naspis

Novinky


Mapa


Kontakt


Vyhledávání



Péče o památky Prahy



Virtuální muzeum hodin o.s.


TOPlist

Valid XHTML 1.0 Transitional

Stručná historie Pražského orloje

Pokusíme se být struční. Značná část historických dat je už rozptýlena na dalších místech našich stránek o orloji. Zde dáváme důraz na chronologicky seřazená data. Ta, která se vztahují k orloji, jsou zdůrazněná i se jmény. Pro větší srozumitelnost budeme používat v názvech míst a budov současná pojmenování.

Ve 14.století, kdy v roce 1310 nastoupila na český trůn dynastie Lucemburků, byly Čechy už významným evropským územím. Král Jan Lucemburský v roce 1338 povolil Starému Městu (tenkráte Velkému Městu) zřídit radnici, jako symbol městské autonomie. Staroměstští měli již zakoupený kamenný dům na náměstí a začali k němu přistavovat věž, kterou dokončili v roce 1364. To bylo už za vlády syna krále Jana, Karla IV. (1316-1378), který byl od roku 1355 císařem, což byla v té době nejvyšší světská hodnost křesťanského světa. Prahu si zvolil za sídelní město a ta se stala největším staveništěm středověké Evropy.

Ve věži radnice byla v roce 1381 vysvěcena kaple, postavená Petrem Parléřem. Mechanické kolečkové hodiny, které byly podmínkou pro konstrukci hi-tech té doby, orlojů, na věži ještě nebyly. V druhé polovině 14.století už v Evropě orloje existovaly v Padově (1344), Štrasburku (1352), v Lundu (1380), ve Stralsundu a Doberanu (oba 1394) a ve Wismaru (asi 1390). Ani u jednoho se ale stroj nedochoval v tak původním stavu, jako pražský. Hodiny byly na staroměstskou věž instalovány v roce 1402 a z té doby jsou v Praze doloženi tři horologisté, v dobovém významu hodináři: Jan, Albert a Mikuláš. Za Mikuláše se tehdy zaručoval starší hodinář Martin, který je zmiňován už za Karla IV.

Zemi vládl již další Lucemburk, Václav IV. (1361-1419), a v té době vznikal orloj. První zmínka o něm je z roku 1410 (9. října), kdy byl dokončen. Purkmistr a rada města chválí mistra Mikuláše z Kadaně za vynikající práci, která je v listu velice přesně popsána a z popisu vyplývá, že se jednalo o astrolábový orloj. Za odměnu mu dávají dům u Havelské brány, značnou hotovost (3000 grošů), pravidelný roční plat (600 gr.) a záruky na majetek i pro dědice. Byla to nadstandardní odměna, protože jednorázová hotovost představovala například 95 krav nebo 25 tis.korbelů piva (1 korbel = 0,7 litru). Dokument je znám z pozdějšího opisu a překladu. Je v něm zmiňován i mistr Albert, kterému je vytýkáno, že se o orloj (nebo hodiny?) pečlivě nestaral. Je možné, že se už dříve o postavení orloje pokoušel, ale nebyl úspěšný.

Jako možný autor orloje je také uváděn astronom Jan Ondřejův z Hradce Králové, zvaný Šindel. (1375 ? - 1456), matematik, profesor a rektor pražské univerzity. Byl také osobním lékařem krále Václava IV. a patřil k nejvzdělanějším mužům Evropy.

To už se schylovalo k husitským válkám, které na dlouhou dobu rozvrátily české země politicky i ekonomicky. Čechy se staly neklidným srdcem Evropy a na orloj se zapomínalo. Zda se o něj někdo staral, není známo. Přesto byla nalezena další písemná zmínka o orloji z roku 1459. Fragment dřevořez poč.16 stol. V knihovně Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic v horoskopu pro den 17.března je totiž výslovně napsáno, že údaje byly odečteny z Pražského orloje.

Další údaj je až z roku 1490, kdy orloj opravoval pražský hodinář Jan Růže z Jilské ulice, známý také jako mistr Hanuš. Ten stroj opravil, zdokonalil a nově přidal kalendářní desku. Pravděpodobně doplnil první pohyblivou sošku, tzv. Klapáčka - Smrtku. Na rozdíl od současné sochy měla pohyblivé čelisti a stala se podnětem pro několik pověstí. Tyto výrazné úpravy a osmdesát let, kdy původní autoři byli už zapomenuti, způsobily, že dalších 450 let byl právě on považován za autora orloje. Jeho dlouholetý pomocník, Jakub, snad syn, se pak o orloj staral do roku 1530. Tento hodinář je ztotožňován s Jakubem Čechem (Zechem), autorem prvních přenosných pérových hodin na našem území.

Orlojník Jakub neměl následníka. Zmiňován je hospodář radnice Jiří Zvůnek, který ale orloji neporozuměl, s orlojem si nevěděl rady ani pozvaný hodinář z Norimberka. Zvůnkův syn Václav také neuspěl. Další hodinář Jan Steinmaissel (další Hanuš?) z Platnéřské ulice údajně vrátil klíče hned druhý den.

Přesto se orloj svého zachránce dočkal. Byl jím Jan Táborský z Klokotské Hory (1500-1572). Jako mladík navštěvoval na univerzitě přednášky z astronomie a matematiky. V Praze provozoval písařskou a kaligrafickou dílnu, zaměřenou především na velké zpěvníky. Je znám také jako spisovatel, kronikář, skladatel a mechanik. Když byl v roce 1552 jmenován správcem orloje, nebyl už mladík, ale na svou práci byl všestranně připraven. Stroj udržoval, opravoval a zdokonaloval, dokončil automatická spojení mezi jednotlivými částmi orloje. Především ale jako první podrobně orloj technicky popsal ve své „Zprávě o orloji ..", kterou dokončil v roce 1570. Je to nádherný rukopis, i s velkým autoportrétem. Není divu, Táborský byl v písařském oboru špičkový profesionál. O orloj se staral až do své smrti v roce 1572, s přerušením v letech 1556-1560, kdy stroj udržoval Jan Tobiáš.

Táborský patří k nejvýznamnějším osobám se vztahem k orloji. Při bádání o minulosti datoval vznik orloje do roku 1490 a za autora označil Jana Růže. Sám to i částečně zpochybnil, když přiznal, že starší zdroje nenašel. Byl také kronikářem a zřejmě si nechtěl vymýšlet něco, co neměl ověřeno. Paradoxně tak vznikla nejznámější mystifikace o Pražském orloji a jeho údaj byl čtyři sta let považován za správný. Jeho současník, Tadeáš Hájek z Hájku (1525 - 1600), renesanční učenec na dvoře císaře Rudolfa II. napsal v roce 1557 spis o geometrii, do kterého je připsána poznámka o mistru Janu Šindelovi a určuje jej jako autora Pražského orloje (objev z roku 1959).

V roce 1587 se ale stal nenápadný úřednický výkon, jehož význam pro orloj bylo možné docenit až v polovině 20.století. Radní nechali opsat Táborského Zprávu a dali ji k dispozici orlojníkům. Kniha byla svázána a měla i prázdné listy pro budoucí poznámky a ty mají rozsah původního textu. Kniha byla u orloje sto let, pak se ztratila a asi ji nikdo nepostrádal. Objevila se v soukromé sbírce až v roce 1962 a indicie o možném datování orloje do starší doby se začaly skládat. Ale dodržme chronologii, takže později.

Po Táborském se o orloj staral jeho žák Jakub Špaček. Údajně až do roku 1620, ale možná s přestávkami. V této době jsou připomínána i další jména, jako mistr Vavřinec, Šimon Podolský, Kryštof a Jiří Švarcpachové.

Orloj byl starý už dvě stě let a měření času a astronomických údajů podle orlojů se pomalu stávalo anachronismem. Zpráv o Pražském orloji je stále méně. Záznam o opravě je z roku 1629, ale podrobnosti o rozsahu chybí. To se po Evropě opět pohybovaly armády, byla třicetiletá válka.

Opravu z roku 1659 lze považovat za významnou, protože byl přesunut bicí stroj z věže dolů k orloji a na fasádě se pravděpodobně objevily dřevěné sochy. Smrtka tam už byla, zmiňuje se o ní už Táborský a také literát a historik Bohuslav Balbín (1621 - 1688) v roce 1681. Do doby této opravy je kladen vznik unikátního skrytého systému otáčení měsíční koule, v našem povídání má samostatnou stránku. Zpráva o jeho vzniku neexistuje, i když v té době ještě byla u orloje kniha na poznámky a poslední datovaný zápis v ní je z roku 1689. Je podivné, že takto zásadní úpravu nikdo nezaznamenal. Mysteriózní pohony jako konstrukční prvek se v hodinách začaly objevovat až po sto letech.

Pak nastává časová mezera, něco jako vesmírná černá díra. Stroj stojí bez pohybu, jakékoliv údaje chybí. Až v roce 1760 se o orloj zajímal matematik a astronom, jezuita Jan Klein (1684 - 1762). Byl si vědom jeho historické hodnoty. On sám v Klementinu sestrojil několik astronomických hodin a nabídl městu, že uvede orloj do provozu a to jen za úhradu materiálu. Městští radní na jeho nabídku nereagovali, a když se v roce 1787 prováděly na radnici rozsáhlé stavební úpravy, chtěli stroj vyhodit do starého železa. Zdá se neuvěřitelné, že pomoc, tentokrát účinná, přišla opět z Klementina. Ředitel hvězdárny prof. Antonín Strnad (1747-1799) s hodinářem Janem Landsbergerem jej v roce 1791 opravili a zachránili před zkázou. Opravili jen hodinový stroj, astroláb a orloj nebyl funkční ještě téměř sto let.
Na prahu průmyslové revoluce orloj opět stojí, byl ale podrobně zdokumentován hodinářem Romualdem Božkem (1814 - 1898). V roce 1848 se v souvislosti s orlojem poprvé objevuje jméno pražského hodináře Ludvíka Hainze (1813 - 1873), Od roku 1836 má obchod naproti a orloj z vnějšku očistil. Pokus starosty Dr. V. Vaňky z roku 1861 o veřejnou sbírku byl neúspěšný a opět se uvažovalo, jako už několikrát, o likvidaci stroje.

V té době ale už jeden orloj funkční byl. Pokojový model sestavil hodinář Jan Prokeš (1818 - 1890) ze Sobotky, který už od roku 1857 studoval a nabídl radnici, že orloj opraví. Rada města se sešla ( 9. 6. 1864 ), návrh provinčního hodináře zamítla a ustanovila komisi. Velice současný přístup, ale s tím rozdílem, že komise pro znovuzřízení orloje začala konat. Připomeňme si jména z té doby, která se v různých souvislostech objevují: ředitel hvězdárny prof. Dr. Josef Georg Böhm, hodináři Antonín Želízko, Ludvík Hainz, Josef Stibral, Jan Holub a Romuald Božek, továrník Čeněk Daněk, purkmistr Dr. Václav Bělský, pražský archivář Karel Jaromír Erben, kameník Karel Svoboda a pochopitelně i malíř Josef Mánes. Veřejná sbírka byla tentokrát úspěšná, výnos 4065 zlatých v podstatě kryl rozpočet. Přispěl i výtěžek z polky „Urania“, kterou složil Karel Binder nebo dar 400 zl. od Ferdinanda I., císaře na penzi, který si Prahu oblíbil. Přípravy a vlastní práce už tak hladce neprobíhaly. Provázelo je mnoho dohadů o kompetence, různých názorů, osobních sporů a lobbystických vztahů. Výhrady od jiných odborníků, i externích, zpochybňovaly výpočty a nové úpravy na astrolábu. Dříve odmítnutý Jan Prokeš se znovu nabídl, že je schopen v krátké době vše napravit. Jeho hlas ale v tomto „boji o orloj“ zcela zanikl. Situaci i skutečný průběh prací s velkým zájmem sledovaly noviny a komentovaly podle toho, zda byly české nebo německé. Zprávy typu, že i sv. Tomáš nevěří (podle tradice) ve zdárnou opravu, protože se při zkoušce zadrhl a musel se popostrčit, jsou úsměvné. A apoštolové se v noci neobjevují, protože to jsou převlečené malé děti a ty musí v noci spát. Ironicky se o situaci zmiňoval i Jan Neruda, ale vyváženě, na obě strany.

Josef Mánes dál usilovně maloval kalendářní desku. Desku a okolnosti jejího vzniku popisujeme ve zvláštní kapitole. Orloj byl slavnostně spuštěn s velikou slávou 1. 1. 1866, ještě bez Mánesovy kalendářní desky, ale už s apoštoly, o jejichž problematickém datování píšeme také na jiném místě. Oslavnými veršotepeckými výkřiky neznámého básníka, publikujícího pod označením F.X.J.M., jako třeba:"... Jásej Plesem staroslavná Praho! " nebo " ... Obíhejte tedy vzorné hodiny! " se nebudeme vážně zabývat.

V srpnu téhož roku byl orloj opět zastaven a v tichosti byly opraveny nedostatky na strojích. Orloj dostal v podstatě současnou vnější podobu a stal se trvalým artefaktem Prahy. Do konce 19. století sice opět několik let stál (1880 - 1883), ale to byla opravována věž. Orloj také dostal svůj poslední vnější atribut, kohouta. Údajně podle jedněch z Klementinských hodin od J. Kleina, na orlojích v cizině byl už také používán. Je i na prostějovském, ale tam až z roku 1914.

V roce 1911 pořádal prof. v. v. Dr. Václav Rosický cyklus přednášek o orloji. Orloj v té době procházel velkou údržbou, byl přestaven na středoevropský čas, zcela byly odstraněny sluneční hodiny, opravy soch byly zadány tehdy mladému sochaři V. Suchardovi. V. Rosický po I. sv. válce připravil k tisku a v roce 1923 vydal v Ottově nakladatelství knihu, která jako první popisuje orloj v celém rozsahu, historicky i technicky. Připomeňme, že na dlouhou dobu jedinou, až do roku 1988, kdy o orloji píše Zd. Horský. Ale o tom později.

Zdálo by se, že orloj má po existenčních problémech, když ne na věčné, tak určitě na dlouhé časy. Jen několik hodin před koncem II. světové války, 8. května 1945, po zásahu zápalným granátem vyhořela Staroměstská radnice, s věží, celým neogotickým východním křídlem a archivem. Orloj i s dřevěnými figurami vyhořel také, a protože byl postaven na vnitřní dřevěné konstrukci, tak se zřítil.

V prvních mírových dnech se opět ozvaly hlasy, a to dokonce z odborných kruhů, že by měl být nahrazen novým. Poválečná léta byla ve znamení levicové radikalizace české společnosti, obnova radnice, orloje a v přeneseném významu i starých pořádků nebyla na pořadu dne. Při tzv. Vítězném únoru 1948 zvítězila také tzv. dělnická třída. A krátce poté, 1. 7. 1948, byl orloj opět v pořádku. Ve skrytu dílny, stranou od politického dění, bratři Vesečtí po tři roky opravovali pokroucené a polámané díly a znovu ho sestavovali. Stejně tak Vojtěch Sucharda vyřezával nové apoštoly, jak píšeme ve zvláštní kapitole. A tak dnes, po víc než šedesát let, se orloj točí a ukazuje to, co začal ukazovat před šesti sty léty. S asi třemi čtvrtinami starých originálních dílů je pořád v provozu. Je tak ve svém oboru nejzachovalejší na světě.

Pro úplnost je nutné ještě uvést, že v roce 1957 bylo instalován poslední, už novodobé zařízení. Jedná se o automatický převod pro kývavý pohyb prstence staročeského času, tzv. čtyřiadvacetníku. Složitý mechanizmus je natolik zajímavý, že mu věnujeme zvláštní kapitolu.

Orloj čekala ještě jedna zásadní událost. V soukromém vlastnictví byl objeven opis Zprávy ... J. Táborského s poznámkami orlojníků z 17.století, archiválie do té doby neznámá. Prvně na ní upozornil dr. Stanislav Macháček v roce 1962. K původnímu datování do roku 1490 je v ní připsáno slovo "omyl" (podívejte se do archivu, nastavte stránku. 23) a na volných listech je připojen německý opis i s českým překladem ze 9.10.1410 (stránky 51 a 53). V listě vystaveném purkmistrem a radou Starého Města pražského se tvrdí, že mistr Mikuláš z Kadaně sestrojil na Staroměstskou radnici v Praze hodiny s astrolábem. V listě je poměrně podrobný popis orloje. Tato informace sama o sobě by k novému datování nestačila. Astronom, matematik a historik dr. Zdeněk Horský (1929 - 1988) dlouhá léta pátral v archivech a skládal kusé informace. Dokázal z nich složit mozaiku, která dávala smysl a výsledek byl překvapivý. Datování orloje se posunulo do doby předhusitské, přesně do roku 1410. Své výzkumy dr. Horský shrnul do rukopisu rozsáhlé knihy v roce 1983, ale jejího vydání v roce 1988 se nedožil. Je to teprve druhá komplexní kniha o orloji a svým obsahem je zásadní. Většina odborné veřejnosti jeho důkazy a názory přijímá a jimi jsme se řídili i my při práci na této internetové prezentaci.

Dobrý technický stav je samozřejmě také zásluha jeho novodobých orlojníků. Již zmínění bratři Vesečtí se o něj několik desítek let starali, po nich jejich učedník Josef Valášek. Ten opět vychoval následníka, orlojníka Otakara, s příznačným jménem Zámečník, který řídil poslední velké opravy a restaurátorské zásahy v roce 1994 a 2005. V roce 2005 byl orloj po šedesáti letech celý rozebrán, v patře se strojem zůstal jen historický rám, který byl v roce 1948 vsazen do betonu. Mnoho dílů už potřebovalo opravu nebo restaurátorský zásah. To se týkalo i vnějších osmi soch, které restauroval ak. mal. Jiří Matějíček. Byla to také příležitost k provedení nové dokumentace, především videozáznamů a fotografií. Většina dokumentace na našich internetových stránkách vznikla právě při této opravě. Příležitost, kterou bylo nutné využít, už s výhledem na 600. výročí v roce 2010.

Do dalších dlouhých let nechť ho ochraňují všichni jeho patroni. Nejen ti starší, už osvědčení, ale i noví, jako například památkáři. Orloj svoji zvláštní památkovou ochranu nemá, ale je jako součást Staroměstské radnice Národní kulturní památkou. V současné době se o orloj stará akademický sochař a restaurátor věžních hodin Petr Skála a astronom RNDr. Zdislav Šíma.

text a repro: Stan. Marušák

Telefon: 603 502 735, email: info (kyselá ryba) orloj . eu