V první polovině 19. století pražský orloj už několik desítek stál bez pohybu a pozvolna chátral. Na jiném místě připomínáme soboteckého hodináře Jana Prokeše, který orloj v roce 1857 prostudoval, postavil malý funkční model a nabídl pražské městské radě jeho opravu.
Byla to doba nejen průmyslové revoluce, ale i doba národního uvědomování. O orloj se zdvihla vlna zájmu, veřejnosti i radničních úředníků a tak bylo rozhodnuto o jeho znovuuvedení do provozu. Prestižní záležitostí bylo, aby oprava byla provedena pražskými řemeslníky.
V té době se na scéně objevuje pražský hodinář Ludvík Hainz (1813 - 1873). Přímo proti orloji na Staroměstském náměstí měl od roku 1839 dílnu a obchod. Z počátku vyráběl malé hodiny, kompletované ze zahraničních součástí. Neutěšený stav orloje měl denně doslova před očima a z vlastní iniciativy ho alespoň zvnějšku čistil. K velké opravě došlo v letech 1864 - 65. L. Hainz byl pražským radním a v komisi pro obnovu orloje měl na starosti vnější obnovu. Instaloval také prosvětlené boční hodiny a spolu s továrníkem V. Daňkem, který měl na starosti mechanické části, které se vyráběly v jeho strojírně, byli dnešní terminologií výkonní manažeři. Oprava dala orloji dnešní podobu a bylo logické, že právě L. Hainz I. byl pověřen údržbou obnoveného orloje. Ta se pak přenesla i na další generace této hodinářské firmy.
Firma se bouřlivému rozvoji techniky na konci 19. století nebránila. Je málo známo, že první trvalé elektrické osvětlení Křižíkovou obloukovou lampou bylo nainstalováno v roce 1882 kromě Stýblova knihkupectví na Václavském náměstí také v obchodě u Hainzů. To již ve firmě působil Ludvík Hainz II. (1842 - 1893), který, jak bylo v té době dobrým zvykem, sbíral nové zkušenosti nejdříve v zahraničí. Právě on zavedl ve firmě výrobu věžních hodin a to bylo významným rozšířením pole působnosti, dodávala je po celé rakousko-uherské říši. Nové výrobní prostory postavil v Dlouhé ulici. Reference o správě pražského orloje zřejmě působila, také byla uváděna na firemních prospektech (je tak ostatně i v současné době). Rozsáhlé stavební úpravy na věži radnice v roce 1880 byly důvodem k odstavení orloje a jeho rozložení a složení vedl už on a koncem roku 1882 byl orloj opět v plném lesku. L. Hainz II. zemřel předčasně a osm let vedla firmu vdova Františka.
Ludvík Hainz III. (1878 - 1958) převzal firmu v roce 1901. Po třiceti letech byl orloj rozsáhle opravován v roce 1911. Za jeho vedení se firma rozšířila, v roce 1927 byla postavena nová továrna v Praze-Holešovicích a do výrobního programu zařadila nové druhy hodin. Úspěšná rodinná tradice nebyla přerušena ani v následujících letech, kdy zde začal působit další z rodu, Ludvík Hainz IV. (1908 - 2001). Před válkou zaměstnávala kolem padesáti pracovníků. Po válce v Hainzově firmě v Holešovicích ještě stihli opravit orloj, který byl požárem silně poškozený při bojích na Staroměstském náměstí v posledních hodinách války a v roce 1948 ho uvést do provozu. To se však kola dějin v Československu už točila jinak a hodinářství postihl osud mnoha dalších úspěšných a tradičních firem. Firma byla znárodněna a majitel, prohlášený za vykořisťovatele a třídního nepřítele byl několik let vězněn. Tehdy mladý Ludvík Hainz V. (*1947) byl prvním z pěti generací, který se nevyučil hodinářem.
Hodinářská výroba však v nových politicko-ekonomických souvislostech v Holešovicích nezanikla. Vznikl nový subjekt, národní podnik Elektročas (později ZPA Pragotron), který vyráběl kyvadlové elektrické hodiny a těmi byly na mnoha věžích nahrazovány původní starší hodiny. Provoz věžních hodin tak zrušen nebyl a údržba orloje také ne. Zůstali zde zaměstnanci, kteří byli u bývalého majitele vyučeni a orloji rozuměli.
Po více než čtyřiceti letech přerušené kontinuity byla továrna
vrácena rodu Hainzů v restitucích v roce 1992, vyhospodařená, neudržovaná, tak
jak to bylo obvyklé i u jiných továren z dob, kdy bylo všechno všech.
Firma na rodinné tradice navázala a orloj má ve správě i v současné
době. Pan Ludvík Hainz IV. se tohoto okamžiku v pozdním věku dožil
...