naspis

Novinky


Mapa servru


Kontakt


Vyhledávání



Česká republika


Péče o památky Prahy



Virtuální muzeum hodin o.s.


TOPlist

Valid XHTML 1.0 Transitional

Mistr Jan Ondřejův zvaný Šindel
      Iohannes Andreae dictus Schindel nebo také Dux

narozen kolem roku 1375 v Hradci Králové, zemřel mezi léty 1455/1457.


Jan Ondřejův se stal roku 1399 mistrem Pražské univerzity, roku 1406 rektorem školy u sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, později působil jako učitel matematiky ve Vídni, kde současně studoval medicínu. Po svém návratu do Prahy se stal profesorem astronomie na Karlově univerzitě, roku 1410 doktorem medicíny a rektorem pražského studia generale. Byl osobním lékařem českého krále Václava IV. Na univerzitě byl kolegou mistra Křišťana z Prachatic, lékaře, teologa, matematika a astronoma, jehož traktát o stavbě a používání astrolábu z roku 1407 či 1408 vyšel pod falešným jménem Roberta Anglika v italské Perugii kolem roku 1479 jako první pojednání o tomto astronomickém přístroji na světě (1). Zpočátku sympatizoval s názory mistra Jana Husa, dalšího kolegy na univerzitě, ke kališnictví se však nepřidal a zůstal sub una specie, „pod jednou způsobou“ (2). Věroučným sporům se vyhýbal a spíše se věnoval vědě, zvláště astronomii a medicíně (na univerzitě vyučoval mj. Ptolemaiův Almagest). V roce 1418 se stal pražským kanovníkem. V době husitských válek pobýval v exilu, nejprve v Olomouci. V letech 1423 – 1436/8 působil jako městský lékař v Norimberku a od roku 1432 jako osobní lékař císaře Zikmunda. V roce 1441 se stal děkanem vyšehradské kapituly v Praze. Z jeho díla se dochovaly a jsou mu připisovány práce astronomické, matematické a medicínské, ale také traktáty z oblasti botaniky a teologie, komentáře k dílům autorit a několik dokumentů vztahujících se k dějinám Karlovy univerzity (3).

Šindelova astronomická data získaná jeho pozorováními vysoce oceňoval Tycho Brahe, který je dostal od rektora pražské univerzity mistra Martina Bacháčka z Neuměřic, a užil jich pak ve své vlastní práci (4). Jan Šindel byl též v dobrých vztazích s Eneou Silviem Piccolominim (papežem Piem II.). Dochovala se jejich korespondence z let 1445 a 1447, která svědčí o tom, že Silvio měl o svém pražském příteli Šindelovi vysoké mínění.

Dějiny (včetně dějin astronomie) však dosud zdaleka neodpověděly na všechny otázky spjaté se Šindelovou osobou: Šindel bývá někdy ztotožňován se svým současníkem Johannem von Gmunden (pozor, často se v této souvislosti zaměňují města Gmunden a Gmünd!), profesorem astronomie na univerzitě ve Vídni a zakladatelem tzv. Vídeňské astronomické školy; existují pochybnosti o jejich autorství několika dosud nevydaných astronomických pojednání. Stejně tak bývá někdy s Janem Šindelem směšován i další český astronom či spíše astrolog císaře Fridricha III. Johannes Nihili (zemřel roku 1458).


Podle závěrů, k nimž došel ve svých pracích historik astronomie dr. Zdeněk Horský (5), lze za autora projektu a výpočtů astrolábu pražského staroměstského orloje považovat v roce 1410 právě Jana Ondřejova, řečeného Šindel. Horský tak usoudil na základě nedatovaného přípisku ve strahovském exempláři starého tisku Tadeáše Hájka z Hájku (6), vepsaného ovšem nejdříve za sto let po Šindelově smrti a sto padesát let po stavbě orloje. K Hájkově tištěné charakteristice matematika - Šindela je neznámou pozdější rukou připsáno: „qui horologium antiquae Pragae fabricavit et erexit“ „jenž vyrobil a postavil orloj v Praze na Starém Městě“. Horského datace orloje do začátku 15. století oproti starší dataci do konce téhož století je významný přínos jeho výzkumu podpořený řadou argumentů, včetně závěrů o Parléřovské huti, k nimž došel spolu s kunsthistoriky. Konkrétní letopočet 1410 se zakládá na zprávě, že v tomto roce byla vyplacena odměna za práci na orloji hodináři a mechaniku Mikulášovi z Kadaně. Tato zpráva se s přípiskem shoduje v datování orloje do počátku 15. století, odporuje jí však v určení osoby konstruktéra. Proto dr. Horský navrhl věrohodné řešení, že Šindel byl „ideovým otcem“ orloje, a Mikuláš řemeslníkem realizujícím orloj podle Šindelových pokynů. Zdá se skutečně nepravděpodobné, že by takto velký stroj mohl konstruovat vlastníma rukama někdo z univerzitních mistrů. Šindelovo autorství plánů orloje by mohlo být podpořeno skutečností, že pracoval s Wallingfordovým spisem o albionu, a mohl tedy znát i jeho traktát o orlojích. Pochybnost ovšem vzbuzuje jeho pobyt ve Vídni v době, kdy musela již vznikat stavba orloje. 

Nelze proto vyloučit, že Šindelovo jméno v přípisku je zástupné za některého jiného příslušníka pražské astronomické školy. Šindelova proslulost výrazně stoupala v pozdějších dobách (srov. kromě přípisku v Hájkově tisku Bacháčkovo a Brahovo povědomí o Šindelovi jakožto o vynikajícím astronomu minulosti, následné odvolávky Bohuslava Balbína a novodobé Truhlářovo mylné přiřčení astronomických tabulek Šindelovi z prostého důvodu, že jiného výrazného astronoma z dané doby neznal. Křišťan z Prachatic naproti tomu upadal v katolické Evropě v zapomnění v důsledku své husitské hereze, jeho spisy o astrolábu ovšem v roce 1407 nebo 1408 výslovně zmiňují existenci hodin - orlojů v Praze a Čechách. Stavbu orloje ovšem mohl řídit i někdo další z okruhu jejich kolegů - astronomů na univerzitě, nebo dokonce přímo Mikuláš z Kadaně. Nemáme informace, které by vylučovaly jeho schopnosti a samostatnost. Kdo tedy byl skutečným „ideovým otcem“ orloje, zůstává stále jen v oblasti málo doložených hypotéz.


Jak jsme již řekli, Jan Ondřejův je autorem také několika astronomických pojednání. K nejdůležitějším se řadí práce popisující astronomické přístroje. Popisují Šindelův návrh demonstračního nomogramu (7), Richard of Wallingford - opat Albanskterý byl určen nejen pro výpočty, ale i předpovědi konjunkcí a zatmění Slunce a Měsíce. Návrh Šindelova nomogramu je odvozen z přístroje zvaného albion, jejž vymyslel a zkonstruoval Richard z Wallingfordu, cca. 1292 – 1335 (8)

Šindelovo pojednání se dochovalo v rukopisech 15. století buď právě ve svazcích s Richardovým traktátem o albionu, nebo s jeho rozšířenou verzí albionu, kterou pořídil opět náš známý vídeňský astronom Johannes z Gmundenu (1380 – 1442). Literatura o přístrojích na výpočty zatmění má i své následovníky, doslovná znění pasáží ze Šindelova zmíněného traktátu obsahuje třeba práce Johanna Schönera (1477 – 1547) (9). Rovněž dřevořezy přístroje na zatmění v Schönerově díle přesně souhlasí s Šindelovým popisem. (Jediný přístroj albion, který se dodnes dochoval, vlastní Museo Astronomico e Copernicano, Monte Mario, Řím.) První kritickou edici Šindelova pojednání o přístroji na výpočty zatmění, založenou na kolaci tří dochovaných rukopisů z 15. století, připravují autoři tohoto článku k vydání.

Šindelovo pojednání o tzv. cylindru se zabývá týmž astronomickým přístrojem jako traktát Johanna von Gmunden (10).  Beatriz Porres de Mateo (11) naopak podala důkazy o tom, že astronomické tabulky v rkp. pražské Národní knihovny X B 3, tradičně připisované Šindelovi (12) z Šindelova pera nepocházejí.

 

Alena Hadravová, Kabinet dějin vědy, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha
 Petr Hadrava,   Astronomický ústav AV ČR, Praha
leden 2010 




Poznámky :

1. Křišťan z Prachatic, Stavba a Užití astrolábu. Edd. Alena Hadravová a Petr Hadrava, Praha, Filosofia 2001.

2. Též Kopičková, Božena – Vidmanová, Anežka: Listy na Husovu obranu z let 1410-1412 – Konec jedné legendy? Praha, Univerzita Karlova, nakl. Karolinum 1999.

3. Spunar, Pavel: Repertorium auctorum Bohemorum provectum idearum post universitatem Pragensem conditam illustrans. Tom. I. Studia Copernicana 25. Wratislaviae etc., Institutum Ossolinianum 1985. – Tom. II. Studia Copernicana 35. Warszawa – Praga 1995; srov. též Urbánková, Emma: Zbytky knihovny snad M. Jana Šindela v Universitní knihovně. Ročenka Universitní knihovny v Praze 1960 – 1961. Praha 1962, str. 87 – 97. Je známo, že v roce 1443 Šindel věnoval 200 /!/ rukopisů ze své knihovny Karlově koleji Pražské univerzity.

4. Tychonis Brahe Dani Opera omnia I – XV. Ed. I. L. E. Dreyer, Hauniae 1913 – 1929: Tom. V, str. 228 – 229; XIII, str. 161; A. Hadravová – P. Hadrava: Tycho Brahe and Iohannes Šindel. In: „Tycho Brahe and Prague: Crossroads of European Science.“ Proceedings of the International Symposium on the History of Science in the Rudolphine Period. Prague, 22-25 October 2001. Ed. by J. R. Christianson, A. Hadravová, P. Hadrava and M. Šolc. Acta Historica Astronomiae, vol. 16. Frankfurt am Main, Harri Deutsch Verlag 2002, str. 237 – 247.

5. Horský, Zdeněk – Procházka, Emanuel: Pražský orloj, Acta historiae rerum naturalium necnon technicarum IX. Praha, Nakladatelství ČSAV 1964, str. 83 – 146, a další Horského příspěvky; poslední, souhrnná publikace nazvaná Pražský orloj vyšla v roce Horského úmrtí /1988/ v nakl. Panorama v Praze.

6. Oratio de laudibus geometriae (Řeč o chvále geometrie), Praha 1557

7. Canones pro eclipsibus Solis et Lune per instrumentum ad hoc factum inveniendis Magistri Iohannis Schindel (Pravidla pro výpočet zatmění Slunce a Měsíce pomocí přístroje, který k tomu vynalezl Jan Šindel).

8. Richard of Wallingford. I-III. An edition of his writings with introductions, English translation and commentary by J. D. North. Oxford, Clarendon Press 1976; vybrané části textu Richarda z Wallingfordu obsahuje R. T. Gunther, Early Science in Oxford, Vol. II, Oxford, Oxford University Press 1923.

9. Opera mathematica (Norimberk 1551, 1561).

10. Der ‚Tractatus Cylindri‘ des Johannes von Gmunden. Eingeleitet, editiert und űbersetzt von Konradin Ferrari d‘Occhieppo und Paul Uiblein. In: Beitr„ge zur Kopernikusforschung. Katalog des Ober”sterreichischen Landesmuseums Nr. 86, Hrsg. im Kopernikusjahr, Linz 1973, str. 25 – 85.

11. V češtině srov. např. její článek Šíření středověkých astronomických tabulek ve střední Evropě v 15. století. In: Astronomie ve středověké vzdělanosti. Přel. A. a P. Hadravovi. Práce z dějin vědy 10 + Scripta astronomica 10. Praha 2003, str. 39 – 51

12. Truhlář, Josef: Šindelovy astronomické tabulky. Věstník České akademie 9, 1900, str. 473 – 474.


Telefon: 603 502 735, email: info (kyselá; ryba) orloj . eu