Symbolika minulosti ... nebo i přítomnosti? - střední část orloje

Kolem astrolábu vidíme kruhovou galerii parléřovských plastik. Všechny jsou z horního pohledu, někdy velmi blízko u sebe. Ne všechny jsou identifikovatelné, buď to způsobil čas nebo byly už  od svého vzniku v rovině fantastiky. Ty, co jsou zřetelné, představují pestrou zvířecí společnost.

Na vrcholu kruhu je odpočívající lev. Lev má v živočišné říši, v mytologiích a v symbolikách vždy jednoznačnou pozici, pozici krále a strážce. Za toho ho považovaly všechny civilizace od doby kamenné. Respekt vzbuzuje i když odpočívá. Skutečný lev odpočívat umí, proleží i dvacet hodin denně ... a proč ne, je to král. Tak je tomu i na orloji. V jeho blízkosti na orloji je další jednoznačně strážné zvíře, pes. Předpokládá se, že byl prvním domestikovaným zvířetem. Kromě bdělosti a ochrany symbolizuje také věrnost. Jako tříhlavý Kerberos hlídal vstup do podsvětí, černý se objevuje v pověstech, kde hlídá poklady. Pes u nohou rytíře na náhrobku symbolizoval smrt přirozenou, symbolem pro smrt v boji byl už osvědčený lev. Křesťanští ideologové psovi poněkud pošramotili pověst tím, že z těch divokých, zdivočelých a potulujících se vytvořili symbol nečistoty, krvelačnosti a nízkosti. Jejich současná pověst také není bez chyby, ale za to mohou ve většině negativních případů jejich majitelé.

Ochranná linie kohout - anděl - lev - pes by mohla pokračovat kočkou, i když je až na spodní polovině a dost vzdálená. I ona občas hlídá poklady, ale tak spolehlivá není. Je symbolem nezávislosti, až vypočítavé a falešné lísavosti i úskočnosti. Ne nadarmo se v domácnostech říká, že nemáme kočku, ale že kočka má nás. Ve starém Egyptě byla posvátná, středověk jí dával zásluhu o záchranu Noemovy archy, když chytila myš, která prokousávala dřevo lodě. V černé formě je průvodcem mágů a čarodějnic. Na orloji má jako jediné zvíře vztyčenou hlavu, i když poněkud deformovanou a přetočenou. Snad to má i význam, ale z jiného pohledu už tak nepřirozeně nevypadá. Proto jí máme ve dvou pohledech. Na orloji má protějšek, ve stejné výškové úrovni na západní straně ostění odpočívajícího pantera nebo tygra, v každém případě také kočku.

Vedle lva je podivná figurka s hadím tělem a špičatou a kuželovitou čepicí. Čepice podobného tvaru, frygická, bývá spojována s revolucionáři z Francie 18.století. Název ale pochází z mytologie, od Frygů a jejich krále Midase. Symbolem svobody se stala za antického Říma, kde pán uděloval předáním čapky otrokovi propuštění, volnost a svobodu. Jako symbol očištění a zdokonalení, proměnu z přízemního a nečistého hada na člověka, to možná mysleli i parléřovci. Nám by to docela vyhovovalo, protože na orloji jasný symbol hada není. Hadu přisoudilo křesťanství postavení nízkého, přízemního, hříšného, nemorálního a ďábelského, zcela negativního tvora. A také jako pokušitele, který ve střetu je vždy přemožen. Vynikne tak vítězství světce nad všemi nečistými silami. Lehce jsme se dostali k drakům, také tvorům se zcela negativní pověstí. Podle středověkých představ se draci vyvinuli z hadů, jen jim vyrostla křídla a nějaká ta hlava navíc. Přehodnocení významu symbolů je v případě hadů a draků asi nejmarkantnější, protože ve starověkých civilizacích a především v Číně a Japonsku jsou chápáni jako symbol nebeské sféry, deště, plodnosti, a moci. Měli ho ve znaku císaři a nejvyšší úředníci říše.

Přes všechny ústrky ale hadi a draci kladný význam neztratili. Od antiky zůstává Asklépiův had symbolem lékařů a lékárníků a Wales má na vlajce krásně červeného draka. Malý umělohmotný zelený dinosauřík, který přistál při fotografování před spícím kameníkem, je docela roztomilý. Pan fotograf prohlašuje, že ho tam nedal a byla to opravdu náhoda, proto ho nevyretušoval. I když v případě podobných potvůrek jeden nikdy neví ...

Na orloji jsou dva malí dráčci, nenápadně podpírají ostění astrolábu. Vypadají téměř neškodně, ale společnost kolem nich je varovná a téměř výstražná. Varují snad nás, smrtelníky, kteří se blížíme k prahu podsvětí, kde vládnou temné síly a sídlí ďáblové? To jsou Bohem zavržení, padlí andělé. Se vstupy do podsvětí měly své zkušenosti všechny dávné společnosti, připomeňme mytologického Orfea, hudební a pěveckou superstar starých Řeků. Ten se svými záměry v podsvětí nepochodil, ale taková česká Káča nadělala v pekle takový zmatek, že se jí čerti velice rádi zbavili.

Maskarony, fantaskní obličeje s ďábelskými výrazy, jsou obvyklé na gotických katedrálách. Bývají ve výškách, odrazují a zahánějí vnější nebezpečné živly. Takový živel, když letí okolo a vidí, že už je zde obsazeno, tak si hledá jiné působiště. Jejich stejně fantaskními společníky ve výškách jsou chrliče. Svým zjevem odpuzují a jejich forma figurální, zvířecí a monstrózní je snad nevyčerpatelná. Pomiňme fakt, že to bylo zařízení zcela účelové a praktické, chránilo zdivo před vlhkostí. V solidním množství jsou také na svatovítské katedrále, kde bylo hlavní působiště parléřovců.

Tato kamenná monstra jsou ve výškách málo viditelná. Orloj je v tomto měřítku miniaturní a tak si je můžeme prohlížet zblízka, z několika málo metrů. Tak si i oni mohou prohlížet nás, krátkověké, a varují, že hranice je právě zde. Společnost jim dělají přízemní a noční tvorové. Spící netopýr s pověstí upíra, transformovaného ďábla, který pije krev a umí se přeměňovat na jiné zvíře. Žába, křesťanský symbol hříchu a kacířů, kteří jako žáby setrvávají v bahně a jen kvákají své nepravdy. Tento tvor také doplatil na změnu výkladu. Ve starém Egyptu byla symbolem náboženské spásy, zmrtvýchvstání a dlouhého života. Podobnou přeměnou prošla i želva, kterou jsme ale na orloji neidentifikovali. Je to škoda, ta totiž snáší tvarově dokonalá vajíčka, koule. To by orloji docela vyhovovalo. Ježek je také noční tvor, je sice považován za ochránce domácího štěstí, ale převládá mlsnost, lakota a i agresivita a hněv. Znetvořená tvář na východě a divý muž na západě varování před temnými silami nepřehlédnutelně zvýrazňují. Divý muž, ať už lesní, zelený, ohnivý nebo starořecký Pan byl vždy symbolem přírodních, lesních a tak i podsvětních sil.

A uprostřed je ďábel, dole pod astrolábem, kruhem světa, na samé hranici jeho říše. Zvířecí tvář, nastražené uši a hrozivě vypoulené oči. Je sám, jakoby jiné pomocníky nepotřeboval. Podobně vypadá i na žaludském esu z Čech z roku 1506. A za pět set se moc nezměnil.

Připomeňme si ještě znovu kostlivce, i když o něm už máme zmínky na několika místech. Nechápejme ho jako symbol smrti a konce, ale jako varování, že vše kolem je pomíjivé. V okamžiku, kdy se narodíme, tak se blížíme ke konci, tomu pozemskému. Zvonec a přesýpací hodiny jeho Memento mori zdůrazňují. Tak jako antický Chronos, bůh času. Ten náš pochází ještě z gotiky, ale až baroko rozvinulo v plné síle toto symbolické sdělení.