Chvála kovářského řemesla

Středověký kovář byl významný a vážený řemeslník. Tak tomu bylo už od starověku, kdy zpracovávání kovů bylo měřítkem vyspělosti civilizací. Kováře vždy provázel oheň, výheň, kovadlina a charakteristické kovové zvonivé klepání. Na venkově i ve městech bylo jeho hlavní činností okovávání koní a opravy všeho možného, co bylo kovové. Kovárna byla jedním z center společenského života, kde se scházela řada lidí. Bylo běžné, že kovář trhal zuby a jeho manželka byla kořenářka. Kovář oheň ovládal a byl považován i za černého šamana, který je spjat s představou podsvětí a pekla. V kovárně se s ohněm pracovalo denně a kovařina byla považována za tajemné řemeslo, obklopené mnoha kulty, mýty a pověrami. Kromě léčení do jeho kompetencí spadalo i dešťové kouzlo, přivolávání deště.

Je nutné připomenout, že v době, kdy vznikal orloj, tj. v pozdním středověku, při zpracovávání železa ještě nebylo známo ani vrtání. Za studena bylo možné tehdejší měkké železo ohýbat nebo pilovat, ostatní úkony bylo nutné dělat za tepla a to byla doména kovářů. Dělení materiálu a utínání je základním výkonem kováře. Vytahováním a rozkováváním dostává výrobek budoucí tvar. Ohněm lze svařit a skovat k sobě díly, jako třeba obruč a výztuhy. Otvory kovář probíjel a při spojování dvou konstrukcí k sobě používal vykované klíny přes kapsy. Také uměl spojovat svařováním za tepla, skováváním. Přes proražené otvory spojoval části k sobě nýtováním. Takto pracoval i tvůrce orloje, královský horologista Mikuláš z Kadaně. Byl už považován za hodináře, ale v té době to znamenalo být také zámečníkem a především kovářem. Zámečnická a hodinářská profese zůstávala v Čechách ve stejném cechu až do počátku 18.století.

Jeho tehdejší dílo na orloji je z velké části zachováno dodnes, po šesti stech letech. Mohutná sloupková konstrukce základního rámu je zakončena čtyřmi kovanými špicemi. Horizontální a vertikální tyče jsou k rámu připevněny klínováním přes vykované otvory. Detaily tohoto typicky středověkého spojování bylo možné nafotografovat při restaurátorských pracích v roce 2005, kdy byl celý orloj rozebrán. Na původní sloupky a tyče byly v pozdější době uchycovány další části stroje a elementy s novými funkcemi. Rám byl původně postaven na vnitřní dřevěné konstrukci. Ta shořela při požáru v roce 1945, dnes je zabetonován a tak při restaurování zůstal na svém místě.

Unikátní jsou původní kovaná kola hlavního stroje. Jsou tři, pro pohyb zvěrokruhu (365 zubů), Slunce (366 zubů) a Měsíce (379 zubů). Obruče mají průměr 116 cm a sílu přibližně 10 mm. Na jejich povrchu jsou jasně zřetelné staleté stopy po výrobě. Pro spojování je použito jak svařování za tepla, tak nýtování. Částečně prohnuté a deformované výztuhy jsou stopy po vystřeďování. Zuby byly trojúhelníkového profilu předkované a do přesného rozměru dopilovány. Na vnitřním okraji kola pro pohon zvěrokruhu je protizávaží, protože prstenec zvěrokruhu na vnějšku astronomického ciferníku je umístěn excentricky a při rotaci musí být celá sestava vyvážená.

Dnešní kovářské řemeslo se přesunulo především do oblasti ozdobných mřížových prvků a do výtvarného umění. Tak významní a tradiční řemeslníci, jako kováři si zaslouží mít svého patrona. Ti dnešní se hlásí k řeckému bohu ohně Hefaistovi (římský Vulkán). Není divu, byl to nebeský kovář. Měl vynikající původ, protože jeho otcem byl nejvyšší Zeus. Malý Hefaistos byl nedokonalý, ošklivý a slabý, takže byl okamžitě svržen z Olympu. Jak je v mytologii obvyklé, ujaly se ho dvě menší bohyně, vychovaly ho a naučily řemeslu. Když pak vyráběl nádherné šperky, byl povolán zpátky na Olymp a byla mu zařízena „božská“ dílna se dvaceti měchy. Pohyboval se sice nemotorně, ale na Olympu tvořil paláce, vyrobil brnění pro Achillea a Dioméda, Hádovu přilbu neviditelnosti, Héliův vůz a Hermovu okřídlenou helmu a sandály. Asi mu sláva vstoupila do hlavy, tak byl opět zavržen. Jak padal, ještě více se polámal, ale na ostrově Lemnos se dal zdravotně dohromady a svojí kovářskou živnost opět obnovil. Když Prométeus kradl bohům oheň a dal ho lidem, ukradl ho právě Hefaistovi. Velice akční život, i když jen mytologický.

V křesťanské hagiografii patroni kovářů takto akční nejsou. V Čechách se uvádí apoštol Matěj a sv. Eligius, který měl zasvěcenou kapli v původním Klementinu. Eligius žil v 7. století a byl především zlatníkem a mincmistrem na dvoře franských králů. Takže také dělal krásné věci, jako Hefaistos. Legenda uvádí, že při okovávání neklidného koně mu nohu odňal, okoval jí a pak znovu nasadil. Je zobrazován se zlatnickými nástroji, ale také s kovadlinou, měchem a podkovou. Hlásili se k němu kromě zlatníků, razičů mincí, zbrojířů, kovářů a kovodělníků také veterináři.