Osobnost
vskutku renesanční a zároveň rozporuplná. Jeho činnost se
zaměřuje mnoha směry – bývá uváděn např. jako autor textů písní, básní,
knihtiskař, znalec astronomie, horologista - orlojník, měšťan, podílník
na těžbě stříbra, zrádce, rytíř a vladyka. Mnohé zprávy o jeho životě a
činnosti nejsou zcela jasně doložené, mnohé je skryto tajemstvím – jak
jinak, když se jedná o člověka, který velkou část svého života věnoval
Pražskému orloji, který sám je spojen s mnoha záhadami. Pro 16.století
však zůstává Jan Táborský neobyčejnou a výraznou osobností, jejíž
životní osudy a činnost si zaslouží připomenutí, protože
přesáhly osobní význam.
CURRICULUM
VITAE
1500
(?) narozen v Táboře(?) v Klokotech (?)
1519
– Praha - posluchač astronomických výkladů
univerzitního mistra Pavla z Příbramě
1519 – 1525
– není o jeho osudech mnoho známo – je možné,
že právě tehdy působil jako varhaník v Mělníku ( o této jeho činnosti
se ve své Rukověti k dějinám literatury české do konce XVIII. věku
zmiňuje J. Jireček a usuzuje tak podle některých veršů
Táborského).
1525
– se usazuje v Praze a kupuje dům na Poříčí, musel
tedy být
měšťanem na Novém Městě pražském, i když, jak uvádí J.Teige, „v
seznamech není přesně vyznačen“. V. Vojtíšek uvádí až rok 1537
(V. Vojtíšek str.147)
1528
– už patrně má písařskou dílnu, která je jeho
celoživotní základní „živností“
1546 – 1547
– při sporech mezi českými stavy a králem
Ferdinandem se
postavil na stranu krále a sousedé ho vinili z udavačství a zrady.
Proto se chce přestěhovat na Staré Město pražské a po delších průtazích
se mu to podaří.
1548
– v této době kupuje dům u sv. Havla s krámem
hrstnickým
1549
– prodává dům na Novém Městě pražském.
Tehdy také zemřela jeho žena Kateřina a Jan Táborský se brzy znovu
oženil. I jeho druhá žena se jmenuje Kateřina.
1550
- dostává predikát z Klokotské Hory a znak – erb
1551/2–
mu
byla svěřena péče o Pražský orloj, který za pomoci hodináře
Daniela Skřivana znovu sestavil a doplnil.
1554
(?) nebo 1532
(?) – píše písně inspirované morem a nabádající k
duchovní čistotě
1555
- kupuje dům v Celetné ulici u Prašné brány.
1556 - mu
byla správa orloje odebrána, protože jeho neopatrností vznikl
požár – i když škoda byla jen malá. Novým orlojníkem – horologistou byl
jmenován Václav Tobiáš
- téhož roku je Táborský přijat do stavu vladyckého a jeho
erb
je doplněn.
1558
– zdá se, že od tohoto roku se stává „společníkem při
dolování
např. na Horách Vrbických u Leštiny a jeho jméno je později
uváděno v knihách horních podílů hor stříbrných kutnohorských – byl
podílníkem na dole Kršňák, na Kamenici a na Veselém (podle O. Hejnice,
str, 157-158)
1560
- po smrti Václav Tobiáše mu byl znovu svěřen orloj,
protože nebyl nikdo lepší, kdo by se stroje ujal.
1570 – píše
svou Spráwu o orloji Pražském
Jan Táborský se narodil kolem roku 1500. Domníváme se tak proto, že ve své Spráwě o orloji Pražském uvádí v roce 1570, že je mu sedmdesát let. Zda se narodil v Klokotech (jak k tomu může ukazovat pozdější prediká t„ z Klokotské Hory“), nebo přímo v Táboře, není zatím uspokojivě doloženo. K.Thir se domnívá, že za rodný dům Jana Táborského může být pokládán dům č. 154 v Provaznické ulici v Táboře, neboť jeho nejstarším známým majitele je právě otec Jana Táborského, Mikuláš Čeněk, táborský postřihač. Toto povolání vykonával i bratr Jana Táborského, Samuel. Rodina pak v Táboře vlastnila několik domů – často poměrně blízko hlavního náměstí – a na jejich prodeji a koupi se Jan Táborský také podílel.
Zdá se, že jeho vztah k rodině byl velmi silný – vidíme to např. i na tom, že pomýšlel na zaopatření své sestry Rejiny (ona sama však jeden dům v Praze již vlastnila), když jí odkázal jeden ze svých pražských domů.
Vztahy v rodině však nebyly vždy idylické. Především s prvním manželstvím je spojeno mnoho problémů. Jan Táborský ve své závěti uvádí, že po první ženě mu zbyly hlavně dluhy a stěžuje si na neposlušnost dětí, zvláště dcery Markyty, s kterou se však, jak se zdá, poněkud udobřil a nějakou částku jí také odkázal.
Velmi si však vážil své druhé ženy Kateřiny – hrstnice, které odkázal veškerý majetek, poněvadž si ho zasloužila především pro svou vytrvalou podporu, kterou v ní měl a mohl tak i nějaký majetek získat. Nechává jí však na zvážení, zda jeho dětem z prvního manželství (je řeč zase pouze o Markytě) něco dá. Tato jeho druhá žena Kateřina měla patrně opravdu dobré srdce a byla velmi zbožná. Snažila se mírnit spory v rodině (za Markytu se vždy přimlouvala), starala se o nemocnou sousedku a ve své závěti (zemřela 1575) nejprve odkazuje svou duši pánu Bohu, pak majetek Václavovi Gamarytovi z Rovin a jeho ženě Anně za oporu, kterou v nich měla, ale vymiňuje si např., aby byla dávána částka 2 kopy míšeňské ročně jako záduší pro potřeby „kostela Betlimského“. O dceři Mandaleně se ve své závěti nezmiňuje ani Jan Táborský ani jeho žena Kateřina a o jejích osudech zatím není nic známo.
O tom, že vazby v rodině byly opravdu silné, svědčí i to, že její členové po celý život zůstávali v kontaktu – jak v Táboře, tak v Praze a že např. Táborského sestra Rejina se nakonec do Prahy i přestěhovala. Mít zázemí v rodině bylo pro Jana Táborského o to důležitější, že ve svém měšťanském a pracovním životě se často – zdá se i vlastní vinou- dostával do nesnází.
Kusý rodokmen.
Sám sebe označuje Jan Táborský za „knihopisaře, básníka a strojníka“.
Zdá se, že jeho dílna vznikla v Praze již před rokem 1530, patrně již v roce 1528. Nejprve byla v Kaňkovské ulici, později na Starém Městě pražském a patřila k těm nejvýznamnějším I když v té době byl znám a užíván knihtisk (a v Táborského dílně vznikaly i tištěné zpěvníky), často si literátská bratrstva nechávala vytvořit rukopisné – bohatě zdobené knihy, především kancionály a graduály. V dílně Jana Táborského, jak uvádí V. Vojtíšek, jich v letech 1530 – 1565 vzniklo 20 (V.Vojtíšek, str.147).
Zachovány jsou např. tyto:
Díla, který vycházela z Táborského dílny, byla psána jak latinsky, tak česky. Není jisté, jakého náboženského vyznání Jan Táborský byl, katolického patrně ne, ale s představiteli utrakvistické církve měl nedorozumění. Vytýkali mu, že texty nepřepisuje správně a někdy je i záměrně mění. Proti tomu se však Jan Táborský bránil, především odmítal tvrzení, že je kacíř. „Já jsem psal jako řemeslník jim ku libosti co jsou chtěli. Než to pravím, že jsem já nikdá nic kacířského nepsal, ani próz /…/ nefalšoval, než jaký jsou mi dali exemplář, z toho jsem psal a notoval“. (J. Teige, str.2)
V dílně Jana Táborského byli zaměstnáni vynikající písaři, např. Matěj Pecka, písař Klatovského kancionálu, a Adam Kazibaba z Kosmákova, kterého dokonce roku 1554 povýšili do stavu šlechtického a jehož prací je např. Čáslavský kancionál. Písař Vavřinec Bílý pracoval na Žlutickém kancionálu (graduálu). Iluminacemi jej vyzdobil Fabián Puléř, který s Táborského dílnou spolupracoval.
„Žlutický kancionál
byl pořízen v letech 1558 - 1565 z peněz, které mezi sebou vybrali
mistři žlutických cechů, význační žlutičtí měšťané a žlutické panstvo.
Celkem stál 283 kop a 12 míšeňských grošů. Za tento obnos byl v té době
k dostání velký dům. Již svými rozměry 63 x 46 cm je Žlutický kancionál
impozantní. Ani tyto rozměry ani velké noty a písmena textů
jednotlivých písní nebyly samoúčelné. Šlo o to, aby všichni zpěváci na
ně dobře viděli. Písně v něm obsažené jsou kromě jediné psány česky.
Celkem má kancionál 494 pergamenových listů, 39 z nich bylo vyříznuto
protireformační komisí, která některé texty shledala závadnými. Tato
komise se také postarala o to, aby byly začerněny ilustrace zobrazující
upálení Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Miniatury, znázorňující
jednotlivá řemesla, symbolizována cechovními znaky, či výjevy z práce
řemeslníků, spolu s postavami jednotlivých dárců, jejich manželek a
dětí, jsou součástí mimořádně bohaté a krásné výzdoby kancionálu. Když
si tedy prohlížíme iluminace kancionálu, defiluje vlastně před námi
žlutická společnost 16. století. Ve žlutickém muzeu je uložena pouze
faksimile Žlutického kancionálu. Originál je uložen v Památníku
národního písemnictví v Praze.
S. Vyorálková se ve své práci zabývá souborem 11 písní, které reagují na morové nebezpečí. Autorem nebo překladatelem většiny z nich je Jan Táborský z Ahornperka. Písně jsou datovány od roku 1554 (i když J. E. Wocel připomíná první Táborského Píseň o moru již v roce 1532) do roku 1568. Název sbírky by vypovídal i o jejím obsahu. „Písničky k času mornímu velmi potřebné, v nichž se oznamuje, co by bylo zlé povětří, a naučení dává, které a jaké lékařství proti tomu zlému povětří jest nejužitečnější“, ovšem zaměření písní je trochu jiné. „Písně kromě námětu spojuje myšlenka duchovní útěchy v době moru. Texty kladou důraz nikoli na spásu těla, tj. návod, jak moru uniknout či jej léčit, ale naopak na očistu duše od hříchů. Ten, jehož duše je čistá, se smrti bát nemusí, protože jí stejně nelze uniknout. Smrt každého člověka je podle autora plně v rukou božích, proto se jí bojí pouze ti, jimž záleží na věcech tělesných a snaží se pouze o spásu svého těla, nikoli ducha.“ (S. Vyorálková, str.1)
Kromě písní s morovou tématikou psal Jan Táborský básně. Jsou
obsaženy téměř ve všech kancionálech, které vyšly z jeho dílny.
Oblíbené měl hlavně tzv. akrostichy - to znamená, že počáteční písmena
veršů např. tvoří jméno. Na ukázku např. Táborského báseň z
Klatovského kancionálu.
Jakožto
dennice svítání předchází,
A jako
slunc, když z hory vychází,
Noční
temnosti zahání v rychlosti jasnou světlostí.
Tak
vykoupil
a vyvedl z temnosti
Belialový
lid, učinil nový, svedl tmy diablovy
On tím čase
osvítil Klatovy
Rozumným
hlasem, že gradual nový
Sobě
zjednali, by z něho zpívali, chválu vzdávali
Králi
slavnému, otci, stvořiteli,
I jeho synu,
světa spasiteli,
Z
obou
pošlému i duchu svatému, Bohu pravému.
Kristovo
čtení věčně přijímají.
Lidských
smýšlení za pravdu nemají
Onť jest sám
smírce, prostředník, přímluvce, spasitel vodce.
Ktož k němu
zření má a doufá v něho,
Omyluť
není v něm a skrze něho,
Tu vezme
milost, že shladí jeho zlost, dá mu v dobrém zrost.
Svatým
netuší by čest byla dána,
Kterážto
sluší na samého pána.
Ej pravda
jistá! Do věčného města, on život, cesta.
Hodný
vší
chvály, císař nebeský,
O učiň stály
v ní chvíle lid český,
Rač pomoci
dáti, v pravdí tvé vždy státi.
I setrvati.
Z obsahu básně je vidět, že chválí rozhodnutí klatovských
občanů
pořídit nový graduál. Takové téma – totiž chvála zadavatelů - se v
Táborského básních objevuje velmi často.
S tímto označením souvisí především táborského činnost orlojnická. Jak jsme již ve stručném životopise uvedli, vzdělával se roku 1519 na univerzitě u Pavla z Příbrami. Jaké další „strojnické“ vzdělání měl, nevíme, ani on sám je neuvádí, ale byl velmi pečlivý a důsledný a orloji se věnoval s velkou péčí – vždyť celý rok jen zkoumal jeho chod, aby mu porozuměl. Za pomoci hodináře Daniela Skřivana stroj opravil, seřídil a orloj doplnil. Orloj mu byl svěřen v roce 1551 a s kratší přestávkou (1556-1560) se o něj staral až do své smrti v roce 1572. V roce 1570 sepsal pro své následovníky zprávu o fungování orloje. „Jest to originál vlastní rukou Táborského psaný o 16 listech pergamenových, z nichž napřed 1 list a vzadu 1 a půl listu jsou nepopsány. Na deskách kožených vtištěn nápis pozlacený. Spráwa o orloji Pražském 1570 a znak městský (arma civitatis pragensia). Rukopis jest 25 cm dlouhý a 21.6 cm široký./…/ Táborského zpráva byla v nové době poprvé vydána Josefem Teigem v roce 1901. Zpráva je rozdělena do XVIII.kapitol
Zpráva je tedy velmi podrobná a obšírná a dlouho byla vlastně jediným autentickým dokumentem, který o orloji vypovídal. Proto se také dlouho věřilo i Táborského tvrzení ( i když ani on neměl již úplně přesné informace), že orloj zhotovil mistr Hanuš v roce 1490. Teprve 20. století přineslo nové poznatky a vznik orloje byl posunut do roku 1410 a odhalen i autor Mikuláš z Kadaně a možná Jan Šindel. To ale nijak neubírá na významu Táborského Spráwy o orloji.
Archiv hlavního města Prahy provedl digitalizaci Zprávy o orloji Jana Táborského z Klokotské hory z roku 1570 a digitalizaci opisu této zprávy s mnoha přípisky z 17. století. Na vlastní oči se můžeme podívat třeba na stránku 38 opisu, kde je připsáno slovo OMYL k Táborského datování orloje do roku 1490. Můžeme se na stránce 53 podívat na purkmistrův dopis Mikuláši z Kadaně. Můžete sami v klidu bádat například nad konstrukcí na straně 73. Otevřela se tak nová etapa v bádání kolem orloje.
Na webu je kompletní přepis zprávy od Dr. Teige.
Jednu z prvních zpráv o tom, že Jan Táborský dostal znak a predikát „z Klokotské Hory“, nacházíme v kancionálu kostela sv. Víta z roku 1551, protože tam je již takto označován. Na prvním listu je vyobrazen iluminátor Fabián Puléř, jak klečí před Janem Táborským, nad kterým je nápis Johanes Taborsky de Monte Klokotino, skriptor humus libri. Před ním je štít rozdělený na 4 pole- dvě bílá a dvě černá, jiné ozdoby erb nemá. Okolnosti a důvody tohoto povýšení nejsou plně známy – mohou však souviset s tím, jak se Jan Táborský choval v době povstání proti Ferdinandovi, kdy se postavil na jeho stranu a měšťané Nového Města pražského ho obviňovali, že sepisoval a udával, takže pak jeho postavení v této části města bylo velmi obtížné, a proto se pak stěhoval do Starého Města pražského.
V roce 1556 byl Jan Táborský povýšen do vladyckého stavu – tentokrát se zdůrazňují jeho zásluhy literární – a jeho erb byl doplněn. Často jej pak uveřejňoval v kancionálech, které vznikaly v jeho dílně, např. ve Žlutickém a Klatovském.
J. E. Wocel nový erb popisuje takto:
„Znak tento jest v zeleném věnci na půdě modré.Štít rozdělen jest na čtyři díly, jehož horní pravá a dolní levá čtvrť jsou bílé, ostatní dvě černé. V místech kde štít jest rozčtvrcen, leží červený kříž jetelovitý, jehož horní část zlatou korunou lupenovitou jest pokryta. Ve pravé dolní části vidět jest bílou holubici s červeným zobákem a pazoury ku straně levé obrácenou, v levé pak dolní části černého hada, dvakrát zatočeného s korunkou na hlavě. Nad štítem leží kolčí helm, okolo něhož fafrnochy bílou, červenou a černou barvou položené dolů visí. Nad helmem sedí holubice tím vším způsobem jako dole ve štítu vyznačená.“ (Tábor, červen 1888)
Sám Jan Táborský, jak bylo jeho zvykem při významných
příležitostech, o svém erbu napsal báseň, v níž
zdůrazňuje ctnosti, které má erb vyjadřovat. (Vpravo ilustrace v
Žlutickém kancionálu.)
Ctného užitku, ctná práce dochází,
Jakož pak v skutku teď se to nachází
Ctný pán římský král, ctný dar tomu jest dal,
Ctné knihy jenž psal.
Dajž mu věčný král ctných darův svých množství,
Zvlášť by obdržal přešťastné vítězství
Nad všemi lstnými nepřáteli s svými syny slavnými,
Mou tím darem ctným práci okrášliti,
Mne rač pokorným srdcem obdařiti,
Jakž obsahuje, ten erb vysvědčuje, ctnosti zdržuje:
Pokoru černosť a bělost čistota,
Lásku červenost, stálost rovná zlatu,
Kříž trpělivost, holubice prostost, had opatrnosť.
V ničem nemáme jiném se chlubiti,
Než v kříži páně opatrni býti,
Jakžto hadové a jak holubice sprostnost majíce,
Toť jsou ty ctnosti, v nichž žádám rytířství
Věčné radosti po časném vítězství,
Toť koruna ta vyznamená zlatá
A ctnosti svatá.
V původní úpravě Žlutického kancionálu zde
Bylo by určitě zajímavé vědět, jakým způsobem tento erb vznikl, zda jeho držitel – Jan Táborský – mohl jeho symboliku ovlivnit. Někdy se místo predikátu „z Klokotské Hory“ užívá predikát „z Ahornperku“ (což v překladu značí Javorová hora, Javorník).