naspis

Novinky


Mapa


Kontakt


Vyhledávání



Péče o památky Prahy



Český spolek horologický


TOPlist

Valid XHTML 1.0 Transitional

JAN TÁBORSKÝ Z KLOKOTSKÉ HORY (z Ahornperka)

Osobnost vskutku renesanční a zároveň rozporuplná. Jeho činnost se zaměřuje mnoha směry – bývá uváděn např. jako autor textů písní, básní, knihtiskař, znalec astronomie, horologista - orlojník, měšťan, podílník na těžbě stříbra, zrádce, rytíř a vladyka. Mnohé zprávy o jeho životě a činnosti nejsou zcela jasně doložené, mnohé je skryto tajemstvím – jak jinak, když se jedná o člověka, který velkou část svého života věnoval Pražskému orloji, který sám je spojen s mnoha záhadami. Pro 16.století však zůstává Jan Táborský neobyčejnou a výraznou osobností, jejíž životní osudy a činnost si zaslouží připomenutí, protože přesáhly  osobní význam.
 
CURRICULUM VITAE

1500 (?) narozen  v Táboře(?) v Klokotech (?)

1519 – Praha - posluchač astronomických výkladů univerzitního mistra  Pavla z Příbramě

1519 – 1525 – není o jeho osudech mnoho známo – je možné, že právě tehdy působil jako varhaník v Mělníku ( o této jeho činnosti se ve své Rukověti k dějinám literatury české do konce XVIII. věku zmiňuje  J. Jireček a usuzuje tak podle některých veršů Táborského).Jan Táborský z Klokotské Hory

1525 – se usazuje v Praze a kupuje dům na Poříčí, musel tedy být měšťanem na Novém Městě pražském, i když, jak uvádí J.Teige, „v seznamech není přesně vyznačen“. V. Vojtíšek uvádí až rok 1537 (V. Vojtíšek str.147)

1528 – už patrně má písařskou dílnu, která je jeho celoživotní základní  „živností“

1546 – 1547 – při sporech mezi českými stavy a králem Ferdinandem se postavil na stranu krále a sousedé ho vinili z udavačství a zrady. Proto se chce přestěhovat na Staré Město pražské a po delších průtazích se mu to podaří.

1548 – v této době kupuje dům u sv. Havla s krámem hrstnickým

1549 – prodává dům na Novém Městě pražském.
Tehdy také zemřela jeho žena Kateřina a Jan Táborský se brzy znovu oženil. I jeho druhá žena se jmenuje Kateřina.

1550 - dostává predikát z Klokotské Hory a znak – erb

1551/2mu byla svěřena péče o Pražský orloj, který za pomoci hodináře Daniela Skřivana  znovu sestavil a doplnil.

1554 (?) nebo 1532 (?) – píše písně inspirované morem a nabádající k duchovní čistotě

1555 -  kupuje dům v Celetné ulici u Prašné brány.

1556 - mu byla správa orloje odebrána, protože jeho neopatrností vznikl požár – i když škoda byla jen malá. Novým orlojníkem – horologistou byl jmenován Václav Tobiáš
-  téhož roku je Táborský přijat do stavu vladyckého a jeho erb je  doplněn.

1558 – zdá se, že od tohoto roku se stává „společníkem při dolování např. na Horách Vrbických u Leštiny  a jeho jméno je později uváděno v knihách horních podílů hor stříbrných kutnohorských – byl podílníkem na dole Kršňák, na Kamenici a na Veselém (podle O. Hejnice, str, 157-158)

1560 -  po smrti Václav Tobiáše mu byl znovu svěřen orloj, protože nebyl nikdo lepší, kdo by se stroje ujal.

1570 – píše svou Spráwu o orloji Pražském 

Digitalizované dokumenty v ARCHIVU HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY (www.ahmp.cz):


1572 -  umírá v Praze ve svém domě v Celetné ulici


RODINA JANA TÁBORSKÉHO

Jan Táborský  se narodil kolem roku 1500. Domníváme se tak proto, že ve své Spráwě o orloji Pražském uvádí v roce 1570, že je mu sedmdesát let. Zda se narodil v Klokotech (jak k tomu může ukazovat pozdější prediká t„ z Klokotské Hory“), nebo přímo v Táboře, není zatím uspokojivě doloženo. K.Thir se domnívá, že za rodný dům Jana Táborského může být pokládán dům č. 154 v Provaznické ulici v Táboře, neboť jeho nejstarším známým majitele je právě otec Jana Táborského, Mikuláš Čeněk, táborský postřihač. Toto povolání vykonával i bratr Jana Táborského, Samuel. Rodina pak  v Táboře vlastnila několik domů – často poměrně blízko hlavního náměstí – a na jejich prodeji a koupi se Jan Táborský také podílel.

Zdá se, že jeho  vztah k rodině byl velmi silný – vidíme to např. i na tom, že pomýšlel na zaopatření své sestry Rejiny (ona sama však jeden dům v Praze již vlastnila), když jí odkázal jeden ze svých pražských domů.

Vztahy  v rodině však nebyly vždy idylické. Především s prvním manželstvím je spojeno mnoho problémů. Jan Táborský ve své závěti uvádí, že po první ženě mu zbyly hlavně dluhy a stěžuje si na neposlušnost dětí, zvláště dcery Markyty, s kterou se však, jak se zdá, poněkud udobřil a nějakou částku jí také odkázal.

Velmi si však vážil své druhé ženy Kateřiny – hrstnice, které odkázal veškerý majetek, poněvadž si ho zasloužila především pro svou vytrvalou podporu, kterou v ní měl a mohl tak i nějaký majetek získat. Nechává jí však na zvážení, zda jeho dětem z prvního manželství (je řeč zase pouze o Markytě) něco dá. Tato jeho druhá žena Kateřina měla patrně opravdu dobré srdce a byla velmi zbožná. Snažila se mírnit spory v rodině (za Markytu se vždy přimlouvala), starala se o nemocnou sousedku a ve své závěti (zemřela 1575)  nejprve odkazuje svou duši pánu Bohu, pak majetek Václavovi Gamarytovi z Rovin a jeho ženě Anně za oporu, kterou v nich měla, ale vymiňuje si např., aby byla dávána částka 2 kopy míšeňské ročně jako záduší  pro potřeby  „kostela Betlimského“. O dceři Mandaleně se ve své závěti nezmiňuje ani Jan Táborský ani jeho žena Kateřina a o jejích osudech zatím  není nic známo.

O tom, že vazby v rodině byly opravdu silné, svědčí i to, že její členové po celý život zůstávali v kontaktu – jak v Táboře, tak v Praze a že např. Táborského sestra Rejina se nakonec do Prahy i přestěhovala. Mít zázemí v rodině bylo pro Jana Táborského o to důležitější, že ve svém měšťanském a pracovním životě se často – zdá se i vlastní vinou- dostával do nesnází.

rodokmen

Kusý rodokmen.


TÁBORSKÉHO PÍSAŘSKÁ  DÍLNA

Sám sebe označuje Jan Táborský za „knihopisaře, básníka a strojníka“.

„Knihopisař“

Zdá se, že jeho dílna vznikla v Praze již před rokem 1530, patrně již v roce 1528. Nejprve byla v Kaňkovské ulici, později na Starém Městě pražském a patřila k těm nejvýznamnějším I když v té době byl znám a užíván knihtisk (a v Táborského dílně vznikaly i tištěné zpěvníky), často si literátská bratrstva nechávala vytvořit rukopisné – bohatě zdobené knihy, především kancionály a graduály. V dílně Jana Táborského, jak uvádí V. Vojtíšek, jich v letech 1530 – 1565  vzniklo 20 (V.Vojtíšek, str.147).

Zachovány jsou např.  tyto: 

V dílně Jana Táborského byli zaměstnáni vynikající písaři. Vavřinec Bílý, který pracoval na Žlutickém kancionálu (graduál). Iluminacemi jej vyzdobil Fabián Puléř – další významná osobnost Táborského dílny. „Žlutický kancionál byl pořízen v letech 1558 - 1565 z peněz, které mezi sebou vybrali mistři žlutických cechů, význační žlutičtí měšťané a žlutické panstvo. Celkem stál 283 kop a 12 míšeňských grošů. Za tento obnos byl v té době k dostání velký dům. Již svými rozměry 63 x 46 cm je Žlutický kancionál impozantní. Ani tyto rozměry ani velké noty a písmena textů jednotlivých písní nebyly samoúčelné. Šlo o to, aby všichni zpěváci na ně dobře viděli. Písně v něm obsažené jsou kromě jediné psány česky. Celkem má kancionál 494 pergamenových listů, 39 z nich bylo vyříznuto protireformační komisí, která některé texty shledala závadnými. Tato komise se také postarala o to, aby byly začerněny ilustrace zobrazující upálení Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Miniatury, znázorňující jednotlivá řemesla, symbolizována cechovními znaky, či výjevy z práce řemeslníků, spolu s postavami jednotlivých dárců, jejich manželek a dětí, jsou součástí mimořádně bohaté a krásné výzdoby kancionálu. Když si tedy prohlížíme iluminace kancionálu, defiluje vlastně před námi žlutická společnost 16. století. Ve žlutickém muzeu je uložena pouze faksimile Žlutického kancionálu. Originál je uložen v Památníku národního písemnictví v Praze.
Dalším spolupracovníkem Jana Táborského byl Matěj Pecka, písař Klatovského  kancionálu. Nevýznamnějším snad však byl Adam Kazibaba z Kosmákova, kterého dokonce roku 1554 povýšili do stavu šlechtického a jehož prací je např. Čáslavský kancionál.

Díla, který vycházela z Táborského dílny, byla psána jak latinsky, tak česky. Není jisté, jakého náboženského vyznání Jan Táborský byl, katolického patrně ne, ale s představiteli utrakvistické církve měl nedorozumění. Vytýkali mu, že texty nepřepisuje správně a někdy je i záměrně mění. Proti tomu se však Jan Táborský bránil, především odmítal tvrzení, že je kacíř. „Já jsem psal jako řemeslník jim ku libosti co jsou chtěli. Než to pravím, že jsem já nikdá nic kacířského nepsal, ani próz /…/ nefalšoval, než jaký jsou mi dali exemplář, z toho jsem psal a notoval“. (J. Teige, str.2)


„Básník"

S. Vyorálková se ve své práci zabývá souborem 11 písní, které reagují na morové nebezpečí. Autorem nebo překladatelem většiny z nich je Jan Táborský z Ahornperka. Písně jsou datovány od roku 1554 (i když J. E. Wocel připomíná první Táborského Píseň o moru již v roce 1532)  do roku 1568. Název sbírky by vypovídal  i o jejím obsahu. „Písničky k času mornímu velmi potřebné, v nichž se oznamuje, co by bylo zlé povětří, a naučení dává, které a jaké lékařství proti tomu zlému povětří jest nejužitečnější“, ovšem zaměření písní je trochu jiné. „Písně kromě námětu spojuje myšlenka duchovní útěchy v době moru. Texty kladou důraz nikoli na spásu těla, tj. návod, jak moru uniknout či jej léčit, ale naopak na očistu duše od hříchů. Ten, jehož duše je čistá, se smrti bát nemusí, protože jí stejně nelze uniknout. Smrt každého člověka je podle autora plně  v rukou božích, proto se jí bojí pouze ti, jimž záleží na věcech tělesných a snaží se pouze o spásu svého těla, nikoli ducha.“ (S. Vyorálková, str.1)

Kromě písní s morovou tématikou psal Jan Táborský básně. Jsou obsaženy téměř ve všech kancionálech, které vyšly z jeho dílny. Oblíbené měl hlavně tzv. akrostichy - to znamená, že počáteční písmena veršů např. tvoří jméno. Na  ukázku např. Táborského báseň z Klatovského kancionálu.

Jakožto dennice svítání předchází,
A jako slunc, když z hory vychází,
Noční temnosti zahání v rychlosti jasnou světlostí.

Tak vykoupil a vyvedl z temnosti
Belialový lid, učinil nový, svedl tmy diablovy
On tím čase osvítil Klatovy
Rozumným hlasem, že gradual nový
Sobě zjednali, by z něho zpívali, chválu vzdávali
Králi slavnému, otci, stvořiteli,
I jeho synu, světa spasiteli,

Z obou pošlému i duchu svatému, Bohu pravému.

Kristovo čtení věčně přijímají.
Lidských smýšlení za pravdu nemají
Onť jest sám smírce, prostředník, přímluvce, spasitel vodce.
Ktož k němu zření má a doufá v něho,
Omyluť  není v něm a skrze něho,
Tu vezme milost, že shladí jeho zlost, dá mu v dobrém zrost.
Svatým netuší by čest byla dána,
Kterážto sluší na samého pána.
Ej pravda jistá! Do věčného města, on život, cesta.

Hodný vší chvály, císař nebeský,
O učiň stály v ní chvíle lid český,
Rač pomoci dáti, v pravdí tvé vždy státi.
I setrvati.

Z obsahu básně je vidět, že chválí rozhodnutí klatovských občanů pořídit nový graduál. Takové téma – totiž chvála zadavatelů - se v Táborského básních objevuje velmi často.


„Strojník“

S tímto označením souvisí především táborského činnost orlojnická. Jak jsme již ve stručném životopise uvedli, vzdělával se roku 1519 na univerzitě u Pavla z Příbrami. Jaké další „strojnické“ vzdělání měl, nevíme, ani on sám je neuvádí,  ale byl velmi pečlivý a důsledný a orloji se věnoval s velkou péčí – vždyť celý rok jen zkoumal jeho chod, aby mu porozuměl. Za pomoci hodináře Daniela Skřivana stroj opravil, seřídil a orloj doplnil. Orloj mu byl svěřen v roce 1551 a s kratší přestávkou (1556-1560) se o něj staral až do své smrti v roce 1572. V roce 1570 sepsal pro své následovníky zprávu o fungování orloje. „Jest to originál vlastní rukou Táborského psaný o 16 listech pergamenových, z nichž napřed 1 list a vzadu 1 a půl listu jsou nepopsány. Na deskách kožených vtištěn nápis pozlacený. Spráwa o orloji Pražském 1570 a znak  městský (arma civitatis pragensia). Rukopis jest 25 cm dlouhý a 21.6 cm široký./…/  Táborského zpráva byla v nové době poprvé vydána Josefem Teigem v roce 1901. Zpráva je rozdělena do XVIII.kapitol

Zpráva je tedy velmi podrobná a obšírná a dlouho byla vlastně jediným autentickým dokumentem, který o orloji vypovídal. Proto se také dlouho věřilo i Táborského  tvrzení ( i když ani on neměl již úplně přesné informace), že orloj zhotovil mistr Hanuš v roce 1490. Teprve 20. století přineslo nové poznatky a vznik orloje byl posunut do roku 1410  a odhalen i autor Mikuláš z Kadaně a možná Jan Šindel. To ale nijak neubírá na významu Táborského Spráwy o orloji.

Archiv hlavního města Prahy provedl digitalizaci Zprávy o orloji Jana Táborského z Klokotské hory z roku 1570 a digitalizaci opisu této zprávy s mnoha přípisky z 17. století.  Na vlastní oči se můžeme podívat třeba na stránku 38 opisu, kde je připsáno slovo OMYL k Táborského datování orloje do roku 1490. Můžeme se na stránce 53 podívat na purkmistrův dopis Mikuláši z Kadaně. Můžete sami v klidu bádat například nad konstrukcí na straně 73. Otevřela se tak nová etapa v bádání kolem orloje.


POVÝŠENÍ DO ŠLECHTICKÉHO STAVU

Jednu z prvních zpráv o tom, že Jan Táborský dostal znak a predikát „z Klokotské Hory“, nacházíme v kancionálu kostela sv. Víta z roku 1551, protože tam je již takto označován. Na prvním listu je vyobrazen iluminátor  Fabián Puléř, jak klečí před Janem Táborským, nad kterým   je nápis Johanes Taborsky de Monte Klokotino, skriptor humus libri. Před ním je štít rozdělený na 4 pole-  dvě bílá a  dvě černá, jiné ozdoby erb nemá. Okolnosti  a důvody tohoto povýšení nejsou plně známy – mohou však souviset s tím, jak se Jan Táborský choval v době povstání proti Ferdinandovi, kdy se postavil na jeho stranu a  měšťané Nového Města pražského ho obviňovali, že  sepisoval a udával, takže pak jeho postavení v této části města bylo velmi obtížné, a proto se pak stěhoval do Starého Města pražského.

V roce 1556 byl  Jan Táborský povýšen do vladyckého stavu – tentokrát se zdůrazňují jeho zásluhy literární – a jeho erb byl doplněn. Často jej pak uveřejňoval v kancionálech, které vznikaly v jeho dílně, např. ve Žlutickém a Klatovském.

J. E. Wocel nový erb popisuje takto:

„Znak tento jest v zeleném věnci na půdě modré.Štít rozdělen jest na čtyři díly, jehož horní pravá a dolní levá čtvrť jsou bílé, ostatní dvě černé. V místech kde štít jest rozčtvrcen, leží  červený kříž jetelovitý, jehož horní část zlatou korunou lupenovitou  jest pokryta. Ve pravé dolní části vidět jest bílou holubici s červeným zobákem a pazoury ku straně levé obrácenou, v levé pak dolní části černého hada, dvakrát zatočeného s korunkou na hlavě. Nad štítem leží kolčí helm, okolo něhož fafrnochy bílou, červenou a černou barvou položené dolů visí. Nad helmem sedí holubice tím vším způsobem jako dole ve štítu vyznačená.“ (Tábor, červen 1888)

Sám Jan Táborský, jak bylo jeho zvykem při významných příležitostech,  o svém erbu  napsal báseň, v níž zdůrazňuje ctnosti, které má erb vyjadřovat. (Vpravo ilustrace v Žlutickém kancionálu.)

Ctného užitku, ctná práce dochází,
Jakož pak v skutku teď se to nachází
Ctný pán římský král, ctný dar tomu jest dal,
Ctné knihy jenž psal.Erb

Dajž mu věčný král ctných darův svých množství,
Zvlášť by obdržal přešťastné vítězství
Nad všemi lstnými nepřáteli s svými syny slavnými,

Mou tím darem ctným práci okrášliti,
Mne rač pokorným srdcem obdařiti,
Jakž obsahuje, ten erb vysvědčuje, ctnosti zdržuje:

Pokoru černosť a bělost čistota,
Lásku červenost, stálost rovná zlatu,
Kříž trpělivost, holubice prostost, had opatrnosť.

V ničem nemáme jiném se chlubiti,
Než v kříži páně opatrni býti,
Jakžto hadové a jak holubice sprostnost majíce,
Toť jsou ty ctnosti, v nichž žádám rytířství
Věčné radosti po časném vítězství,
Toť koruna ta vyznamená zlatá
A ctnosti svatá.

V původní úpravě Žlutického kancionálu zde

Bylo by určitě zajímavé vědět, jakým způsobem tento erb vznikl, zda jeho držitel – Jan Táborský – mohl jeho symboliku ovlivnit. Někdy se místo predikátu „z Klokotské Hory“ užívá predikát „z Ahornperku“ (což v překladu značí Javorová hora, Javorník).

text: Jindřiška Bumerlová

Telefon: 603 502 735, email: info (kyselá; ryba) orloj . eu