Představení apoštolů, kteří
se objevují ve dvou okénkách každou denní hodinu asi tak na půl minuty, je
největší lákadlo pro diváky a především turisty. Ukončí svůj pochod, kterému sekundují
na tu chvíli oživlé figury na orloji: Smrtka, Turek, Lakomec a Marnivec. Turisté zatleskají a teprve
potom začne odbíjet bicí stroj. Miliony milionů fotografických a filmových políček jsou přitom exponovány.
Pražský orloj je nejfotografovanější historická památka v Čechách. Pro astronomické, časoměrné a
kalendářní funkce orloje však apoštolové nemají žádný význam.
Zvláštností historie Pražského orloje je, že není známo, kdy se figury apoštolů na orloji objevily. Konkrétní údaje o tomto faktu chybí. Jediná jistota je, že při uvedení orloje do provozu 1. 1. 1866 po rozsáhlé rekonstrukci, v okénkách na orloji už byly.
Významný znalec orloje V. Rosický (kniha z roku 1923) přitom klade jejich vznik do roku 1489. To odpovídá tehdy platnému datování orloje, ale neuvádí svůj zdroj, takže nelze ověřit.
Přitom J. Táborský ve své zprávě o orloji (1570) přímo uvádí, že na orloji nejsou figury, které by sloužily jen k
pobavení prostého lidu jako nějaké „tatrmanovské“ divadlo. Konstrukci orloje popsal velice podrobně a je nepravděpodobné, že by
existující pohyblivé figury vynechal. I jezuita Bohuslav Balbín se o sto let později pochvalně vyjadřuje o faktu, že na rozdíl od podobných
strojů v zahraničí:“ ... na orloji nejsou zbytečné a směšné světské figurky jako na jiných hodinách, kterým se chlapci, nerozumné
děti a sedláci obdivují .. takovéto titěrnosti a umělé hříčky hodinám na ceně nepřidají“.
Ani pozdější zmínky od několika vědců a cestovatelů se přímo o apoštolech nezmiňují.
Přitom malá okénka na orloji byla již v době J. Táborského. Ta přiváděla ke stroji denní světlo a měla obvyklý tvar okna s vertikálními panty. Tak jsou i na kresbě Filipa a Františka Hegerů z roku 1793, s dvěma figurkami v otevřených oknech, což bývá některými badateli považováno za důkaz, že tam apoštolové už byli. Hegerové ale doplňovali i na jiných svých kresbách do otevřených oken figury a tak oživovali fasády domů. Podobně jsou nakresleni i prodavači v kupeckých stáncích.
Podrobnou dokumentaci orloje s popisem a kresbami vyhotovil v roce 1828 hodinář Romuald Božek. Ani on se o pohyblivých sochách v okénkách nezmiňuje. V té době orloj stál a uvažovalo se i o jeho likvidaci. Dokumentace je dodnes zachována ve fondech Národního technického muzea.
Existuje ale malý záchytný bod z roku 1864. Několik let podrobně zkoumal orloj hodinář Jan Prokeš ze Sobotky a za velkého ohlasu veřejnosti vystavoval v Praze funkční model. V dobovém časopisu se přímo uvádí, že:“ ... když odbije dvanáct hodin, objeví se ve dvou okénkách nad hlavním ciferníkem dvanáct apoštolů, jeden za druhým ...“ To téměř přesně vystihuje současný stav, kdy apoštolové zvonění hodin předcházejí. J. Prokeš chtěl tímto způsobem dokázat, že je schopen orloj opravit a po dlouhé době uvést do provozu. Kdyby mu byla oprava svěřena, bylo by možné je připsat jemu. Zakázku nedostal, ale pravděpodobně podnítil pražské radní ke konkrétním činům na záchranu orloje. Svůj model prodal a ten je dnes nezvěstný. Ale už jeden rok po výstavě modelu ředitel pražské hvězdárny J. G. Böhm přítomnost apoštolů považoval za dávnou a divil se, že se o nich v roce 1570 nezmiňuje už J. Táborský. Kruh dějin se tak uzavírá bez určení data, které by nás tak zajímalo. Považujme to za jedno z tajemství orloje.