Výtvarné umění mělo v rodu Suchardů velkou tradici. Otec Antonín S. měl v Nové Pace dílnu, zaměřenou na kamenné, dřevěné a štukové práce pro kostely a pomníky. Se svým otcem, Antonínem S. starším (*1770) patřil ve své době k významným řezbářům loutek. Starší bratr Vojtěcha, Stanislav Sucharda (1866 - 1916) byl jednou z nejvýznamnějších a vůdčích osobností českého sochařství období secese na přelomu 19. a 20. století. Je autorem monumentálního sousoší Františka Palackého v Praze (1901 - 1912). Mohutný kámen s instalovanými bronzovými rozevlátými alegorickými sochami ( Fáma, Bílá hora, Útlak a Vzdor ) se dá považovat za symbol secesního výtvarného názoru v monumentální plastice. Další realizace jsou také na divadle v Hradci Králové a na nové budově pražského hlavního nádraží (tehdy Nádraží císaře F.Josefa I., nyní Wilsonovo n.). Jejich sestra Anna je matkou známého ilustrátora Cyrila Boudy (1901-1984).
Narodil se 16.1.1884 v Nové Pace, kde se vyučil v truhlářství otce a absolvoval měšťanskou školu . Na studie do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu odešel v roce 1899, kdy byl na této škole jmenován profesorem o 18 let starší bratr Stanislav Sucharda (od roku 1915 i profesorem na Akademii výtvarných umění). Absolvoval v roce 1905 a pracoval na prestižních zakázkách bratra v Praze i v Hradci Králové, Štěchovicích a Mělníce. Tvořil též volné plastiky a se spolužačkou z UMPRUM Annou Brichovou, se kterou se oženil v roce 1908, též umělecko-řemeslné práce. Tři sochy stojících rytířů na paláci Koruna v Praze jsou také jeho dílem.
Již od roku 1907 pracuje s arch. K. Hilbertem na dostavbě Katedrály sv. Víta. Modeluje zde anděly v historické kapli sv. Václava, ale jeho nejrozsáhlejší dílo je v exteriérech a interiérech dostavby. V nové části chrámu vytesal 250 sloupových hlavic s rostlinnými, zvířecími a figurálními motivy, dekorativní výplně, chrliče, plastiky pelikána a holoubka a v průčelí chrámu dva reliéfy zobrazující stavitele dómu K. Hilberta a J. Mockera.
Značnou část 1. světové války prožil v Sugodě a Nižném Novgorodě. I v ruském zajetí tvořil výtvarná díla, plastiky (Vojna a mír a Pod českým praporem) a dřevořezby. Po návratu do nové republiky se vrátil k rodinné loutkářské tradici a již v roce 1920 spolu s manželkou Annou založili divadlo pro děti, Říši loutek. Podle statistik jen v prvním desetiletí uvedli 81 her a 930 představení. Suchardovi nezůstali jen u tradičního pojetí loutkového divadla, ale vytvořili doslova experimentální, uměleckou a studiovou scénu. Divadlo tak rychle získalo i ohlas v zahraničí. Vojtěch Sucharda nepoužíval jen klasické dřevořezbové marionetty ze dřeva, ale pod vlivem moderních proudů v umění, především avantgardního divadla, tvořil i nekonvenční loutky ze soustružených dílů, plošné i stínové v kombinaci s materiály do té doby v loutkářství nepoužívané. Typická pro něj byla výrazná řezba obličejů a figur, která jevištním účinem a stylizací charakterizovala postavu. Zejména u fantastických pohádkových postav draků, čertů, ale i Měsíčňanů, mohl tuto nápaditost uplatnit. Nevyhýbal se ani karikujícímu pojetí komických postav nebo Kašpárků.
Malířka Anna Suchardová svého manžela ideálně doplňovala. Pro divadlo navrhovala pohádkové i historické dekorace a kostýmy, publikovala i album krojů a střihy pro loutky. Tvořila dramaturgii divadla, psala nové hry, přeložila a upravila pro divadelní zpracování i pohádky podle zahraničních zdrojů. Kromě toho malovala i obrazy na sklo a byla předsedkyní Kruhu výtvarných umělkyň. I když Anna zemřela v roce 1944, inspirativní duch jimi založeného divadla Říše loutek přetrval i v dalších desetiletích.
Již před válkou V. Sucharda restauroval sošky na pražském orloji. Ty byly požárem Staroměstské radnice v posledních dnech 2. světové války v roce 1945 zničeny a on měl udělat jejich kopie. Navrhl, že vytvoří nové sochy. Byl umělcem s moderními výtvarnými názory a přístupy již z doby meziválečné, takže jeho návrhy určitě nesledovaly tendenční poválečné názory. Chtěl navázat na Mánesův kalendářní cyklus s motivy z venkovského života a vytvořit cyklus plastik se zcela novým pojetím, s motivy ze života městského. Možná se zde projevil duch snad každého sochaře, aby po něm pro historii zůstal v nějaké formě monumentální projev. V době, kdy na zakázce pracoval, ještě nebyl v Československu rozhodujícím výtvarným směrem socialistický realizmus, jeho návrhy na radikální změny průčelí orloje tak byly zamítnuty. Možná kdyby několik let počkal ... my se však domníváme, že v této situaci se projevil historický ochranný duch staroměstského orloje, jak se zmiňujeme v jiných kapitolách našeho pojednání. Socialisticko-realistický orloj tak vznikl až v roce 1955 v Olomouci.
I za okolností, kdy byl dotčen odmítnutím svých návrhů, se projevil jeho tvůrčí vztah k dřevořezbářské zakázce, když pracoval jen na „skrytých“ apoštolech. Vyřezal nové sochy, ale jeho noví apoštolové nejsou jen přesnými kopiemi těch starých, které samozřejmě dobře znal. Částečně změnil jejich skladbu a figury jsou dnes výraznější a rozlišitelnější od sebe, než byly dříve. Jsou odlišeny i jednotlivými výraznějšími atributy světců, ale od tradiční ikonografie se výrazně neodlišují. Jsou ještě v „předrevolučním“ duchu a spolu s opraveným orlojem byly spuštěny v roce 1948.
Historie hodnotí Vojtěcha Suchardu především jako řezbáře a loutkáře. Byl schopen nejen setrvávat na uměleckých tradicích svého rodu a řemesla, ale tyto tradice překročit i do jiných oblastí výtvarné tvorby a tvůrčím způsobem obohatit české umění a kulturu. Je historickým paradoxem, že jeho nejznámější dílo je to, které chtěl dělat úplně jinak. Jeho apoštoly na orloji zná doslova celý svět.
Vojtěch Sucharda zemřel 31. října 1968. Do posledních chvil působil v Říši loutek, v legendárním divadle, které počátkem dvacátých let založil. Když jako otec zakladatel svou říši opouštěl, byla na vrcholu slávy, jako odkaz pro generace následující. Tak to má být.