Nejznámější pověst o orloji je o oslepeném orlojníkovi, který ze msty orloj poškodil a na dlouhá léta zastavil. Sepsal jí Alois Jirásek (1851 - 1930) ve svých Starých pověstech českých (1894) a přes její známost ji uvádíme. A. Jirásek čerpal ze starších zdrojů a také z méně známého historika a spisovatele Josefa Svátka (1835 - 1897). Tyto podněty převáděl s fabulací jemu vlastní do rozsáhlých epických útvarů. Od J. Svátka zde uvádíme v původním textu tři pověsti (Nakl. F. Topič, 1922). Další tři pověsti v tajemném stylu jsou od Václava Cibuly (1925 - 2009).
K věstným znamením Prahy patří starý orloj na věži radnice staroměstské, který jest vzácnou památkou umění hodinářského. Ciferník ukazuje totiž hodiny dne i noci jak dle starého tak dle nového orloje, pak dni, měsíce a roky, východ a západ měsíce i slunce, planety a vůbec všecka znamení hvězdářská. Když hodiny bijí, zvoní smrt, která v rámci orloje stojí, a kývá lebkou na žida, jenž na druhé straně měšcem v ruce potřásá. Mimo to otvírá smrt při odbíjení hodin dásně svoje, o každé hodině pak se objeví v okénkách nad orlojem postavy sv. apoštolů jedna po druhé. O původci umělých hodin těchto dí pověst, že jím byl slepý mládenec, jenž byl v umění hodinářském velmi zběhlý. Když pak mistrovské dílo svoje dokonal, obdivovala se mu veškerá Praha a mnohá města žádala umělce, aby též jim takové hodiny postavil. Ale pražští konšelé, nechtějíce, aby se též jiná města podobnými mistrovskými hodinami honositi mohla, dali mladému mistrovi oči vypíchnouti, aby takové dílo více zhotoviti nemohl. Slepý mládenec nereptal na tento nevděk konšelů, ale vyžádal si jen toho, aby ho ještě jednou k hodinám dovedli, že v stroji něco opraviti chce. Když se tak stalo, vytáhl nepozorovaně jedno z nejdůležitějších per, a hodiny od té doby více nešly, neboť je nikdo spraviti nedovedl. Slepý mládenec pak ve svém známém proroctví mezi jiným uvedl, že toho roku, kdy starý orloj jíti počne, veliká vojna v Čechách zuřiti bude. Jak známo, byly hodiny tyto opět opraveny a počaly v novoroční noci roku 1866 bíti. Že skutečně toho roku v Čechách válka zuřila, jest každému známo.
Podobná pověst vypravuje se o starobylých hodinách na radnici v Olomouci, které byl saský hodinář Antonín Pohl v XV. století se stejnou umělostí zhotovil, také ten byl od konšelů olomouckých oslepen, aby takové hodiny nikde více zříditi nemohl, načež prý se dal naposledy k nim dovésti a navždy stroj jejich pokazil. Totéž se o hodinách na velechrámu ve Štrasburku i jinde vypráví ).
Kostlivec na starém orloji radnice stojící byl prý od slepého mládence po zkažení těch hodin nadán tou mocí, aby tehdáž, až zase lebkou svojí kývati počne, veliké neštěstí pro zemi českou oznámil. Budeť prý potom svedena ona poslední krvavá bitva, která dle proroctví slepého mládence český národ až na několik lidí s povrchu zemského vyhladí. Ale tato moc kostlivcova prý se zmaří tím způsobem, když se v noci po onom dni, kterého se kostlivec i se starým orlojem zase pohybovati počne, hošík v novoroční noci narozený se postaví před chrám týnský a v témže okamžiku, kdy dvanáctá hodina na věži odbíjeti počne, do tak prudkého běhu přes náměstí staroměstské se pustí, aby se ještě před posledním udeřením hodin před starým orlojem nalézal. Podaří-li se mu to, pak mrští kamenem po lebce kostlivcově a roztříště ji, zničí také všecku záhubnou moc kostlivcovu a odvrátí tak ono předpovězené neštěstí od země české. .
Nad orlojem staroměstské radnice nalézají se dvě okénka, vedoucí do kobky žalářní, v níž za starých časů osoby stavu šlechtického vězněny bývaly. Jednou přišel do žaláře toho český rytíř, který byl s Pražany válčil, ale konečně od nich zajat a k smrti odsouzen byl. Před popravou vyhlížel rytíř z okénka na náměstí, any tu hodiny nad ním bíti počaly. Při tom se smrt s kosou pohybovala a dásně otvírala, žid hýbal měšcem a kohout kokrhal. Tu se náhodou stalo, že vrabec vletěl do otevřených dásní smrti a tak se ve vězení octnul, neboť kostlivec hned na to zase dásně sklapnul. Po celou hodinu musil vrabec ve vězení svém vytrvati a teprva když zase hodiny odbíjely, mohl z lebky kostlivcovy ulétnouti. Na to vše uvězněný rytíř z okénka patřil a událost tato naplnila jej nadějí, že i jemu může Bůh z vězení pomoci. A skutečně, důvěra jeho nebyla zklamána, neboť právě téhož dne smířili se Pražané s rytíři a následkem toho byl i vězeň ze žaláře na svobodu propuštěn.
Pověst říká, že pražský orloj vznikl z jiných důvodů než jen aby ukazoval čas. Původně prý šlo o promyšlený plán tajného bratrstva, které najalo výtečné odborníky – hodináře Mikuláše Kadaňského z Kadaně, univerzitního rektora matematika Johanna Šindela, astrologa Nicolase a tajemného kazatele známého pod jménem Rasach. Ve znamení měli archanděla Uriela, který byl (židovským) andělem znajícím tajemství pohybu nebeských těles a zjevení, byl i patronem proroctví a alchymie. Orloj také původně vypadal zcela jinak – byl bez soch, bez svatých v okénkách, bez Mánesova měsíčníku…Toto „tajné dílo“ bylo podle této pověsti koncipováno jako časomíra zla, nebo se v ní zvrhlo během realizace. Démon hlavního plánovače (ne tedy konstruktéra Mikuláše) připravil o zrak záměrně, za jeho troufalost soupeřit s ním. Mohl jím být někdo vystupující pod přezdívkou Mistr Hanuš?
Pražský orloj není jen obří časomírou, byl konstruován jako pomocník astrologů, mágů a zasvěcenců. Visí na něm nějaká neznámá kletba? Možná že funguje jako apokalyptické ďáblovo oko, jehož úkolem je ovládat duše lidí i celou zemi. Měření času je pouhou zástěrkou, šalbou. Je jedním ze způsobů, jak přilákat oběti – ty touží znát správný čas a jsou lapeny! Orloj, obrazně řečeno, žil a žije z energie svých obdivovatelů. Někteří křesťanští učenci toto vytušili a proto se kontaktu (byť i vteřinovému) s ním obezřetně vyhýbali. Tolik tato dosti ponurá pověst.
Ze všech postav na radničním orloji se vždycky nejvíce vyprávělo o kostlivci; nejspíš to bylo tím, že vzbuzoval největší hrůzu a proto mu lidé přikládali podivnou moc i schopnost věšteckou.
Vyprávělo se o něm, že když se na dlouhou dobu pokazí, přicházejí na český národ těžké časy a kostlivec jim dává znamení prvním kývnutím hlavy. Jeho moc může zmařit jen chlapec narozený v novoroční noci; jakmile se orloj uvede po dlouhé přestávce znova do pohybu a v půlnočním čase kostlivec poprvé kývne, vyrazí chlapec od Týnského chrámu a poběží přes celé náměstí k radnici tak rychle, aby doběhl k orloji ještě před posledním úderem hodin. Když se mu to podaří, zničí kostlivcovu moc a odvrátí neštěstí od celé země. Kostlivec na orloji však nevěštil vždycky jen zlé časy; byly i případy, kdy se stal znamením naděje. Nad orlojem jsou dvě malá okénka; vedla kdysi do žalářní kobky, kde byly vězněny osoby ze stavu urozenců. (Později - v roce 1659 – byly do okének umístěny chodící sošky 12 apoštolů!) Jednou se ocitl v kobce rytíř, který byl dlouho s Prahou na štíru a nejednou přitom sáhl ke zbrani; Pražané ho zajali, odsoudili ke ztrátě hrdla a uvrhli do vězeňské kobky, kde čekal na kata. Už ztratil poslední špetku naděje a sklesle se díval okénkem na náměstí. Právě začaly bít hodiny, smrt pohybovala kosou a otvírala dásně, lakomec houpal měšcem a kohout kokrhal. A stalo se náhodou, že do otevřených dásní kostlivce vletěl vrabec; dásně sklaply a vrabec musel zůstat ve vězení celou hodinu, dokud nezačal orloj znova odbíjet. Sotva kostlivec otevřel po šedesáti minutách poprvé dásně, vrabec vyletěl a zmizel jako šipka za komíny protějších střech. Uvězněný rytíř to všechno z okénka sledoval, a když viděl, že je vrabec zase na svobodě, zhluboka si oddechl; v té chvíli se mu znova vrátila naděje, jež člověka provází i v nejtěžších chvílích, a možná i v té poslední.
Čím víc na to myslil, tím víc v něm rostla víra, že se všechno obrátí k dobrému. A jeho naděje se skutečně splnila; ještě téhož dne se starý spor urovnal a Pražané udělili svému vězni milost.
Nikdo neví, kde odpočívá všech dvacet sedm českých pánů, kteří položili život 21.června 1621 na Staroměstském náměstí. Jejich hlavy byly pro výstrahu vyvěšeny v železných koších na Staroměstské mostecké věži, a teprve po dlouhé době je směli příbuzní vložit do krabic označených jmény a pohřbít kdesi v Týně; avšak vypráví se, že tajným rozhodnutím byly z toho místa odneseny a pochovány v kostele svatého Salvátora, anebo možná někde docela jinde. A tak se dodnes neví, kde odpočívá prach pana Jáchyma Ondřeje Šlika, který byl vyvolán na popraviště jako první, nikdo neví, kde jsou pozůstatky Václava Budovce z Budova, který ho následoval, ani těch dalších: Kryštofa Haranta z Polžic, šestaosmdesátiletého Kašpara Kaplíře ze Sulevic, ani Prokopa Dvořeckého z Olbramovic, který se ještě v posledním okamžiku obrátil k soudcům a zvolal:“Řekněte císaři, že já nyní stojím na jeho nepravém soudu, ale on musí stát na soudu mnohem hroznějším a spravedlivém!“ A stejně nikdo nemá zdání, kde leží Friedrich z Bílé, Jindřich Ota z Losu, Diviš Černín z Chudenic, Vilém Konecchlumský z Konecchlumí na Spyticích, Bohuslav z Michalovic na Rvenicích a Novém Sedlci, i ti ze stavu městského: Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, slavný doktor lékařství a někdejší učitel svého kata Jan Jessenius, Kryštof Kober z Koberštejna, Jan Šultys a všichni ostatní, kteří umírali za víření vojenských bubnů, aby nikdo neslyšel jejich poslední slova.
Každým rokem ve výroční den té smutné události však přichází všech sedmadvacet popravených znovu na Staroměstské náměstí, chvíli postojí na místě, kde stálo lešení, a potom se ubírají všichni pomalým a tichým krokem před jižní průčelí radnice. Tam mlčky stojí a pozorně sledují chod orloje.
Jde-li stroj správně a přesně, je to znamení, že se českému národu daří dobře, a všichni se rozejdou pokojně a v míru. Avšak je-li stroj pokažen anebo objeví-li se v jeho chodu sebemenší a sotva postřehnutelná odchylka, soudí těch sedmadvacet, že v české zemi není něco v pořádku a že přicházejí zlé časy na jejich potomky. A v takové chvíli se vracejí do zšeřelých ulic Starého města smutně a truchlivě, jako by znovu prožívali ty dávné těžké chvíle na dřevěném lešení; jdou tiše a beze slova, s hlavami sklopenými, a pak opět čekají, čekají, až uplyne další rok.
Ani sněm zemanů a měst nebyl položen do staroměstské radnice, ani valná obec nebyla tam svolána, aniž důležitý soud nějaký tam konán, a přece valem se hrnuli lidé k radnici, a ne chvíli, ale od božího rána, po celý den. A kdo sem přišel, tomu se nechtělo odtud; stál tu a čekal dlouhou chvíli, hodinu i více a ne volně a v pohodlí, nýbrž v hrozné tísni zástupů.
Tlačilo se všechno k věži radnice, kdež byl ten div divoucí, nový orloj, o němž šly takové řeči. Povídalo se o něm po všech Pražských městech, ve dvoře králově, v panských domech i v sousedských jizbách, v krčmách i na ulici, všude, že ten nový staroměstský orloj jest ne jako jiný orloj, ale že je tak divný a znamenitý, že jistě je nad jiné všecky orloje na světě.
Měšťané, řemeslníci, ženy staré, mladé, studenti v pláštích, všichni se před radní věží tlačili, na špičky vystupovali, hrdla natahovali, oči vyvalovali na veliký ciferník čtyři a dvacíti hodin, plný zlatých kruhů a čar, čísel a divných znamení, na kulatou tabuli pod ním s malovanými obrazy dvanácti nebeských znamení, na sošky vpravo vlevo v tesaném lupení, a nejvíce na smrt a divného Turka, na lakomce s měšcem peněz. Kol radnice šuměla, hlučela směsice hlasů, neúnavná, ustavičná jako hučivý proud.
Než umlkala hned a tichla, jak shora, s nového orloje ozval se hlas zvonce. Jen tu tam se výkřik ozval, tu tam se ruce zvedaly ukazujíce na smrt, jak lermo zvoní, jak tahá za zvonec. A v tom, na úžas všech, otevřela se dvě okénka nad orlojem, a v nich se ukázali apoštolové. Šel jeden za druhým, všech dvanácte, od západu k východu, každý se k lidu obrátil, posléze sám Kristus žehnaje zástupu. Mnozí smekali, mnozí se křižovali, jiní na smrt ukazovali, jak sanice otvírá, na Jidáše či lakomce, že sebou vrtí, a ten staroch vedle smrti, že hlavou kroutí, že se mu jako ještě nechce, ať kostlivec nezvoní. Ale jak výše, nad okénky kohout zakokrhal, šlo davem nové, veselé pohnutí. Smáli se, pokřikovali. A zase šuměla, hlučela směsice hlasů, neúnavná, ustavičná jako hučivý proud. Všude v zástupu mluvili o mistru toho orloje, jak je zvláštním darem božím a vtipem nad jiné obdařen, všude jmenovali mistra Hanuše, jenž to dílo vtipně a divně udělal.
Také mistři a doktoři ve tmavých pláštích a tabardech, kteří stáli poblíže věže a orloj si prohlíželi, chválili jeho původce. Stáli tu vážně, hubení, otylí, mluvili latinsky, česky a pořád jen o kruzích a znameních orloje. Kohoutu, figurám, smrti, starci a jiným se jen usmáli, a jeden z nich vyslovil se pohrdlivě před bakaláři a studenty, když smrt lermo zvonila a kohout kokrhal, že tyto tatrmany a podobné aparáty jsou udělány jen k podivení a k divadlu obecnímu lidu.
A již jim vykládal, že ten orloj je všem učeným lidem a zvláště astronomům divný a vzácný bez těch tatrmanů, neboť že ukazuje, jak slunce svým během od západu k východu po zodiaku jde nebo postupuje, a na kterém znamení, na kolikém stupni každý den z rok do roka stojí, v kolik hodin kdy vychází, v kterou hodinu na poledni stojí, kde zapadá, jak vysoko od východu nad horizontem a kterak blízko k linii polední a jak nízko k západu, také kde po západu pod horizontem totiž v noci pod zemí je, také to jak od nás jdouc v ubývání dne na zimu se oddaluje a zase v přibývání dne na léto k nám se přibližuje.
Učený mistr náhle umlkl, jak z radnice zdobeným portálem vycházeli konšelé a rada Starého města v šubách, birytech i čepicích. Mířili k orloji. Všechno kol ustupovalo, všichni, lid i učení mistři, bakaláři i studenti obraceli k nim zraky, ale nejvíce na staršího již muže v tmavém hábitě misterském. Kráčel zrovna vedle primátora, byl vážné přibledlé tváře a tmavých vlasů.
Hlasy se zástupem rozšuměly, všude bylo pohnutí, každý se tlačil, do předu strkal, hrdlo napínal, aby dobře viděl na tohoto muže. Rozlétlo se, že to mistr Hanuš, otec a mistr nového orloje.
Všichni ho uctivě pozdravovali i mistři z koleje; on pak skromně děkoval a hned jak primátor a konšelé stanuli před orlojem, jal se jim vykládati po jejich přání všecka znamení i kruhy.
Mluvil o hvězdách, o slunci; pak o měsíci vykládal, co o něm orloj ukazuje, kdy nastává, kdy první čtvrt, kdy plný též a kdy je poslední čtvrt, jak ho přibývá a ubývá. Také o dvanácti znameních, kdy kterých šest nad zemí, a kterých šest pod zemí.
A dál také vysvětloval mistr Hanuš, že orloj ještě ukazuje svátky přes celý rok, že je tu napsán celý kalendář obecní s dvanácti měsíci obyčejnými a se zlatým počtem.
Všichni kolem poslouchali, i lid v zástupu stichl; mistři a doktoři hleděli učeně a přikyvovali vážně hlavou.
Když pak mistr Hanuš skončil, rozlehla se kolem hlučná chvála. On však jakoby nebyla jemu, vybízel pány starší, aby šli s ním do věže, podívat se na stroje, váhy a kola, že budou hodiny hned tepati, aby to tedy viděli, zvláště kola, jak nezmýlí učiniti, což jim uloženo.
I šli, a jak ve věži jen pohlédli na všechen umělý stroj, na kola a kolečka, páky a váhy, divili se všichni, jak vše to mohla vymysliti lidská hlava, jak vše to srovnati a v paměti zachovati, každému kolu a kolečku, každému jeho ozubci úkol uložiti.
Žasli pak čím dále tím více, jak mistr Hanuš ukazoval o vysvětloval čtyři strany či části orloje, z nichž každá měla svou váhu, svůj zvláštní stroj a svá kola, jimiž zvláštní své dílo vykonává. Všichni obdivovali se nejvíce straně čtvrté, nejsložitější, nejumělejší, a hlavnímu jejímu, kalendářovému kolu, které ve svém kraji mělo tři sta šedesát pět vroubků neb zubů a jež, jak mistr vyložil, do roka jednou se otočí, každého dne o jeden vroubek či zub.
A všechen složitý stroj šel dobře a právě, jakoby rozum a duši měl. Vtip mistrův v něm byl a řídil vše, a jen mistr Hanuš rozuměl celému stroji, žádný jiný. Jeden z konšelů, Jan, hodinář, upřímně, přede všemi se tu vyznal a nezapřel, že tomu všemu nerozumí, že toto vše se stalo jistě zvláštním vnuknutím božím; on že je starý mistr hodinářský, ale tohoto stroje na správu a řízení že by nechtěl, ani na opatrování, že by se z toho jistě zbláznil.
Jeden pak z mistrů Karlovy koleje na tuto řeč doložil, že byl ve Vlaších i ve Francouzích, že tam viděl velké a znamenité orloje, ale takového že nikde.
„A nevím a nedržím,“ dodal, „že by mohli nad tento mistrnější a divnější orlojové, kde v kterých krajinách světa býti nalezeni. Leč by tu mistr Hanuš ještě jinde takový orloj zhotovil.“
Primátor se zarazil, bezděky na starší pohlédl, ti na něj, všichni v týž okamžik. Lekli se, že by se něco takového mohlo státi. A již se na mistra Hanuše obrátili. Ten usmívaje se mínil, že je rád, že toto složité dílo mohl dokonati, z toho že Pánu Bohu děkuje. -
Primátor nevracel se od stroje tak spokojen jako k němu stoupal. Starostná myšlenka ulehla mu na mysl, jemu i některým starším: že by mistr Hanuš ještě jinam takový orloj zhotovil, že by také jiná města mohla míti takové dílo všeho podivení hodné. -
Pověst o Pražském orloji rozlétla se po všech zemích české koruny a dál za její hranice, do cizích krajin. Každý, kdo do Prahy přijel, spěchal podívat se na orloj, a každý pak nesl jeho chválu dále do svých končin.
Již přišli také poslové z různých měst, domácích i z cizozemska, požádat mistra Hanuše, aby jim zhotovil podobné hodiny. Tu již strach padl na primátora a staroměstské konšely. Žádnému na světě nechtěli dopřáti té chlouby, jen Praha samojediná měla míti slavné to dílo, její orloj měl zůstati jediným na světě.
I sešli se v tajné schůzi, radili se, uvažovali to, ono, až uznali
všichni, že by mistr Hanuš přece snad se dal cizími vlákati, jejich
sliby a zlatem, a že snad už na novém orloji pracuje, třeba snad ještě
na lepším, znamenitějším, protože je pořád ve své dílně a něco tam robí
a zkouší. Aby měli jistotu, odhodlali se k hroznému činu.
Mistr Hanuš seděl ve své dílně u velkého stolu a rýsoval na rozloženém,
velkém archu nějaký složitý stroj. Dvě svíce hořely na stole; okenice
byly zavřeny, v krbu planul oheň. Byla noc, na ulicích tma a pusto. Po
domě klid a ticho, nic se nehnulo.
Mistr byl do své práce tak zabrán, tak se nad ní zamyslil, že nezaslechl, jak pojednou venku zavrzaly schody, že někdo po nich stoupá. Neobrátil se, až když se dveře jeho jizby rázem otevřely když do ní vkročili tři muži v pláštích a kuklách hluboko do čela a do tváří stažených. Mistr se zarazil, chtěl se zeptati, co chtějí, ale již dva z nich na něj skočili, třetí zhasil svíce a již ho vlekli, ústa mu ucpavše, k planoucímu krbu.
V domě spali a nezaslechli prudkých kročejů nahoře, v jizbě mistra Hanuše, jakož nikdo z domu také nevěděl, že ti tři zakuklenci paklíčem si dvířka do dvorku otevřeli, tudy že do domu a tudy za drahnou chvíli zase z domu se dostali.
Kmitli se jako stíny a zmizeli, zapadli v nočních tmách.
Teprve ráno shledali jejich stopu a jejich hrozné dílo. Nalezli mistra Hanuše na loži, jako bez sebe. Horečka jím lomcovala a oči měl zavázané. S hrůzou vyslechli sousedé, co se mu v noci stalo, jak ho ti zakuklenci přepadli, a že ho oslepili. Oči mu sami zavázali.
O tom již ani nevěděl, neboť omdlel za jejich strašného díla.
Zvěst o tom zločinu poplašila všecku Prahu. S rozhořčením mluvili o těchto zlosynech; marně však je hledali a stíhali. Jako by do země zapadli. Leckdes již o tom divně šeptali a vypravovali si, co řekl mistr Hanuš, když se trochu vzpamatoval, jen ať zločinců těch nehledají, že jich nenajdou, třeba že byli tak blízko.
Víc neřekl; tušili však, že by mohl více pověděti, ale nepověděl, a mlčky, smuten jako slepý pták v koutku klece seděl v koutě své jizby, kde tolik pracoval. Tiše stály jeho přístroje, nehnutě visely jeho pilky, pilníčky a jiné náčiní, a prach se ukládal na knihy a na závitky papírů a pergamenů jeho kreseb a plánů. Všecko mu zapadlo v černou tmu. Vyhaslé jeho zraky nic z toho již neviděly, ani slabý zákmit světla; nemohl se již ničeho v práci dotknouti. Trudil se a soužil, stýskal si a tesknil po práci, jež byla jeho životem. Bez ní však hynul a chřadl.
I nevděk ho mučil, hrozný nevděk za jeho veliké dílo. Pořád mu zněla v duši ta slova, jež na něj zvolal jeden z těch zakuklenců za oné strašlivé noci: „Nuž, druhého orloje již neuděláš!“
To byla jeho odplata, to měl za všecko své dílo. Soužil se a víc a více na těle scházel. Již cítil, že bude všemu konec. I sebral poslední síly, vydal se ku Staroměstské radnici, provázen jedním ze svých bývalých žáků.
Před radní věží stál houf lidí čekajících, až bude orloj bíti. Kolem šel slovutný mistr a lidé ho nepoznali. Tak byl sešlý. Shubeněl, tváře zapadly, sežloutly a hlava útrapou sešedivěla. U radnice potkal několik konšelů, ale ti se mu hned vyhnuli. Již ho žádný z rady nevítal a neradi před tím slyšeli, když vzkázal, že přišel se podívat na orloj, že mu něco nového připadlo, jak by se dalo spraviti, aby závaží snáze šlo.
Dal se zavésti ku nejsložitější, ku čtvrté části. Ale vše bylo pro
něj ve tmách, spousta kol a koleček, per i pák. Jen jejich hlas slyšel,
jak správně a dobře šly, jejich práce hlas.
I stál slepý a chorý, před časem sešedivělý mistr sklíčen u svého díla
a naslouchal jeho zvuku a myslil na radu a konšely, jak se mu odměnili
slepotou, aby se mohli pochlubiti před světem, jak nedbali jeho muk,
jeho bolestí a teď i jeho samého.
V tom zvonec se ozval. Venku na orloji kostlivec za něj zatahal, lermo zazvonil, hodinu již již prchající hlásil. Smrť volala. Stroj spustil a již apoštolové jdou.
Mistr Hanuš chvěl se na celém těle. Vztáhl pravici, držel ji okamžik nad strojem, pak do něho sáhl, jako by jasně viděl, kostnaté prsty chvilku tam pracovaly. A jak ruku vytáhl zpět, skříplo v kolách a všechen stroj jako by pomaten, pobouřen zahrčel, chrčel a hrčel, kolečka, kola jen lítala, vše drnčelo, cvakalo, syčelo, pištělo, a smrt zvonila. Pak na ráz vše ztichlo. Zvonec umlkl, kola, páky a péra vše stálo, apoštolově nedoputovali na své cestě, figury všecky ztuhly, kohout nezakokrhal.
Zděšený lid venku zmateně volal a křičel. Z radnice běželi ke stroji. Ten stál nehnutě, a na zemi ležel otec a mistr jeho, zsinalý, ve mdlobách. Jen ho pak domů donesli, a již vydechl duši.
A orloj stál a stál, a nebylo nikoho, kdo by spravil to umělé, mistrovské dílo.