Prohlídku začneme od nejvyšších sfér.
Dominuje
zde kohout.
Je to velice starý symbol odvahy a ostražitosti,
vítá
nový den a Slunce. V pověstech při jeho prvním ranním zakokrhání
prchají duchové a ďáblové.
Je obvyklým doplňkem orlojů, chrámových
věží, interiérových hodin, vždy bývá umístěn ve výškách. Na pražském
orloji je až od roku 1883. Že by byl orloj do té doby
dostatečně chráněn jinými symboly? Byl-li myšlen jako zesílení ochrany, pak se v
dalším století určitě osvědčil.
Na stříšce, kousek od kohouta jsou na
první pohled z dálky dva dráčci, symetricky vlevo - vpravo. Podrobnosti
jsou vidět
dalekohledem nebo dlouhým teleobjektivem, a pak identifikujeme dva
bazilišky.
Bazilišek má ptačí zobák,
korunku, dvě křídla a hadí tělo.
Vlnovkovitý plechový okraj stříšky evokuje prodloužení ocasu. Také měl
titul hadí král. Je to nebezpečný tvor, svým pohledem umí způsobit
zkamenění lidí, zvířat i rostlin. Ti pražští zjevně sledují, zda nějaký
škůdce neletí kolem nich. Zvláštní je, že jsou v blízkosti kohouta,
toho se bazilišci bojí. Na toho levého je nastražena ještě jedna past,
marnivec několik metrů pod ním má v ruce zrcadlo a to je vůbec
nejspolehlivější ochrana proti jeho zničujícímu pohledu. Takže stačí,
aby v zrcadle shlížející se fešák v případě nutnosti ho jen trochu
pootočil a hadího krále nad sebou zreguloval. Kdo je nainstaloval jsme
nezjistili, ale tušíme, že se objevili v době oprav spolu kohoutem. Pak
by měl F. Kamberský, pozdější hodinář v Táboře a doložený autor
kohouta,
bezesporu smysl pro symboliku.
Kamenný anděl je také tam, kde má být. Jako posel Boží je v horních sférách, s křídly, s dnes nečitelným poselstvím na vlajícím pruhu. Křesťanští andělé zdědili labutí křídla po antické Niké, bohyni vítězství. Na orloji je to nejstarší socha, později jí doplnila dřevěná socha vedle v kalendářní sféry, strážce Svatého města a bojovníka s draky, temnými silami a nepravostmi, archanděla Michaela. Je to velmi silná ochrana. Archandělé jsou nadřízeni obyčejným andělům a jsou čtyři, i když jich původně bylo více. Angelologie, nauka o andělích, je velice rozsáhlá a proto zájemce o další podrobnosti nechť se obrátí na jiné zdroje. Stejně tak o padlých andělech, tedy démonech. Jimi se zabývá démonologie.
V blízkosti anděla, ale ve skrytu pod římsou, vidíme pruh, snad svitek s neznámým textem, snad stylizace hada. Nebudeme spekulovat.
Horní socha anděla je jedno z mnoha děl
parléřovské huti, která v Praze působila od roku 1356 až do husitských
válek, přes šedesát let. Petra
Parléře si vyhlédl již císař Karel IV. a má u
nás zvláštní kapitolu.
Měl postavení mistra huti, i když jeho jméno
ve francouzštině - parleur - znamená něco jako mluvčí, polír, dnešním
významem stavbyvedoucí. Mistr se setkával s králi,
parleur, druhý muž huti, měl na starosti všechny dělníky. V Praze byl P. Parléř
od první chvíle mistrem. Středověká stavební huť bylo přísně
organizované středověké společenství kameníků. Vybíral si je mistr a
často si je přiváděl ze zahraničí. Nepodléhali místním cechům, měli
mezi sebou vlastní rituály, jak při přijímání nových členů, tak při
práci. Dodržovali zásadu, že zkušenosti si předávali výhradně ústně.
Výlučné postavení jim dávalo pozici tajného společenství, od
nich
- zedníků, stavitelů katedrál - pochází pozdější pojmenování tajných
spolků, zednářů. Ti ale katedrály nestavěli, měli zájmy jiné. Stavební
hutě jako organizace postupně zanikaly, protože se zmenšovala poptávka
po katedrálách.