním jarním úplňku roku 1422 byl orloj hotov. V poledne se před radničním výklenkem shromáždily zástupy měšťanů i lidí z venkova. Netrpělivě očekávali, až spatří dílo, o kterém se tolik mluvilo, ale které zatím nikdo neviděl. Úderem dvanácté padají závěsy a žasnoucím divákům se objevuje všechno to, co před časem viděl ve svém snu mistr Pohl. Úžas vystřídalo nadšení a Horním rynkem zazněl obrovský jásot. Všichni byli hrdi na to, co nemělo žádné jiné, byť i mnohem větší město, byli také hrdi na svého mistra. Šťasten byl i hodinář, který kromě všeobecného uznání obdržel za svou práci odměnu stopadesátšest kop pražských grošů. A tak se zanedlouho slavila veselá svatba jeho dcery Aninky s panem Hanušem, zámožným dědicem dobře zavedené kupecké živnosti.

Uplynula řada let. Zvěst o dovedném hodináři se roznesla po světě. Doslechli se o něm i ve Vídni, odkud se do Olomouce vypravil sám rektor vídeňské univerzity Tomáš Ebendorfer. Podrobně si prohlédl celé zařízení, uznale potřásl hlavou a ujednal s mistrem Pohlem smlouvu, že podobným, možná ještě lepším orlojem proslaví Vídeň.

Zatímco se hodinář chystal do Vídně, rozhodli na radnici olomoučtí konšelé, že mistr už nesmí zhotovit podobný orloj v žádném jiném městě a že proto ani nesmí Olomouc opustit. Když si purkmistr nechal Pohla zavolat a tlumočil mu rozhodnutí městské rady, poukazoval mistr na své splněné závazky vůči městu a také na to, že nikdy nebyla radními vyslovena podmínka, která by mu zakazovala pracovat jinde, než v Olomouci. Rázně odmítl všechny pohrůžky konšelů a rozčilen opustil radní síň. Den předtím, než měl odcestovat, dostavil se k němu do domu radniční posel se vzkazem, aby mistr okamžitě přišel na radnici. "Mistře, chceš opravdu opustit naše město i proti zákazu rady?" tázal se ho purkmistr. "Nemáte právo mě zde držet proti mé vůli," odpověděl podrážděně Pohl. "Máme dost prostředků, abychom tak učinili. Rozvaž si to dobře. Kde je moc, tam je i právo!" vypínal se jeden z konšelů. Ale hned chlácholivě dodal: "Náhradou za ztrátu, kterou utrpíš, když zůstaneš a orloj ve Vídni nezhotovíš, dostaneš okamžitě nových stopadesátšest kop grošů." "Tady nejde o výdělek, nýbrž o dané slovo a svobodu podnikání. Nedbám na vaše hrozby a dovolte mi, abych směl odejít," zvolal vzrušeně hodinář a mířil ke dveřím. "Sečkej ještě chvíli a naposled zvaž své rozhodnutí, zruš smlouvu a přijmi od nás nabízené odstupné. Jinak si zaviníš velmi smutný osud," zvolal jeden z konšelů a zastoupil mu cestu. "Nemůžu, moudří a opatrní pánové," odpověděl Pohl zaraženě. Purkmistr pokynul a ze sousední místnosti vystoupili dva biřici v rudých pláštích a černých kuklách, kteří mistra svázali a odvedli. Po chvíli tísnivého ticha, které proťaly dva srdceryvné výkřiky z radničního sklepení, se s ním vrátili zpět. Vedli a podpírali na smrt bledého mistra, který se oslepen bezmocně skácel k zemi.

Míjela léta, která tvůrce orloje trávil v temném smutku věčné tmy. Sil mu ubývalo a pomalu chřadl. Protože cítil, že jeho dny na tomto světě jsou již sečteny, rozhodl se městu vrátit to, jak se k němu zachovalo. Pod záminkou, že je nutno na orloji něco poopravit, se dal dovést v doprovodu purkmistra k orloji. Stanul u svého díla a myslel na to, jakou dostal odplatu od městské rady za své dílo, které město proslavilo, a také na to, co dovede s lidmi provést žárlivost a závist. Kostnatou, vyhublou rukou sáhl do stroje. Chvíli v něm tápal a cosi hledal. Pojednou v orloji hrklo, kolečka se roztočila a figurky se roztančily, drnčelo to, cvakalo, cinkalo, klapalo a hřmotilo, až se nejtěžší závaží utrhlo a spadlo přímo na hlavu purkmistra. Orloj se zastavil a pod ním dokonával purkmistr. Skoro v mdlobách dovedli slepého hodináře domů a ten ještě týž den skonal a tak se jeho a purkmistrův pohřeb konal ve stejný den. Pobořený orloj pak dlouho nebyl v provozu, nenašel se nikdo, kdo by ho dovedl dát do chodu.


Telefon: 603 502 735, email: info (kyselá; ryba) orloj . eu