naspis

Novinky


Mapa


Kontakt


Vyhledávání



Česká republika


Péče o památky Prahy



Virtuální muzeum hodin o.s.


TOPlist

Valid XHTML 1.0 Transitional


O SOBOTECKÉM HODINÁŘI PROKŠOVI
Zvláštní otisk z „Věstníku soboteckého“

1941

VYTISKLA KNIHTISKÁRNA LEOPOLDA LAŽANA V SOBOTCE

 Hodinářský mistr Jan Prokeš.
Narodil se 17. listopadu 1818 v Nové Páce, 
zemřel 18. prosince 1890 v Sobotce.

Dnešní švýcarské nejdokonalejší ploché a filigránské dámské náramkové hodinky, vystavené na světové výstavě soudobé kultury v Paříži r. 1937, jsou výsledkem předlouhého vývoje hodinářské práce. Kolik tu bylo projevů lidské tvořivosti a důvtipu od hodin přírodních k současným hodinám umělým přes první primitivní hodiny kolečkové vynalézavého mnicha, prý potomního papeže Sylvestra II., přes monstrosní a přec konstrukčně tak důmyslné věžní stroje orlojové hodinářů středověkých, přes objev ocelového pera tak významného pro novověké hodinářství, přes živá vejce norimberská, jak se říkalo původním hodinám kapesním, přes hodinové kyvadlo holandského astronoma van Huygense z poloviny XVII. století, přes nejrůznější druhy hodin bytových, co tu všude lidské hloubavosti, počtářského umu a kombinace, kolik píle, vytrvalosti a nejjemnější manuální zručnosti, a to vše vlastně jen nad principem malého ozubeného kolečka. Slunce, voda, písek, kolečko, pero, kyvadlo, jsou hlavní vývojové mezníky hodinářské práce od dob nejstarších do dneška.

Také Sobotka se může pochlubit jedním z hodinářských mistrů skutečně dovedných a vynalézavých. V. M. Dufek ve vzpomínkové knížce o staré Sobotce „Šedesát let zpět" v sloupcích věnovaných hostinci „Na poště" a jeho hostům vypravuje, že u význačného prostředního kulatého stolu v jídelně denně sedával (v letech osmdesátých) hodinář Jan Prokeš, drobný, šedivý stařeček, široko daleko proslulý. Dne 18. prosince m. r. bylo tomu již padesát let, co starý pan Prokeš odešel od svých hodin a hodinek na tiché svaté pole na návrší pod Humprechtem mezi sobotecké sousedy a sousedky, kteří ho předešli a jimž byl po padesát let sousedem dobrým a nejvěrnějším. Pilná řemeslná tvorba Prokšova, znamenité úrovně, byla nepochybně výslednicí značného talentu, projevem technické bystrosti a vrozeného důvtipu, osobní píle a houževnatosti a svým vyšším zaměřením zřejmě značně předcházela řemeslný průměr své doby. Četné hodinářské výrobky nevšední odborné úrovně a výborné jakosti tohoto malého českého člověka, který žije v paměti již jen nejstarších soboteckých, byly takového rázu, že Prokeš zaslouží, aby byl s něho setřen prach pomalého zapomínání a aby byl u příležitosti tohoto jubilea výrazněji připomenut soboteckým generacím mladším a nejmladším.

Jako synek novopackého hodinářského mistra Frant. Prokše, dobrého odborníka, zahloubaného nad nekonečnými a ovšem i marnými pokusy sestrojit perpetuum mobile, projevoval od útlého mládí zvláštní nadání pro řemeslo svého otce; již jako osmiletý hoch zhotovil mosazné nástěnné hodiny. Není divu, že jej otec vyučil svému řemeslu stejně jako i druhé dva synky. Po vyučení mladý Prokeš pracoval krátce u hodináře Vertengla v Praze. Nenalezl tu prý však ani prostředí, ani příležitost k odbornému zdokonalení, a vrátil se proto do otcovské dílny. R. 1838 přišel do Prahy znovu, avšak i tentokrát již po roce se zase vracel domů. Cestou pěšky nalezl v Sobotce místo u hodinářského mistra Krista. Ten však už za dva měsíce zemřel. Když sobotecký městský radní Matěj Dušek mu za město zdarma nabídl měšťanské právo, usadí-li se v Sobotce trvale, přijal, a tak se mladý Jan Prokeš, sotva jednadvacetiletý, stal soboteckým měšťanem a samostatným mistrem hodinářským. 9. února 1841 přivedl si z Levínské Olešnice u Nové Paky ženu Marii, rozenou Pilařovou. Osamostatněním v Sobotce r. 1839 začíná dlouhá a bohatá Prokšova činnost hodinářského praktika.

Sobotka v padesátých letech minulého století! Kolik líbezných představ vyvolávají na ni zežloutlé listy J. L. Turnovského „Pamětí starého vlastence" a památníky rodáckých sjezdů! Půvabné městečko s podloubím kolem rynku, tolik poetické, se čtvercovým náměstím a barokní štatuí mariánskou, před níž se za vlahých podvečerů májových konaly prosebné pobožnosti k svatému Floriánu na ochranu před častými požáry, jimiž město bylo stiháno, a s radnicí s cibulovitou vížkou. Poklidné městečko se vznosným gotickým kostelem a s kouzelnou elipsou humprechtského zámku se „zlatým" půlměsícem a s tajuplnou oborou pod ním, vroubenou kamennou zdí. Sobotka po zhoubných ohních pomalu dokončující svou přestavbu z města dřevěného na město kamenné, to bylo idylické město našich dědů a pradědů. Tato spanilá Sobotka v úsvitu národního obrození byla působištěm osvícensky vzdělaného děkana F. Vetešníka, zakladatele sobotecké chrámové knihovny, tato Sobotka měla svého vlasteneckého pátera Šimůnka, podnětného kulturního pracovníka, zaníceného divadelníka a otcovsky štědrého přítele studentů, v této Sobotce odchovával nová pokolení s Václavem Šolcem v čele kantor František Kendík, „pedagog a vlastenec vzorný", za jakého jej označil Šolcův životopisec Bohuslav Čermák. Tato bývalá Sobotka uměla dát národu vynikající umělce slovesné, básníky i vědce (často se zamýšlím nad nápadným a zajímavým zjevem, že Sobotka, město tak půvabné, položené do luzného kraje, neuměla též zrodit rovnocenějšího umělce hudebního nebo výtvarného), a stejně dala národu význačné politiky a národohospodáře (primátor dr. Šolc, poslanec Maštálka a průmyslník Novák). Rychle pulsující život sobotecký té doby nalezl svůj výraz též v čilé a mnohotvárné veřejné činnosti drobných soboteckých měšťanů a městek, ať již ve správě města anebo na poli osvětovém, zejména na ochotnických prknech kdysi „U Řeháků", potom „U Horáků", až na konec v staré solnici, na jejímž stropě zanechal stopy výtvarný genius Mánesův, stejně jako se jevil v dílnách soboteckých malých řemeslníků. Sobotka v druhé polovici minulého století neměla jen svého hodináře Prokše, nýbrž také čepelníka Václava Nováka, (otec průmyslníka Josefa Nováka a děd býv. min. obchodu ing. Lad. Nováka ) vynálezce a výrobce lísek na sušení sladu, a dovedného samouka houslaře Václava Jeřábka. (otec spisovatele dr. F. V. Jeřábka).

Sobotecký tvůrčí rozmach byl ovšem jen odrazem rozmachu celonárodního, který u nás vyvrcholil rokem 1848. Je to údobí zrodu nových hodnot hlavně hospodářských a sociálních; výroba, majíc především sloužit nejširším vrstvám lidovým, musí býti zintensivněna, zindustrialisována, lidské společenství, osvobozené od nevolnictví, sociálně reorganisováno. Doba nabyla na dynamičnosti, životní tempo se zrychlilo, čas nabyl na ceně, organisace práce se stala organisací především též času. Bezpečnost železniční dopravy, tento nejdosažitelnější technický výraz své doby, je možná jen při přesné a bezvadně fungující organisaci časové. Je nasnadě, že se tento zlom doby musil nutně objevit také na  hodinách. Na sociální funkci hodin i na jejich vzhledu. Hodiny, a zvlášť ve své formě hodin kapesních, přestávají býti majetkem vrstev zámožných, stávají se majetkem obecným jako užitkový předmět každodenní. Se stěn salonů se stěhují hodiny na stěny kuchyní a jídelen. Pomalu se pak zbavují též okrasných a tolik půvabných, alabastrových sloupků, ciselovaných mosazných číselníků, kouzelně hrajících skříní a z kredencí, prádelníků a vitrín se v účelnější a střízlivější formě stěhují do pracoven, dílen a kanceláří. Přízemní orloje se sice již zbavily své monstrosnosti a vznesly se ve formě podstatně zjednodušené na věže chrámů jako memento mori, ale jejich církevnická funkce se znenáhla mění ve funkci sociální, ve službu veřejnosti. Vedle věží kostelních se začínají hodiny připevňovat do věží budov veřejných, do průčelí továren, na nádraží a konečně do městských ulic. Výroba hodin se mění víc a víc ve velkovýrobu, poznenáhlu je zprůmyslněna, až hodiny jen ve svých formách nejsubtilnějších a nejušlechtilejších, zejména pokud jde o materiál, zůstávají předmětem luxusním.

Vyvrcholení Prokšova hodinářského díla spadá právě do doby národního rozmachu a jeho sociálního a hospodářského přerodu. Je to sice zároveň také doba Prokšových mužných let, doba největší pracovní a tvůrčí výkonnosti, ale při tom se zdá, že Prokšovy schopnosti nemálo vzněcoval právě také procitlý národní život český a měrou nemenší též podnětné prostředí sobotecké. Promítne-li se Prokšovo hodinářské dílo nad povšechným i místním reliéfem doby, teprve pak náležitě vyvstane a vynikne jeho odborná hodnota, ušlechtilost pracovního úsilí tvůrce, jeho časovost, ba do značné míry i nadčasovost a pokrokovost. Jen z dobového zaměření, z poznání a pochopení prostředí, v kterém Prokšovo dílo vznikalo a rostlo, lze je ocenit, spravedlivěji mu porozumět a objektivně je zhodnotit.

Stopy odborné činnosti a tvořivého úsilí Prokšova lze sledovat na všech druzích hodin, které vycházely z jeho neúnavných rukou. Ve svých výrobcích uplatňoval, jak uvidíme, především snahy o strojové zjednodušení, o automatisaci, o úsporu materiálu a racionální využití součástí hodinového stroje. Dílo Prokšovo bylo neseno bohatou invencí nejen konstruktérskou, ale v míře nemalé i uměleckou, a tak se vymykalo až nápadně z rámce běžné řemeslnosti. Lze je proto bez váhání uznat za dílo pokrokové, moderního cítění, poněvadž všecky tyto znaky Prokšovo hodinářské dílo také skutečně má. Mají-li být základní znaky Prokšova pracovního projevu podrobněji vysledovány, třeba projít celým jeho bohatým dílem i nejlépe snad chronologicky sestaveným podle jednotlivých hodinových druhů, které z jeho rukou vycházely.

V oboru hodin kapesních zhotovil Prokeš někdy v letech 1842 až 1845 hodinky s dvojitým perem; prasklo-li jedno, přenesla se jeho funkce automaticky na pero druhé, aniž se hodinky zastavily. Roku 1845 (podle článku v „Zlaté Praze" až roku 1852) byl v Rakousku patentován jeho hodinový stroj, který šel celý měsíc; při natahování mohlo se otáčet klíčkem na obě strany. Pokoušeje se o zdokonalení hodinek kličkových, vytvořil osobitý typ kapesních hodinek, které znamenají přechodný typ k remontoárkám; namontoval totiž na natahovací hřídel pod plášť hodinek kroužek, kterým se místo klíčku hodinky natahovaly. Roku 1860 zdokonalil pak kapesní hodinky tak, že nebylo třeba vůbec je ručně natahovat; natahovaly se samočinně otevřením vrchního pláště; po jednom otevření šly celý den. Podle onoho článku v Zlaté Praze zhotovil Prokeš kapesní hodinky s dvojitým strojkem, a snad i ciferníkem, aby druhé ukazovaly správný čas, zastavily-li se jedny. Byla to asi jen nová variace prvního Prokšova zdokonalení kapesních hodinek.

Z nástěnných hodin vynikly již roku 1842 zhotovené hodiny s osmidenním chodem, které se automaticky natáhly, jakmile se docházející závaží dotklo hodinové skříně; prý mohly jít bez opravy 120 let a podle Zlaté Prahy z roku 1891 šly tenkrát již 50 let. Roku 1845 vyrobil Prokeš hodiny, které se natahovaly jednou za rok; podle téhož informátora šly roku 1891 ještě bez opravy. Někdy kolem roku 1860 zhotovil pro hraběte Valdštejna kyvadlové hodiny, které podle „Časoměru" po jediném natažení šly celé čtvrtstoletí. V oboru hodin visacích sestrojil Prokeš mnoho nejrůznějších hodin s nejrůznějším mechanismem, tak na př. nástěnné hodiny, které se natahovaly otevřením dveří a jejichž pero se častějším otvíráním dveří nepřetáhlo. Módním tehdy druhem závěsných hodin pokojových byly t. zv. pendlovky; i v ně vtěloval Prokeš svou dovednost. Jedny z nich byly svým dnešním majitelem nedávno popsány takto: barokní skřínka se tří stran zasklená, výšky 140 cm, šířky 30 cm, hloubky 14 cm, s kyvadlem a závažím a na ciferníku s nápisem „Náš chod trvá jedním natažením 4 léta. Jan Prokeš v Sobotce 1854". Majitel dodal, že dosud jdou bezvadně.

Zdá se, že Prokšovým oblíbeným druhem hodin byly hodiny věžní. Vyrobil jich úctyhodný počet: přes 400. Byly umístěny po různých městech a dědinách v Čechách, nejvíc v Čechách severních, východních a severovýchodních. První byly zhotoveny r. 1848 pro chrámovou věž v Loukově v okrese mnichovohradišťském. Brzy poté zhotovil do Českého Dubu hodiny tovární s osmi ciferníky, z nichž čtyři umístil na čtyřech bocích tovární věže a čtyři v dílnách. V těchto mnohaciferníkových hodinách na různých místech a o jednom stroji lze alespoň do určité míry spatřovat předchůdce dnešních moderních jednotně řízených a natahovaných hodin pouličních. Roku 1860 připevnil Prokeš na radniční věž v Sobotce hodiny s průsvitným číselníkem, neodbytným karatelem všech soboteckých sousedů, kteří se opozdili v některé z hospod na rynku. Byly to prý první hodiny svého druhu v bývalém Rakousku. Na sloup do zahrady postavil hodiny natahované větrnou korouhvičkou.

Hodiny byly Prokšovi vším. Nikoli jen řemeslem. Také zábavou. Něčím téměř živoucím. Něčím, čemu se třeba věnovat srdcem i duší. A tak pro potěšení především své vlastní věnoval i všecky své volné chvíle sestrojování různých velmi složitých hodin, které vynikaly nejjemnější mechanikou. Tak prý pro zasedací síň sobotecké radnice zhotovil nástěnné hodiny, velikosti nepatrného obrázku, které ukazovaly měsíce a dny, roční doby, východ a západ slunce a měsíce, měsíční čtvrti, Boží hody, svátek Všech svatých, všecky svátky mariánské a svátky českých patronů. Tyto hodiny dnes na sobotecké radnici, bohužel, nejsou; o jejich jsoucnosti jde tu patrně o jeden z technicky vrcholných výtvorů Prokšových, se mně zatím nepodařilo nic zjistit. Někdy kolem roku 1865 v jakési staré knize četl o hodinách, které nějaký kníže Ferdinand přivezl ze Španěl a které ukazovaly dny, hodiny, minuty, východ a západ slunce a měsíce, mořský příliv a odliv a všecky stálé svátky; kyvadlem byla váha upevněná nad hodinovou skříní. Prokeš neváhal podle povrchního knižního popisu udělat podobné hodiny; ani o nich není známo, kde nyní jsou. Ředitel lázní v Sedmihorkách dr. Šlechta požádal Prokše, aby tu zhotovil hodinový stroj k obveselování lázeňských hostí. Prokeš vypracoval bicí hodiny, které ukazovaly hodiny, minuty a vteřiny; při odbití se objevil anděl přicházející se zvěstováním k Panně Marii, v dolení části hodinové skříně přejel železniční vlak, uvedeny v chod dva mlýny, vodní a větrný, děvečky pumpovaly vodu, děti se koupaly, dva kozlové na sebe doráželi rohy a na stráži přecházel voják. Rovněž o těchto hodinách se mně zatím nepodařilo zjistit, kde jsou.

Po stránce konstruktivní byl to jakýsi přechod k strojům orlojovým. Orlojových modelů zhotovil Prokeš osm. Zdá se, že po technické stránce jsou tyto modely vyvrcholením Prokšovy hodinářské práce vůbec, a to zejména pokud tu Prokšův důmysl přispěl k opravě pražského orloje staroměstského, onoho podivuhodného díla staročeského hodinářství, který je „chvályhodný ve všech krajinách nad jiné všecky orloje na světě", jak o něm napsal jeho oprávce z 16. století Jan Táborský z Klokotské Hory.

Slavné dílo staroměstského orlojníka mistra Hanuše z Ruože z druhé poloviny 15. století nebylo již dlouho v chodu a bylo štěstí, a snad jen náhoda zabránila, že při opravě radnice v 18. století nebyl orloj rozebrán a prodán do starého železa. O trvalejší opravu orloje se během dlouhých desítiletí pokoušela řada různých oprávců, ale bez valnějšího úspěchu. Podle „Časoměru" pozval r. 1857 president pražského kraje Maxmilián rytíř Obentraut Prokše do Prahy, aby si staroměstský orloj prohlédl a pokusil se uvést jej do chodu. Prokeš poté skutečně pražské obci nabídl, že opravu provede. Poněvadž však prý za to žádal odměnu jen zcela malou, nevzbudil náležitou důvěru městských otců, takže jeho nabídku zamítli. Avšak tato nedůvěra Prokše nijak nedeprimovala. Naopak. Do roku 1864 zhotovil a vyzkoušel přesný a úplný model staroměstského orloje, který veřejně na staroměstské radnici vystavil (podle článku ve Věstníku z února 1940 „Stopy Mistra Josefa Mánesa v našem kraji" byl tento model také vystaven 6. až 8. června 1864 na hospodář. průmyslové výstavě v Jičíně). Prokšovo dílo splnilo své poslání, avšak nikoli tak, jak si představoval jeho tvůrce. Oprava orloje nebyla totiž ani tentokrát skromnému soboteckému hodinářskému mistru svěřena. Jiní provedli v letech 1865 a 1866 hodinářskou opravu staroměstského orloje, jehož obnova umělecká byla dovršena geniálním malířským dílem Josefa Mánesa na orlojovém terči, onou výtvarnou monumentální glorifikací života a práce malého českého člověka. Prokeš svým odborným hodinářským celoživotním dílem ukázal, že by byl býval hodným a důstojným staroměstským orlojníkem, a také přípravné jeho dílo na opravu pražského orloje lze skutečně považovat za vyvrcholení Prokšova hodinářského umu. Proto nutno jen litovat, že Prokšově hodinářské dovednosti nebylo dopřáno, aby se mohla prokázat dílem skutečně mistrovským, vlastnoruční opravou orloje, aby tak jeho dobré dílo hodinářské bylo úže spjato s velkým výtvarným dílem Mánesovým, a aby se hodinář Jan Prokeš výrazněji rýsoval za českými hodinářskými mistry staroměstského orloje, za Hanušem z Růže, tvůrcem, a Janem Táborským z Klokotské Hory, oprávcem.

Nejlepší současný znalec historie staroměstského orloje Jan Loriš v překrásné své monografii o orloji vypravuje velmi podrobně také o příbězích, kterými byla doprovázena hodinářská oprava orloje v letech 1865 a 1866, a o Prokšově přínosu k opravě orloje doslova uvádí: Kolem roku 1860 sestrojil sobotecký hodinář Jan Prokeš malou kopii staroměstského orloje a vystavil ji na jaře roku 1864 na staroměstské radnici s nabídkou městské radě, že orloj opraví; doufal v plný úspěch své opravy, poněvadž prý jeho model již dva roky je ve správném chodu. Městská rada vyzvala 1. června 1864 hodináře a městského radního Ludvíka Hainze, universitního profesora a ředitele pražské hvězdárny dr. Josefa Böhma, hodináře téže hvězdárny Aug. Želízka, hodináře Josefa Stibrala a mechanika Romualda Božka, aby se 9. června ve 4 hodiny odpoledne dostavili do zasedací síně radnice a podali dobrozdání o nabídce Prokšově. V této schůzi byl návrh Prokšův zamítnut, poněvadž (podle archivu presidia hlavního města Prahy) „dotyčný návrh mnohé podstatné vady v sobě chová a že by na jeho základě dokonalého upravení orloje docíliti se nedalo"; současně však uznala komise, že by jej bylo možno „za nynějších časů, kdy jmenovitě v strojnictví znamenitých pokroků učiněno jest, nejen dle původního zřízení opraviti, nýbrž i u větší míře zdokonaliti."

Oprava orloje byla svěřena pražskému hodináři Holubovi a odborným dozorem pověřen hodinář Hainz; na Nový rok 1866 v době primátorství dr. Václava Bělského za velké vnější slávy byl orloj skutečně uveden v chod. Lze-li snad to, co v pozadí pracovalo proti Prokšově nabídce na opravu orloje, nazvat vojnou pražských hodinářů proti hodináři venkovskému, byla vlastní hodinářská oprava orloje, původně ne zcela zdařilá, doprovázena bojem mnohem nechutnějším, vedeným před veřejností, bojem, který byl ironicky nazván „vojnou o orloj". V podstatě šlo o spor hodinářských praktiků, zúčastněných při opravě, s profesorem dr. Böhmem. Prokeš vystoupil ještě v této vojně ze svého soboteckého ústraní, a to na straně profesora dr. Böhma. Loriš ve své knize o tom píše: Na jeho (t. j. prof. Böhma) obranu vystoupil i sobotecký hodinář Jan Prokeš, jehož nabídka na opravu orloje byla roku 1864 zamítnuta. Psal v „Bohemii" 12. ledna (t. j. r. 1866), že dr. Böhm byl jediný, který jeho model důkladně poznal a prohlásil jej za úplně vyhovující; prohlašuje Böhma za jediného opravdového znalce orloje a znovu se nabízí, že je ochoten kdykoli a kdekoli provésti opravu v původní starobylé formě do 3 měsíců za 3000 zl.

Probíráme-li se dnes, v odstupu téměř osmdesáti let, historií poslední velké opravy orloje, díváme se se zaníceným českým srdcem na orloj především jako na kolektivní dílo českých rukou a mozků. Proto je nám hodinářská „vojna o orloj" něčím vzdáleným, zbytečným, malicherným. Nám je dnes celkem jedno, zda hodinářskou opravu provedl Holub či Prokeš. Konečný posudek komise o hodinářské opravě orloje zněl, že opravná „část mechanická byla provedena mistrovsky".

Promítneme-li tento posudek na skutečnost, že staroměstský orloj jde od té doby vlastně stále, lze říci, že se posudek komise ukázal správný a před hodinářským oprávcem třeba smeknout klobouk. Při tom je nám jasné, že předmětem vlastní české pýchy na opraveném orloji nikdy nebylo dílo hodinářské, nýbrž dílo výtvarné, dílo Mánesovo.

Model orloje, který byl vystaven v Praze, Prokeš prodal za 200 zlatých. Jak již řečeno, orlojových modelů zkonstruoval celkem osm v různých variacích, bez apoštolů i s apoštoly, s jedním i dvěma ciferníky. Byly-li číselníky dva, byl výkon hodinového stroje rozdělen na oba. Jeden z těchto modelů, model orloje olomouckého, je ve sbírkách Městského musea pražského.

Zdá se, že zklamání nad pražskou nepřízní tvůrčího ducha Prokšova podlomilo. Přestal věřit ve své schopnosti, v suverénní dovednost svých prstů. Zůstal sice i nadále vynikajícím mistrem svého oboru, ale neuměl se již vzepnout k dílům zcela mimořádným a také obchodně ani podnikatelsky neuměl Prokeš svých schopností využít. Rok 1866 lze považovat za nový mezník v Prokšově díle; jako osamostatnění v Sobotce znamenalo uvolnění všech tvůrčích schopností, léta šedesátá vrchol pracovního vzepětí, znamená citová pražská tragedie tvůrčí zlom. Je třeba toho litovat dvojnásob, poněvadž šlo o muže ani ne padesátiletého.

Ještě téměř čtvrtstoletí hodinařil Jan Prokeš v Sobotce, měšťan a soused vážený, hodinářský mistr proslulý, široko daleko známý, zabrán do svého řemesla per, kyvadel a koleček, a zahrnut starostmi o četnou rodinu. Pomalu skráně šedivěly, dovedné ruce vraštěly, děti mu odcházely z domova, věrnou ženu r. 1878 pochoval a potom už jen návštěvy vdaných dcer s vnoučátky, kterým vypravoval podivuhodné pohádky a hrál ještě podivuhodnější dojemné i veselé stínohry, a úspěchy nejmladší dcerky na ochotnickém jevišti stávaly se mu dny tiché radosti a nejvyššího lidského štěstí. Z těchto dob Prokšova životního podzimu mají jej ještě v paměti V. M. Dufek a ostatní nejstarší sobotečtí.

Na zimu před padesáti lety bylo v přízemí Pluhařova domu v Jičínské ulici smutno. Dědoušek Prokeš znovu začínal snít o svém mistrovském hodinářském kousku, kterým by se asi nejlépe uvedl mezi všechny slavné české hodinářské mistry — už na onom jiném, lepším světě. Spřádal si osnovy hovoru o pražském orloji s mistrem Hanušem a Janem Táborským a pomalu, pomaloučku zapomínal na všecko hoře, které život přináší. A život mu přinášel až do nejzazšího večera hodně starostí a dost strádání. Nejmladší z Prokšových dcer píše v polovici prosince r. 1890 od lože těžce chorého, již umírajícího stařečka: „Tatínkovi nedaří se nyní valně, minulý týden mu bylo velmi špatně, nyní ke všemu dostal silný kašel a je velmi slab. Jak je to smutné, že již celého půl roku drahý náš tatínek leží. Kde bychom se byli nadali, že tak dlouho bude trpět". Ani zdlouhavému umírání nezůstal tedy Jan Prokeš ušetřen. Pomalu, pomalu přestával pro něho tikot všech těch různých druhů hodinek a hodin nejpodivnější výstavby v jeho dílně a bytě, až jednoho prosincového dne, před svátky vánočními

„u hlavy lampička jak hvězda večernice
své bledé světlo rozlévala kolem..."
(V. Šolc „Dědovy vrásky".)

Pisatelé vzpomínkových článků o Prokšovi v Zlaté Praze a Časoměru, souhlasně u něho velebí velkou skromnost, obdivuhodné nadání, neobyčejný ostrovtip, vynalézavost, pevnou vůli, neúnavnou píli a svědomitost, zdůrazňujíce zejména, že jeho řemeslné dílo vyrostlo jen z vlastního přičinění, bez studií a bez větší odborné a vědecké průpravy. Třeba tu však přece připomenout nezištnou a podnětnou pomoc soboteckého pátera ušlechtilého Damiána Šimůnka, který jako spiritus familiaris Prokšovy hodinářské dílny zasvěcoval jej do taje základů matematiky a fysiky, které pro své hodinářské konstrukce potřeboval. Výrobky Prokšovy se vyznačovaly všestrannou solidností práce a levností. Prokeš nevytvořil ze Sobotky český Schaffhausen (Jedno ze švýcarských středisk výroby kapesních hodinek) nebo český Schramberk (Jedno z badenských středisek výroby t. zv. švarcvaldek). Byl jen skromným pracovníkem ve své malé dílně, zahleděným do práce a zasněným nad utajenými možnostmi malého ozubeného hodinového kolečka, byl pracovníkem sice velmi pilným a houževnatým, ale bez obchodního ducha, bez podnikatelské průbojnosti a zakladatelské velkorysosti. K plné životní spokojenosti mu stačilo pouhé vědomí, že dobře slouží. Že pak jeho dílo bylo dobré, o tom mluví již ta pouhá skutečnost, že dosud nebylo na nezapomenuto. Naposled se o něm zmínil Ladislav Novák ve svém fejtónu „Před padesáti lety", v němž neváhal soboteckého Jana Prokše označit za hodináře slavného.

Pod Prokšovým vedením vyrostla řada dobrých hodinářů. Nejlepší z nich byl brzy zvěčnělý sobotecký rodák František Hejn. Jedním z posledních žijících Prokšových vyučenců byl hodinář František Macháček ze Smiřic nad Labem, jehož úmrtí v listopadu 1939 připomněl únorový Sobotecký Věstník. Z dětí Prokšových v dobré paměti, také již jen nejstarších soboteckých, žije předčasně zesnulá „vynikající tragédka, velmi nadaná" sobotecká ochotnická herečka, jak se o ní zmiňuje ing. Novák ve vzpomenutém již fejetónu, Prokšova nejmladší dcera Božena. V Dolním Bousově u syna Josefa, řídícího učitele v. v., žije pak poslední z Prokšových dětí paní Gabriela Severová, dnes stařenka téměř devadesátiletá.


Použitá literatura: 
„Zlatá Praha", ročník 1891, číslo 51 „Jan Prokeš" (autor neuveden); 
J. A. Paukert „Jan Prokeš, vynikající mistr hodinářský" („Časoměr", ročník 1909—1910, číslo 12); 
Jan Loriš „Orloj. Dílo Josefa Mánesa. Svazek IV". (Nakl. Jan Stene, Praha); 
Zoroslava Drobná „Hodiny českých dějů. Tajemství staroměstského orloje" (Lidové noviny 1940); 
Ladislav Novák „Před padesáti lety" (Národní politika, listopad 1940); 
J. L. Turnovský „Paměti starého vlastence" (Naklad. AI. Hynek, Praha); 
V. J. Černý „Památník soboteckých a okolních rodáků" (k rodáckému sjezdu 1882);

 

Pamětní list k soboteckému rodáckému sjezdu 1906.

 

Poznamenání. Pisatel by byl velmi vděčen za každé upozornění na cokoli, co se vztahuje na život a dílo Jana Prokše, zejména na časopisecké zprávy, na Prokšovy písemnosti, na památky po něm a vzpomínky, na majitele vynikajících hodinářských výrobků z Prokšových rukou, a zvlášť by vítal, kdyby mu bylo dovoleno ofotografovat si je nebo opsat.

Neméně vděčen by byl za podobné zprávy o dceři Prokšově Boženě, provdané Vlachové (naroz. 1861 v Sobotce, zemř. 1898 v Ústí nad Orlicí).   Adresa: Miroslav Vlach, Praha XVIII, V Střešovičkách 25.

 


Telefon: 603 502 735, email: info (kyselá; ryba) orloj . eu